Situační recenze - Jaký je význam a role filmových festivalů nejen pro distribuci filmů a filmové vzdělávání? Situace kolem jejich financování je dlouhodobě velmi nepřehledná. V letošním roce, kdy se festivaly musí vyrovnat s radikálním úbytkem peněz z veřejných zdrojů, vzbudila údiv nestandardní dotace pro Febiofest od ministerstva financí.
Postupně však vychází najevo, že v minulých letech obdrželo podporu od stejného ministerstva také několik dalších festivalů a dosud není jasné, podle jakých kritérií. Je logické, že zvláště v krizovém roce filmové přehlídky hledají prostředky, kde se dá, nicméně bylo by vhodné nastavit jasnější pravidla financování, aby se zamezilo spekulacím.
Své názory k tématu konfrontují pro Dokrevue a Aktuálně.cz filmová historička a členka Rady Státního fondu na podporu a rozvoj kinematografie Tereza Czesany Dvořáková, ředitel distribuční společnosti Artcam Přemysl Martínek a ředitel Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava Marek Hovorka.
Aktuálně.cz: Jakou roli by podle vás filmové festivaly měly plnit a co od nich očekáváte?
Tereza Czesany Dvořáková: Silná role spočívá především v kultivaci filmového diváctví, obohacení tuzemské filmové kultury o zahraniční kontext. Festivaly si mohou dovolit uvádět náročnější filmy a fungovat dramaturgicky ve větších celcích, což si nemůže dovolit ani ten nejartovější distributor. Slabší stránkou českých filmových festivalů je způsob jejich financování: mnohé z nich jsou závislé na soukromých penězích, tudíž musejí zpřístupňovat program „běžnému" divákovi a zařazovat do plánu i akce, které nesouvisejí s programem. Nemalé problémy způsobuje také jejich nevídané množství: radikální navýšení počtu podporovaných festivalů za Topolánkovy vlády nadělalo v tomto směru více zla než dobra. Další chybou je, že festivaly u nás fungují až moc konkurenčně, takže se mohou jen těžko spojit v boji za lepší podmínky.
Přemysl Martínek: Pro mě je důležité, aby byl festival skutečně iniciačním momentem pro mladé lidi k tomu, aby se začali lépe orientovat ve světové filmové produkci, ať už historické nebo současné, a přestali se bát chodit na náročnější filmy. Pokud však festivaly nechtějí být jen přehlídkami, měly by mít pevnější místo ve filmovém průmyslu jako celku. Neměly by jen ukazovat filmy zvenčí, nýbrž také podporovat vznik nových filmů, organizovat setkávání filmových profesionálů a obecně být prostorem pro reflexi filmového prostředí jako celku.
Kdo dostane peníze?
festivaly s národním a mezinárodním významem z hlediska přínosu a významu jeho dramaturgie
festivaly, jejichž dramaturgie je postavena na širších základech, než je pouze výběr dle formálních kritérií, jako země původu (přehlídka konkrétní národní kinematografie), autor (filmy konkrétního režiséra) nebo žánr (komedie, horor)
festivaly doplněné o odborné doprovodné programy (přednášky, workshopy, diskuze s autory či odborníky, master class, industry program apod.)
festivaly, které nemají pouze zajišťovat kulturní dění v daném místě, ale mají přesah a význam pro kinematografii a filmový průmysl
festivaly s takovou programovou nabídkou, která není dostupná v běžné české distribuci
festivaly, které jsou co nejvíce ukotveny v mezinárodním prostředí
Marek Hovorka: Vzpomínám si, že v osmdesátých letech Václav Havel popsal brněnskou alternativní divadelní scénu jako duchovní ohnisko pro svou generaci. Spojení „duchovní ohnisko" nám v dnešní době zní možná nadneseně, ale podstata tohoto vyjádření je důležitá. Podle mě je festival místem setkání se s uměním, s reflexí života, s pluralitou pohledů na různé situace. Festival by měl mít dialogický charakter: důležité není jen samotné sledování filmů, měl by být i prostorem k diskusi. Proto jsou tak podstatné diskuse diváků s režiséry i režisérů mezi sebou, popisování vlastních zkušeností s filmem, učení se aktivnímu přístupu k filmu. Myslím, že se na tuto nezastupitelnou roli festivalu v poslední době hodně zapomíná. Zároveň festival není jen místem projekcí, ale aktivní podpory filmařů na nejrůznějších úrovních - od podpory vývoje či distribuce po publikační a vzdělávací činnost.
A.cz: Podle jakých kritérií lze určit význam festivalů a přidělit jim podle toho adekvátní finanční podporu?
TD: Tato otázka se řešila před dvěma lety na ministerstvu kultury. Tenkrát se nenašlo lepší hledisko než velikost. Jak ale definovat velikost festivalu? Podle velikosti rozpočtu? Podle množství projekcí? Podle významu programu? Myslím, že z hlediska Státního fondu kinematografie je situace transparentní, ale je tady asi čtrnáct festivalů, které dlouhodobě podporu dostávají, i když v některých případech může samozřejmě někomu podpora konkrétního festivalu připadat problematická - viz nedávný problém Anifilm versus Anifest nebo často kritizovaná úroveň Febiofestu. Jiná situace panuje poslední rok na odboru medií a audiovize ministerstva kultury. Zde se podpora tradičně zaměřuje i na menší přehlídky, ale taky na publikační činnost, filmovou výchovu apod. Letos ovšem ministerstvo podpořilo jen osm největších festivalů. Pod čarou zůstaly mimo malé akce i středně velké a dost významné festivaly: Mezipatra, Ostrava Kamera oko, Fresh Film Fest aj. Ani nemluvím o skandálně nesystémových devíti a půl milionech korun pro Febiofest, z nichž sedm a půl bylo neznámo proč přiděleno přímým nařízením ministerstva financí.
PM: Mám pocit, že finance nejsou tím hlavním, co by festivalům chybělo. Těší se slušné veřejné podpoře, jsou intenzivně propagované a mají velmi solidní návštěvnost i prodeje akreditací. Největším problémem podle mě je, že se většina festivalů od devadesátých let téměř nezměnila: nemění se jejich dramaturgický záměr, pracují na nich pořád ti samí lidé, prostě se nevyvíjejí. Vývoj nahrazuje vznik dalších festivalů, viz Kamera oko, které však svou dramaturgií tvoří spíše pandán k jiným festivalům. Obecně si tedy myslím, že festivalům nechybějí primárně peníze, ale spíše lepší institucionální zázemí, výraznější vize a zpětná vazba do zbytku filmového průmyslu.
MH: Rozhodně bych nesouhlasil s tím, že peníze nejsou problém. Z vlastní zkušenosti můžu říct, že jakmile do našeho prostředí zasáhla finanční krize, všichni sponzoři začali zohledňovat míru návratnosti investic: zda se jim díky spolupráci s festivalem zvýší prodej hypoték, piva nebo zemního plynu. Před rokem 2008 se tito sponzoři chovali úplně jinak, považovali za prestižní záležitost, že mohou spojit své logo s těmito významnými událostmi. Vlivem krize jsme zaznamenali výrazný úbytek soukromých zdrojů: zatímco v předkrizových letech tvořily zhruba čtvrtinu našeho rozpočtu, v loňském roce činily pouhou desetinu. A neklesá jen podpora soukromých, ale i veřejných zdrojů. Pokud by vývoj situace měl pokračovat tímto směrem, tak festivaly budou čelit krizi, která nebude dlouhodobě řešitelná. I na to jsme letos upozornili společným dopisem třinácti českých filmových festivalů členy rady fondu kinematografie.
A.cz: Jak by se tedy měl nastavit systém financování?
TD: Nová kritéria pro udělování dotací jsme se na začátku roku pokusili na fondu zformulovat, jsou veřejně dostupná na našich stránkách (viz box - pozn. red).
PM: Při přidělování dotací by se mělo více zohledňovat, že některé festivaly nemohou už ze své podstaty získat takové množství soukromých peněz, které by potřebovaly. My nemůžeme soukromým firmám něco nařizovat, ale měli bychom vytvářet lepší zázemí pro to, aby bylo pro podnikatele zajímavé festivaly podporovat.
MH: Změna kritérií fondu je jistě přínosná, ale především musí někdo zpracovat důslednou analýzu festivalového prostředí a definovat jasnou vizi a dlouhodobou i střednědobou strategii, aby bylo jasné, jaký subjekt je v systému české kinematografie za co odpovědný. Myslím, že by bylo dobré znát i tato konkrétní očekávání. Pak nebude podpora jednotlivých subjektů závislá jen na konkrétních členech rady, ale bude součástí jejich obecné role, kterou jednotlivé festivaly, distributoři či producenti v celém systému zastávají.
A.cz: Co chybí českým festivalům ve srovnání se zahraničím?
TD: Určitě tady chybí stabilní financování, společná platforma i personální kontinuita. Na fondu počítáme s možností víceletých grantů pro festivaly, ale zatím na to chybí peníze. Souhlasím s výtkou Přemka Martínka na adresu novinářů. Většina našich žurnalistů je schopna hůře či lépe analyzovat filmovou tvorbu, ale málokdo je schopen se zabývat industry a kulturně-politickým prostředím.
PM: Mám pocit, že u nás všechny festivaly naplňují kvantitativní požadavky spíš než kvalitativní. Chtějí zahrát co nejvíc filmů, mít co nejvíc diváků, přivézt někoho, kdo je mediálně známý, a uspokojit sponzory. Musím zopakovat svou výtku, že tuzemské festivaly jsou strašně málo kreativní, dostatečně nepomáhají českému filmovému průmyslu a pořád žijí z 90. let. Je třeba oprostit se od nesmyslných čísel a začít ty festivaly srovnávat kvalitativně. Velký problém je také v nízké informovanosti novinářů. Očekával bych, že publicisté budou jezdit na zahraniční festivaly, ale pro většinu z nich jsou vrcholem Karlovy Vary. To se musí změnit.
MH: Za velký problém ve srovnání se zahraničím považuji zbytečnou řevnivost mezi subjekty, které by si měly spíše pomáhat. Instituce, které by mohly efektivně spolupracovat, se proti sobě zbytečně vymezují. V zahraničí je ale lidem úplně jedno, jestli je někdo z jednoho nebo druhého festivalu, ale že je z České republiky a reprezentuje region střední či východní Evropy. Mnohokrát omílaná koncepce Dánského filmového institutu je postavená na vědomí, že zastupují Dánsko a Skandinávii, případně Evropu. Proto si i velmi hlídají, aby se jejich festivaly vzájemně doplňovaly. Dlouhodobá strategie by u nás tento přístup měla vyžadovat. Nevolám po nějakém bratříčkování, soutěž o filmy a celkový koncept musí být otevřená. Ale nesmí se zapomínat na velkorysost a spolupráci, společnou synergii. Česká festivalová scéna, jak už tady zaznělo, je velmi bohatá. To ale nevzniklo samo od sebe. Kinematografie má v Česku silnou tradici. Pokud bychom se o tuto tradici připravili, přijdeme o kus své vlastní identity.
