reklama
 
 

Hrdiny z Británie vítaly tisíce lidí. Komunisté o ně nestáli

AKTUALIZOVÁNO 13. 8. 2015
Před 70 lety - 13. srpna 1945 - přiletěli do vlasti českoslovenští letci z Británie. Svůj návrat prožívali velmi emotivně.
Doporučujeme

Praha - Pohled na 54 zbrusu nových stíhaček Spitfire, které přesně před 70 lety v několika vlnách přistávaly na pražském letišti v Ruzyni, bral tisícovkám diváků dech. A piloti 310., 312. a 313. československé stíhací perutě Royal Air Force (RAF) na tom nebyli lépe. "Naše kyslíkové masky byly plné slz," popsal emotivně jeden ze stíhačů 313. perutě rotný Bohuslav Velvarský.

"Seřadili jsme se a ve vyřízené formaci naše spitfiry přelétly nízko nad Václavským náměstím a Pražským hradem. Plni dojetí jsme pak začali nasazovat k přistání na letišti Ruzyně," vzpomínal.

Psal se 13. srpen 1945, od konce 2. světové války uplynuly už tři měsíce. Dráhy ruzyňského letiště se kola spitfirů dotkla mezi 16:50 do 17:00. "Tisíce lidí nás přišly přivítat," vzpomínal jiný z navrátilců, poručík Miroslav Liškutín. "Bylo to úžasné, fantastické. Pro nás všechny to byl nezapomenutelný zážitek."

Záznam kapitána Hartmana

Emoce, které českoslovenští piloti před sedmdesáti lety po přistání zažívali, zaznamenal podle Jiřího Rajlicha z Vojenského historického ústavu rovněž tehdejší velitel 310. perutě, štábní kapitán Jiří Hartman.

"Letíme domů. Šest dlouhých let jsem snil o tomto okamžiku, který je teď jen několik krátkých minut před námi. Stále jsem doufal, že se vrátím, ale jako všichni moji kamarádi jsem věděl, že naděje na přežití je pramalá. Většina těch, kteří tehdy před šesti lety opouštěli svou vlast, když ji Hitler okupoval, se toho nedočkala. Vracíme se jen my, kteří jsme to všechno přežili," líčil.

"Teď už vidím Prahu. Marně se snažím potlačit slzy, které se mi derou do očí. Poznávám Hradčany. Město se ježí věžemi a věžičkami. Vltava se kroutí středem města, vypadá jako stříbrný had, vyhřívající se na slunci. Teď vidím ruzyňské letiště a tisíce lidí na jeho okraji. Doufám, že jsou mezi nimi i moji rodiče. Dovedu si představit, jak se asi cítí – jejich jediný syn se jim vrací po šesti letech," pokračoval.

"Určitě jsou na mě hrdí. Vracím se domů v čele první a nejslavnější československé stíhací perutě. Srdce mi praská pýchou. Teď jsme nad Ruzyní. Ještě několik málo okamžiků. Dávám rozkaz: udělat formaci stupňovitě doprava a jdeme na přistání… podvozek ven, klapky ven… dosedáme. Rolujeme se spitfiry do řady naproti místu pro diváky, kteří mávají národními vlajkami. Vypínáme motory, sundáváme letecké kukly a seskakujeme na zem. Konečně doma. Home, sweet home… Ohromný potlesk, nadšené výkřiky. Spolu s chlapci, kteří přilétli před námi na palubách dopravních liberatorů (jednalo se o stroje 311. čs. bombardovací peruti - pozn. red.), se řadíme do tvaru…"

Nežádoucí už před přistáním

"Do zahraničního odboje odcházeli českoslovenští letci mezi prvními, jako celek se mohli vrátit až jako ti úplně poslední - teprve tři měsíce po podepsání německé kapitulace," připomíná historik Jiří Rajlich. Toto "zpoždění" bývá podle něj obvykle interpretováno jako důsledek snahy sovětského velení co nejvíce oddálit návrat západní letců.

Unikátní letecká operace

Unikátní letecká operace

K přeletu z Británie do Československa bylo po 2. světové válce připraveno:

  • 54 nových (čs. vládou zakoupených) stíhacích letounů Spitfire LF.Mk.IXE (3 x 18 strojů) společně se zálohou 16 Spitfirů LF.Mk.IXE
  • tři spojovací letouny Auster AOP.Mk.III (3x1)
  • 15 letounů Liberator GR.Mk.VI s 1 spojovacím letounem Oxford Mk.II.
  • základní materiál o hmotnosti 100 tun (35 tun pro tři stíhací peruti, 35 tun jedna bombardovací peruť, 20 tun čs. depo a 10 tun Inspektorát).
  • osobní zavazadla, jejichž hmotnost byla stanovena na 200 liber na osobu (počítalo se s přesunem asi 1500 osob)
  • tříměsíční záloha technického materiálu a náhradních součástek o celkové hmotnosti 90-100 tun (stíhači 45-50 a bombardéři rovněž 45-50 tun).

Stále ovšem zůstává nezodpovězeno několik otázek, na něž by mohly dát odpověď ruské archivy. Ty tuzemské přinejmenším naznačují, že na jejich triumfálním uvítání - bezprostředně po osvobození - neměla zájem v té době už vlivná komunistická či kryptokomunistická část nového pražského politického establishmentu.

Ve hře však byly ještě některé další okolnosti spíše technického rázu. Určitým - avšak ne nepřekonatelným - problémem byly kapacity britského Transport Command, plně vytíženého repatriací desetitisíců osvobozených válečných zajatců.

Britské ministerstvo zahraničí nemělo každopádně proti plánu rychlého návratu československých perutí do vlasti žádné námitky a "naopak silně souhlasilo".

Vláda mlčela

Totéž svým nadřízeným doporučil i dlouholetý advokát potřeb čs. letectva, Air Commodor Frank Beaumont, ředitel pro spojenecké letectvo a zahraniční styky na Air Ministry (Director of Allied Air Co-Operation and Foreign Liaison). Beaumont si dobře uvědomoval politickou důležitost rychlého přesunu československých perutí do vlasti.

Za zdržení mohla podle Rajlicha hlavně nová pražská vláda v čele se sociálním demokratem (ve skutečnosti kryptokomunistou) Zdeňkem Fierlingerem. Najevo to vyšlo poté, co 3. července 1945 maršál letectva Karel Janoušek telegraficky informoval pražské ministerstvo národní obrany o své intervenci u britského Air Ministry "ve věci uvolnění čs. letectva".

Z britské strany mu bylo řečeno, že pokud předseda československé vlády sdělí britskému velvyslanci Philipu Nicholsovi, že vláda si přeje brzký návrat československých letců z Velké Británie a že sovětské vojenské úřady nemají námitek, vydá Air Ministry rozkazy pro přesun okamžitě.

"To, že si československá vláda nenašla (či nechtěla) najít čas na jednání o návratu vlastního letectva z Velké Británie - bezmála dva měsíce po skončení války a nehledě na projevy sympatií, ujištění, vzkazy, pozdravy a sliby -, bylo víc než šokujícím zjištěním," dodává Rajlich.

Perzekuce přežili i díky Anglii

"Anglie přijala české piloty s otevřenou náručí a zajistila jim velmi dobré podmínky pro boj s nacismem," připomíná Hana Fajtlová, manželka legendárního stíhače RAF Františka Fajtla (1912 - 2006).

"Jaký to asi musel být pocit, když ho s ostatními kamarády přivezli antonem na nádvoří věznice a za okny je 'vítaly' tváře německých esesmanů? (Fajtl byl po únoru 1948 propuštěn z armády, degradován a 17 měsíců vězněn na Mírově - pozn. red.). S nimi tedy budou pod jednou střechou. Byla to potupa, lítost, ponížení, nevděk, vztek. I v těžkých chvílích byly proto pro manžela vzpomínky na válečnou Anglii a život v ní velkým povzbuzením," vzpomíná.

František Fajtl prý nikdy nezapomněl, že v dobách, kdy se vlastní země k letcům, kteří bojovali na západní frontě, chovala macešsky, Anglie hrdinům vyjadřovala vděk.

"Schopnosti a úspěchy českých i jiných zahraničních letců dokázala Velká Británie náležitě ocenit, třeba i svěřením velení čistě britské stíhací squadrony, což se stalo i v případě Františka," dodává Hana Fajtlová.

autor: Jan Gazdík

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    Komerční sdělení
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama