Recenze - Upírská tematika se zřejmě nikdy neomrzí, dočkala se snad miliardy variací. Už dávno přitom nejde jen o tu věrnější a tu volnější adaptace drákulovského schématu - a už dávno nejsou upíři jen animální touhou poháněná monstra.
Z důvodů, jež mi nejsou úplně jasné, se upíři navíc stali objektem touhy náctiletých slečen a matek v pozdním středním věku (budiž mi ta generalizace odpuštěna). Ale za to může patrně fakt, že jsem nikdy nebyl náctiletou slečnou a s pravděpodobností hraničící s jistotou nebudu ani matkou v pozdním středním věku.
Pokud bych to měl zkusit interpretovat, pak upíři v těchto fikcích de facto reprezentují alternativu aristokracie. Ta jaksi pozbyla dějinným působením svou klíčovou pozici (dříve dívky a ženy v pozdním středním věku snily o hrabatech), zatímco upírská aristokracie existuje mimo dohled civilizace a vlastně mimo čas, a tak je to prostě lepší partie.
Sofistikovanou (alespoň myslím, nečetl jsem je) aristokratickou podobu upírského mýtu představují romány Anne Riceové - a filmová jednoho z nich: Interview s upírem. Zcela nesofistikovaný model je pak zastoupen Stmíváním.
Interview s upírem přitom natočil před devíti lety režisér Neil Jordan, který se nyní k upírskému vzorci vrátil a natočil ženskou variantu cesty dvou upírů kráčejících historií: Byzantium. A ačkoli snímek zdánlivě nabízí vhodné modely identifikace pro divačky pubertální i dospělé, nemá šanci nabýt statusu Interview s upírem nebo Stmívání.
To koneckonců naznačuje i fakt, že ačkoli se k nám do kin dostává teď, vznikl už loni. Třebaže se totiž ve filmu mužská upírská aristokracie objevuje, jde na jedné straně jen o dějový posuvník a na druhé straně o paralelu k hlavní dějové linii.
Touha sdílet tajemství!
Snímek se soustředí na dvojici dvousetletých upírek: Claru s dcerou Eleanor (jakkoli na první pohled se příliš věkově neodlišují). Obě jsou z jistých důvodů před někým na útěku, přičemž matka je zřejmě už navěky vypočítavou děvkou (jíž byla ještě před upírským stádiem své životní kariéry), zatímco dcera pravděpodobně rovněž navěky zůstane zasněnou a existenciálně trpící adolescentní slečnou, která touží své ach-tak-velké-tajemství sdílet. A samozřejmě se zamiluje do anemického trpícího mladíka s dlouhým vlasem… což dost zkomplikuje jejich situaci.
Jestli film rozhodně něčím není, tak hororem - využívá spíš vzorců detektivky, thrilleru, milostného příběhu, historického filmu a sociálního dramatu. Ovšem fanoušky i těchto žánrových modelů musím zklamat, protože Neil Jordan je ze všeho nejvíce uměleckým režisérem, byť s žánrovými přesahy.
Byzantium proto neustále klame tělem. Pracuje s osobními tajemstvími (ale záměrně bez zásadní pointy), pracuje s napínavou zápletkou (kdy vynikající úvodní honička ukazuje, že žánrová schémata ovládá Jordan precizně) a pracuje s náznaky mytologie (již ovšem nikdy nedopoví, jen naznačuje).
Co Byzantium totiž zajímá především, není vyprávění příběhu, ale jeho zastavování v každodennosti několikasetletého života na útěku před chimérou minulosti.
Obě ženy tráví tolik času tím, aby přežily, že jejich život nikam nesměřuje. Jde o nekonečný koloběh všedních činností a občasného uspokojování fyzických potřeb, kdy nejlépe vyplývá paralela mezi nimi: nemilosrdnost a dravost vs. milosrdnost a existenciálně masochistická apatie. Současně tím vyplývá paralela mezi minulostí a přítomností, kdy minulost je nositelkou dění, zatímco přítomnost jakýmsi cyklem iluze dění.
Jinými slovy, Byzantium je ze všeho nejvíce parametrický film, ve kterém vzorce vývoje reprezentují nikoli série událostí, ale spíše vzorce opakování situačních schémat a vzorce opakování pohybů kamery, inscenování postav v hlubokém prostoru, klavírních čísel, významově neurčitých pohledů postav, mechanických pohlavních aktů a zpočátku žánrově atraktivní, ale posléze významově vyprázdněné proměny na exotickém ostrově s potoky krve tekoucími ze skal. Je příznačné, že ve chvíli, kdy se film po dvou hodinách dostane do momentu s příslibem narativního vývoje, tak skončí.
Vyvražďovačka v televizi
Jordanův film - jenž je adaptací divadelní hry - tak ze všeho nejvíc působí jako uvědomělá a vůči modelovému divákovi značně zákeřná dekonstrukce všeho, co přitahuje k upírské tematice jak ony dívky a ženy, tak muže toužící po dřevěných kolících a napínavých vloupačkách do rakví.
Model upírské aristokracie stojí v pozadí, kdy se potenciál milostného vztahu s ušlechtilým upírem odehrává jen v naivně žánrové historce z minulosti - a naopak v budoucnosti po skončení příběhu. Model hororové vyvražďovačky zase dostane divák jen ve starém filmu, na který se postavy dívají v televizi.
Koncepčně je proto Byzantium bezesporu ambiciózní a obdivuhodný pokus nabídnout alternativu populárním vzorcům. Bohužel realizačně zůstává spíš na půli cesty mezi ironizací masochistického trpitelství mladistvých a jeho oslavou na jedné straně a mezi ironizací obdivu k aristokratickým mnohasetletým machistickým upírům a jeho účelovým vypomáháním si ve chvíli, kdy se parametrický přístup inscenování každodennosti nesmrtelných jeví být snad až příliš odvážným. A to s jedinou výjimkou, která v sobě vlastně všechny klady filmu zahrnuje a nikdy z jasně nastavené linie neuhne.
Tou výjimkou je fascinující postava chladnokrevné, racionální a ve všech ohledech machiavelistické Clary (zahraná vynikající Gemmou Arterton), jež rozhodně netrpí přehnanou (sebe)lítostí. Svůj upírský status i vizi dlouhověkosti si bez jakýchkoli výčitek užívá a není schopná pochopit existenciální záchvaty své „náctileté" dcery, k níž jediné ale něco skutečného cítí. (Je to její jediná slabost i pozůstatek lidskosti: nechala ji žít po narození, riskovala kvůli ní svou budoucnost a chce ji ponechat naživu i nadále.)
Clara je charakterově komplexní mrcha zbavená jakýchkoli romantických rysů. Zůstává svými postoji konstantní napříč staletími od dickensovsky zabarvené minulosti až po sociálně neutěšenou přítomnost.
Je mnohem lépe napsaná i zahraná než všichni krvesajci v Interview s upírem, a zároveň svým přístupem „žij přítomností a neohlížej se na minulost" přesně zapadá do bezčasí všednodenního přežívání ve fikčním světě Byzantia. Nicméně je zároveň třeba přiznat, že je jako komplexní postava definovaná současně vědomím přítomností své dcery a vším, co je s ní spojeno - včetně trpitelství.
Koncept Byzantia se tak sice vnitřně rozpadá a může stavět do popředí spíše přísliby revizionistického pojetí provařeného upírského žánru než jeho skutečnou parametrickou revizi, ale i tyto přísliby stojí za pozornost. Jinak řečeno, jde o snímek vědomě divácky poněkud nesnesitelný, nicméně nikoli nesnesitelný důsledně, a tak je tato nesnesitelnost občas spíš otravná než esteticky podnětná. Těch esteticky podnětných ozvláštňujících postupů je však ve filmu tolik, že má smysl jít na ně do biografu a vyzkoušet je na vlastní kůži ve ztemnělém kinosále.
Jakkoli totiž Byzantium s parametrickými vzorci spíše koketuje a používá je jako nástroj deformování žánrových očekávání, tak stejně jako většina parametrických filmů pravděpodobně při domácí projekci nebude fungovat. Než byste se zkusili naladit na odlišné plynutí času a přerámování svých diváckých potřeb, spíše jej vypnete… a to by vlastně byla škoda.
