"Přijímala jsem ho v pátek večer. 'Paní doktorko, v mém věku… já už vím, že to může dopadnout různě,' řekl mi poté, co si posteskl, že neví, kde tu potvoru chytil. V neděli umřel." Taková slova lékařka napsala před pár dny na sociální síť Twitter. "Je mi z toho opravdu úzko, že se o tom více nemluví," svěřuje se v rozhovoru Anna Kšírová.
Jak to momentálně vypadá u vás na oddělení, kam chodíte pomáhat?
Poslední týden byl o něco málo lepší, měli jsme šanci po dlouhé době některé lidi i propustit. Ačkoli část z nich zemřela, tak po několika týdnech, kdy jsme byli v zásadě neustále plní, přišlo krátkodobé zvolnění, po kterém ale už teď podle informací z krizového štábu očekáváme zase nárůst, jelikož v Libereckém kraji přibyl velký počet nově nakažených. Žádná z covid jednotek se tak nebude rušit. Jejich počet je teď v nemocnici nejvyšší, co kdy byl.
Jak se takové zvolnění projeví? Třeba tím, že máte alespoň na chvíli dostatek lůžek?
Předtím to bylo tak, že jsme byli několik týdnů v situaci, kdy jsme opravdu neměli dostatek mužských nebo ženských míst. Dokonce jsem zažila, že bylo třeba volné jen jedno, což je prostě hrozně málo a na hraně toho, že nebudeme moct pacienty vůbec přijímat. Ještě k tomu všichni naši pacienti byli ve stavu, kdy prostě nešli propustit, a nebylo je ani kam přeložit. Minulý týden jsme měli volných míst třeba deset, což nám umožnilo přijímat pacienty obojího pohlaví, protože se u nás v posledních týdnech opravdu stávalo, že nám volali z urgentního příjmu, že nemůžou sehnat volné místo pro muže.
Když se stane, že opravdu nemáte pacienta kde uložit, jak v takovém případě postupujete?
Zatím se to vždy nějak udělalo a našlo se případně místo na nějakých jiných odděleních, když jsme ho my zrovna neměli. Snažíme se pacienty distribuovat mezi všechna covidová oddělení, kterých teď máme v nemocnici asi osm, aby nebylo na jednoho lékaře a sestry příliš mnoho příjmů.
Co je pro vás na službách nejtěžší?
Určitě být s těmi lidmi, kteří se hodiny a dny dusí a všechny své síly soustřeďují jen na dýchání. A také to, když vidím, jak má spousta z pacientů nedořešené rodinné vztahy. Teď jsme měli na oddělení paní, jejíž syn byl bezdomovec a nevědělo se, kde je. A k tomu byla rodina rozhádaná. Když je stav pacienta opravdu špatný a víme, že pravděpodobně zemře, tak k nim posíláme rodinu na rozloučení. U této paní jsme se snažili dopátrat syna, ale nepovedlo se nám to. A pak ten člověk umírá s neuzavřeným životem.
Je to všechno takové náhlé a rychlé a pacienti se často nacházejí v tak těžkém stavu, že ani není prostor pro to, si s rodinou normálně popovídat. Zároveň jim také nemůžeme říct, že umírají. Nefunguje to tak jako třeba u těch s rakovinou, se kterými se lze bavit o nějaké prognóze. Tam lidé už vědí hodně dopředu, že jim nezbývá moc času, a mají prostor k tomu, si rodinné vztahy nějak uzavřít. Kdežto u těchto případů ten průběh nemoci nejde nijak předpokládat.
Zaznamenáváte nějaké změny v průběhu pandemie nemoci covid-19 například v porovnání s první vlnou? Chová se vir v poslední době jinak?
Pozoruju, že se neustále posouvá ta věková hranice, kdy u nás už teď leží opravdu mladí pacienti. Ale teď je zase otázkou, jestli je to proto, že je ten vir agresivnější, anebo proto, že je v populaci více rozšířen. Každopádně tady máme britskou mutaci, která pravděpodobně přispívá k tomu, že se ta nemoc šíří rychleji, více lidí se s ní setká a kvůli tomu se pak snáze dostane i k těm, kteří následně mají opravdu těžký průběh. U nás na oddělení - a vlastně v celé nemocnici - jsem si všimla, že zatímco podzimní vlna byla taková, že se oddělení sice zaplnilo, ale pak se taky vyprázdnilo a nějakou dobu byl prostor k tomu, vykonávat běžnou péči, tak teď to nastoupalo a nahoře se to drží opravdu dlouho.
Takže je situace už dlouhodobě špatná a nelepší se…
Určitě se nelepší, ačkoli je těžké situaci posuzovat z jednoho oddělení. Já se snažím komunikovat na sociálních sítích, jelikož mi přijde důležité, aby se vědělo, že lidé opravdu umírají, a to i ti, kteří by mohli ještě trávit roky kvalitního života. Tohle už se z dnešní společenské diskuse už úplně vytratilo a je v ní o mnohem více bezohlednosti, než by mělo. Teď jsem zrovna měla na oddělení pacienta, kterého jsem přijímala v pátek. Normálně si přešel na lůžko, povídali jsme si spolu. Byl to sice starý pán, ale žil sám a zvládal to. Měl kvalitní život a v neděli byl mrtvý. Je mi z toho opravdu úzko, že se o tom více nemluví.
Přijde vám, že lidé situaci možná někdy až zlehčují, případně považují péči za samozřejmost? Je tohle také jeden z důvodů, proč se vaše zkušenosti snažíte šířit dál - aby si lidé uvědomili, kde se vlastně nacházíme a jak moc je to vážné?
Jako samozřejmost ji asi berou, jelikož jsme na to tak nastavení a ta péče tady k dispozici je. Mě spíše na tom zaráží jedna věc, kterou jsem opakovaně někde četla v internetových diskusích. Lidé často píšou, že smrt je součástí života a že to tak musíme brát. Samozřejmě, je to tak, život končí smrtí, ale na druhou stranu mi přijde, že teď se tím omlouvá i naše bezohlednost. Řekneme si, že jsme svobodná země a máme právo na to, žít a užívat si, ale bohužel si pak často neuvědomujeme důsledky našeho chování. Smrt se zlehčuje a ono je snadné ji zlehčovat, když u toho člověk s těmi lidmi není a dokud se ho to netýká osobně. Říct, že lidé stejně vždycky na něco zemřou, podle mě není namístě, jelikož by tady ještě klidně mohli nějakou tu dobu být a myslím si, že by být chtěli.
Například u seniorů často slyším, že se opravdu chránili, byli opatrní a nikam nechodili, a přesto se to k nim dostalo. A to podle mě přesně ukazuje na to, že ochrana těchto zranitelných skupin není možná, pokud nezastavíme šíření viru v populaci.
Ovlivňují podobné zážitky, které popisujete právě i na Twitteru, také váš soukromý život, anebo to po odchodu z nemocnice dokážete vytěsnit?
Nedokážu to vytěsnit. Opravdu mě to ovlivňuje, je mi úzko a také je mi smutno z toho, jak je celá situace řešená. Roste ve mně vztek, se kterým se samozřejmě snažím nějak pracovat, ale řekla jsem si, že asi půjdu někam na psychoterapii. Je nesmírně důležité o sebe nějak pečovat, protože jinak člověk hrozně lehce sklouzne buď k tomu, že tu práci dělat nemůže, anebo se stane cynickým a celkově znecitliví. Ani jedna z těchto cest pro mě není ta, kterou bych si chtěla vybrat, protože tu práci mám moc ráda a dává mi smysl. Myslím si, že když mám lidem dávat péči, tak je důležité ji taky přijímat, aby člověk měl kapacitu ji poskytovat.
Takže jste nikdy třeba neuvažovala, že se po zkušenostech z covidového oddělení vydáte úplně jiným profesním směrem?
Mě naopak covid do té práce zpátky přivedl. Ve zdravotnictví jsem dala výpověď a chvíli jsem přemýšlela, že se vůbec vracet nebudu, protože jsme měli firmu, která se věnovala úplně něčemu jinému. Na jaře situace v nemocnicích nebyla až tak špatná, tenkrát chyběly třeba jen ochranné pomůcky, ale celkově nemocných bylo velmi málo, a tak jsem hned necítila povinnost se vracet. Ale na podzim, když jsem viděla, jak to roste, tak jsem se po osmileté pauze mimo zdravotnictví přihlásila. Byla jsem přiřazena na covid jednotku, kde pomáhám do dneška, a vlastně jsem si uvědomila, jak ráda tu práci mám, a tak jsem se od nového roku vrátila naplno.
Na covid jednotce teď vypomáhám ve svém volném čase, protože vidím, že nás tam už není tolik, co bývalo. Z dobrovolníků, kteří se na podzim sešli z celé nemocnice, jich tam zůstalo už opravdu jenom pár. Bohužel i v nemocnici je vidět, že zátěž není rovnoměrně rozdělená a některá oddělení to opravdu odnášejí více než jiná.
Co vás v těchto těžkých časech těší?
Jsem ráda, že má práce má smysl. Snažím se si s lidmi i v těžkých časech povídat a vidím, že jsou rádi, což je v určitém ohledu uspokojující. I když nemůžeme nabídnout péči, která jim zachrání život, tak lidský kontakt lze nabídnout vždycky. A pak mi pomáhá příroda, která je v Libereckém kraji opravdu krásná a můžu díky ní po službě třeba vyrazit na běžky.
Když vezmeme v potaz, že je tady covid už skoro rok, jak doposud hodnotíte vládní opatření?
Myslím si, že opatření jsou namístě. Zaznamenávám pocity lidí, kteří říkají 'tak to zrušme, stejně to nic nevyřešilo'. Ale to vůbec není pravda. Virus má své reprodukční číslo mnohem vyšší, než teď máme my, takže jeho přenos může být mnohokrát větší a s tím i výrazně vyšší ztráty na životech, než máme teď. Je tady ale spousta velkých nedostatků a jedním z nich jsou například špatně nastavené kompenzace pro řadu firem, jejichž ztráty nikdo nepokryje. A jako další problém vidím to, že naše politická a společenská elita nedokáže jít příkladem, což v lidech musí opravdu vzbuzovat pocit marnosti. Já ji cítím. Na jednu stranu tvrdí, že máme všichni táhnout za jeden provaz, a následně jsou chyceni někde, kde to vypadá, že v tom vlastně všichni společně až tak nejsme.
Co byste z první linie vzkázala všem lidem?
Řekla bych, že je důležité si uvědomit, že život máme jenom jeden a že ho teď spousta lidí ztrácí opravdu bolestivým způsobem a bez možnosti se rozloučit. Myslím si, že se za tuto situaci budeme ještě hodně dlouho stydět a postupně teprve odhalovat, jak velkým selháním to bylo. Na druhou stranu je důležité také myslet na to, co se nám daří, a být hrdí, že se to společně snažíme zvládnout. Je důležité se soustředit i na to pozitivní, jelikož je tady řada skvělých příběhů a lidí, kteří pomáhají, a já bych chtěla vlastně všem poděkovat. Cítím k lidem stále větší obdiv, a to i k těm, kteří nejsou ve zdravotnictví. Nevidí to na vlastní oči, a i tak si uvědomují vážnost situace.
