Za nekonformní postoje, tedy nesouhlas s invazí "spřátelených vojsk" v srpnu 1968, měla Chramostová zákaz účinkovat ve filmu, televizi i rozhlase. V roce 1970 ji Otomar Krejča angažoval do Divadla za branou, po jeho zrušení v roce 1972 se krátce objevila v Západočeském divadle v Chebu v titulní postavě Brechtovy hry Matka kuráž a její děti.
Na dalších 17 let pro ni všechny oficiální scény i média zůstaly uzavřeny. Angažovala se v disentu a samizdatu, patřila k prvním signatářům Charty 77 a se svým mužem, kameramanem Stanislavem Milotou, se živila výrobou a prodejem lamp.
Doma založila režimem sledované a pronásledované bytové divadlo. Vzniklo v něm například představení Všecky krásy světa podle vzpomínkové knihy básníka Jaroslava Seiferta nebo Kohoutova úprava Shakespeara nazvaná Hra na Macbetha. "V bytovém divadle jsem byla naprosto svobodná. Mohla jsem si rozhodnout, za co budu ochotná se nechat zavřít," vzpomínala.
Ještě na jaře 1989 byla Chramostová odsouzena za opoziční činnost.
Po sametu začala žít "třetí život", jak nazývala dvacetiletý porevoluční návrat do divadla a filmu. Necelý rok nato se po Emě Destinnové, komorním pěvci Bedřichu Plaškem a Vendelínu Budilovi stala čestnou členkou první české scény.
Za role ve filmech Je třeba zabít Sekala a Kuře melancholik z konce 90. let si vysloužila nominaci na Českého lva. Ocenil ji také prezident Václav Havel, který jí roku 1998 udělil Řád T. G. Masaryka III. třídy Za vynikající zásluhy o demokracii a lidská práva.
V Havlově poslední hře Odcházení, kterou režíroval David Radok, ztvárnila roli Babičky, která je matkou kancléře Riegera. Chramostová pak byla jedinou herečkou, kterou Havel z divadelní verze přizval i do filmové adaptace Odcházení, v níž Jana Třísku coby Riegera nahradil Josef Abrhám.
Definitivně Vlasta Chramostová ukončila hereckou kariéru odchodem z Národního divadla roku 2011, v den svých pětaosmdesátých narozenin. Pro svou poslední postavu, Babičku v režii J. A. Pitínského, musela zvládnout čtyřiasedmdesát stran textu. "Ale jak jsem odešla, dostavilo se stáří," podotkla. Čtyři roky nato byla uvedena do Síně slávy Národního divadla.
Vlasta Chramostová před kamerou debutovala roku 1949 v dramatu Veliká příležitost. Dramaticky náročnější portréty žen, které prokážou morální kvality při těžkých zkouškách za nacistické okupace, vytvořila rok nato ve Fričově Pasti a o pět let později ve Weissově snímku Hra o život. Postupně ztělesnila výrazné postavy v klasických dramatech, projevila však i komediální talent, například jako Plajznerka v Drdově hře Dalskabáty.
V 60. letech účinkovala v mnoha známých filmech, diváci si ji mohou pamatovat zejména jako Marii aneb Lakmé, manželku pana Kopfrkingla ve filmu Juraje Herze Spalovač mrtvol.
Po prvních angažmá v Olomouci a Brně působila od roku 1950 dvacet let v Divadle na Vinohradech, odkud sama odešla na protest proti invazi v roce 1968.
Na oficiální scénu se roku 1992 vracela rolí kněžny Anežky v Hilbertově hře Falkenštejn. Do Národního divadla ji angažoval Ivan Rajmont. "Anežko, stůj při mně," říkala si prý tenkrát. Srdce jí údajně bušilo, až se kostým třepotal. "Je to pro mě trošku mystika. Anežka v té hře přichází po létech na korunovaci svého vnuka a já jsem po létech zákazů znovu vstupovala na jeviště se slovy: Záře, hluboce slavná, přísná, svatá. Děkuji ti, Bože, že mně ji dáváš ještě před hrobem zahlédnout."
Roku 1999 vydala první díl svých memoárů, který se stal důležitým svědectvím o životě disidentů.
V knize popsala svou divadelní kariéru a první manželství s nadšeným levicovým intelektuálem Bohumilem Pavlincem, jehož později jako "nepřítele strany a vlády" v souvislosti s vykonstruovanými procesy vyvedli pod revolverem z budovy brněnského rozhlasu. Tenkrát byl jeho ředitelem. V té době Chramostová hrála ve svém prvním představení v pražském Divadle československé armády mladší Leninovu sestru v sovětské hře Rodina.
V knize vzpomíná též na naději let šedesátých, kdy vstoupila do strany. "Já té naději uvěřila," přiznává. "Jako bychom byli zavřeni v garáži, kde uchází plyn. Když se v takové situaci najednou někde otevře okénko, tak se k němu přece všichni nahrnou. Obzvlášť v umění, kde uvolnění bylo markantní."
V memoárech Chramostová rekapituluje velké role, vzpomíná na dny slávy, na nejstrmější pády i návraty do přízně osudu. "Nemilosrdně pátrá ve vlastním svědomí a statečně odhaluje trapnost z největších, podpis spolupráce s tajnou bezpečností z padesátých let, pro který se ona, jedna z nejpronásledovanějších chartistek, objevila začátkem let devadesátých na Cibulkových seznamech spolupracovníků tajné bezpečnosti. Dvojnásobná oběť systému," konstatovaly Hospodářské noviny.
Čtenářský zájem knize přinesl tři dotisky. Ten čtvrtý vloni vyšel už spolu s druhým dílem nazvaným Byl to můj osud − Na přeskáčku II.
Chramostová v něm píše o natáčení filmu s Václavem Havlem, o hořkém konci přátelství s dramatikem Pavlem Kohoutem, vyznává se z obdivu k písničkáři Karlu Krylovi nebo ke komunisty vězněné socioložce Jiřině Šiklové. "Je velmi úsporná, nezdržuje se detaily ani širšími souvislostmi, nebere ohledy na to, jestli čtenář zná divadelní látku nebo společenský kontext. Míchá vzpomínky a reflexe s krátkými, často trefnými glosami o politice," napsaly o druhém dílu knihy Hospodářské noviny.
Vlasta Chramostová zažila i rodinnou tragedii, když v šedesátých letech přišla o syna. "Řídila jsem auto a on to nepřežil, byla jsem oběť i kat - a v tom je celý můj život. V 70. letech jsem byla po podpisu Charty zločinec, v 80. letech jsem nesměla hrát," shrnovala Chramostová.
