Recenze: Soudruzi jsou šedí a vraždí, Zábradlí kvete

Nina Tiliu
5. 11. 2013 17:23
Nová etapa Divadla Na zábradlí začala šťastně.
Foto: KIVA

Recenze - Během září a října přenesl soubor brněnské Reduty do pražského Divadla Na zábradlí představení, která přizpůsobil novému prostoru, a 1. listopadu uvedl také svou první "pražskou" premiéru. „Ještě nic nepředvedli, ale už změnili logo, které pro Zábradlí na konci padesátých let vytvořil Libor Fára," reagovali popuzeně někteří recenzenti. Po prvních dvou měsících této sezony se již dá říci, že rozhodnutí pronajmout Zábradlí týmu z Reduty bylo šťastné.

Vždy silný literární základ

Divadlo Na zábradlí v minulosti spjaté se spisovatelem a hercem Ivanem Vyskočilem, dramatikem Václavem Havlem, režiséry Jiřím Šormem a Petrem Léblem, přitáhlo další silné umělecky vyzrálé osobnosti s výrazným divadelním názorem a jasnou poetikou.

Foto: KIVA

Jaké jsou principy, na nichž dramaturgyně Dora Viceníková a režisér Jan Mikulášek staví své dosavadní inscenace? Čert vzal pro tuto dvojici všechny dramatiky a dramata. Vybírají si silné literární texty a hledají pro ně scénickou tvář. Dora Viceníková i z „tlustých" předloh umí vybrat pro svého režiséra motivy, které souzní nejen s ním, ale dotýkají se nás všech a nedělá to laciným způsobem, i když do scénářů pojímá různý poměr politických i obecně lidských témat: lásku, smrt a sex.

Scénograficky se tu vynalézavě pracuje s dobovými znaky, rekvizity často vnímáme jako součástí českého kulturního povědomí, v rukách herců se hravým způsobem mění jejich kontext, pracuje se se silnou výtvarnou asociací, imaginací.

Herci působí uvolněně a svobodně, přitom jdou vždy za společným cílem a sdělením a z toho vzniká nevídaná přesvědčivost. Ženy nemusejí být na jevišti krásné a muži silní a chytří.

Přestože z Mikuláškových režií nevzniká zrovna dojem laskavého přístupu k lidem, herce Na zábradlí vede nejspíš tak citlivě, že jejich souhra připomíná sladění hráčů v orchestru. Navrch nesou precizně nazkoušené inscenace i v reprízách rysy hereckých etud, a právě to z nich dělá až na výjimku, kterou zmíním na závěr, svěží divadelní podívanou s napětím a s výraznou (v posledku i dramatickou) dostředivostí.

Od Zlatých šedesátých

Kromě jiného se režisér Jan Mikulášek a dramaturgyně Dora Viceníková rozhodli mapovat nedávná desetiletí naší historie. Nedělají to nijak vnějškově s ambicí didakticko-historickou. Zastavme se nejprve krátce u inscenace, která vznikla ještě v Redutě.

Foto: KIVA

Podkladem k ironicky míněnému názvu Zlatá šedesátá jsou deníkové záznamy filmového režiséra a scenáristy Pavla Juráčka.

Pohled na dobu uvolňujícího se režimu, kdy nová vlna českých režisérů natáčí své vynikající filmy, a posléze jeho utužení, se děje skrz osobní příběh umělce, který se po krátké době svobodné tvorby pod vlivem vnějších i vnitřních důvodů sesypává a čím dál méně je schopný uspořádat si nejen pracovní, ale také osobní život. Vše ukončí až smrt.

Výběr osobního deníku rozporuplné a psychicky rozervané osobnosti je mimo všechna klišé, která se s pojmenováním „zlatá šedesátá" vybaví. Juráčkova výpověď je niterná, křehká i drásavá, popisuje pochybnosti, selhání, lásku, znovuselhání a deprese.

Intimitu deníkových záznamů s diváky sdílejí tři herci a dvě herečky. Jsou Pavlem Juráčkem i někým jiným, navazují svými hlasy i akcemi na sebe v tak velkém soustředění a s takovou vážností, že společný dech a rozjitřenou vnímavost přenášejí i do publika.

Šedá sedmdesátá aneb …

Šedá sedmdesátá jsou první již zcela pražskou inscenací autorské dvojice Mikulášek - Viceníková.

Do pauzy se představení odehrává v čekárně, či spíše v předpokoji úřadu s ohromnými dveřmi, na které není kam zaklepat. Autor scény a kostýmů Marek Cpin obstavil místnost hmotnými lavicemi, nevlídnost zvětšuje otevřeným stropním prostorem, z něhož visí dvě ošklivé zářivky, na stěně je fotografie hlavy státu. Disent a hrdinství jsou mimo zájem tvůrců.

Foto: KIVA

V kafkovském předpokoji se zvolna scházejí představitelé mlčící většiny. Jestliže jsme Zlatá šedesátá vnímali skrz jedinečný osud osobnosti, Šedá sedmdesátá utkali Viceníková s Mikuláškem v prvé části večera z šedi mlčícího průměru.

Je to skvělý nápad, umístit „sedmdesátá léta" do čekárny. V čekárně je nejprve velmi dlouho jediný herec. Skrz něj vnímáme, jak se čas vleče. Leoš Noha si pohrává se situací chybějícího věšáku, padajícího saka z hřebíku ve zdi, neúspěšně zachraňuje situaci černou lepicí páskou a záhy zmizí v jeho tašce snad to jediné, co lze v místnosti ukrást - vypínač.

Čas ubíhá pomalu, ale divák se nenudí. S každým příchozím vejde do místnosti další zvnitřku poškozená osoba. Je jí to vidět na tváři. Problém „doby" je vlastní duševní zdeformovanost a deformovanost všech ostatních, kteří na sebe hledí a priori jako nepřátelé. Jsme zvědaví na prvé věty, ale ty nepřicházejí.

... Husákovo ticho

Pozvolna publiku dochází, že hrát se bude bez textu. Výjevy a charaktery poskládané ze socialistické mizérie končí buď situačními gagy, nebo jsou vypointované až do absurdity.

Foto: KIVA

Těžko postřehnout, kdy jedna situace končí a druhá začíná, řečištěm inscenace se valí „poměry" složené z podplácení, patolízalství, žravosti, chtivosti, hrubosti, špiclování, skupinových psychóz, strachu, násilí i sexuálních deviací. Vidíme „pižďuchy" všeho druhu s výrazy bez náznaku radosti. I smích herci násilně modelují ve své nebo cizí tváři jako extrémně zvláštní škleb na příkaz doby. Nelze se přitom ubránit reminiscencím na křečovité úsměvy, které známe z prvomájových průvodů třeba z fotografií Lubomíra Kotka.

V tomto předpokoji jsou darebáky všichni. A to i ve chvílích, kdy ženám předávají kytice rudých karafiátů. Herci své postavy hrají naplno, díváme se výhradně jen na obrazy vhodné pro depresi, ale těšíme se z jejich bizarnosti. Estetiku ošklivosti vyvažuje režijní a herecké vychutnávání podivných situací, kterým zde v Čechách „rozumíme", proto se jim můžeme i přes jejich tragiku hořce smát.

Foto: KIVA

K vrcholům prvé půle inscenace patří přikládání sluchátek-odposlechů k hlavám, ze kterých se ozývá, co se tam komu právě děje nebo předvádění zlatých českých ručiček za zvuků známých fanfár.

Překvapivě marnotratně je zahozená snad jen scéna, kdy se poprvé otevřou dveře do místnosti, před kterou tak dlouho všichni čekali, a herci si z ní jen přinesou hudební nástroje a vrzavě zahrají, co před chvílí zaznělo z reproduktorů v koncertním provedení. Teprve při dalším otevření dveří přichází pointa: Za dveřmi řve lev. Krvavé hody, kterým „předsedá" dvouocasý státní symbol, jsou až nechutně naturalistické. Inscenace by celkem vzato mohla tímto silným obrazem skončit. Končí však jen její prvá půle.

Pochopíme vražedkyni?

Ti, kteří si nepřečtou divadelní program nebo tuto recenzi až do konce, mohou o přestávce tipovat, co se asi odehraje ve druhé části večera.

Jeviště se promění v čistě bílou místnost bez oken a bez dveří. Magdaléna Sidonová je focená zepředu i z obou profilů. Jde o policejní fotografie.  Jedna z postav dostává jméno: Olga Hepnarová.

Foto: Aktuálně.cz

„Oplatila jsem svým nenávistníkům," říká dívka, která v roce 1973 najela nákladním vozem do davu lidí a osm z nich zabila. „Za můj život je osm lidí málo. Postihla mě táž obecná nenávist," říká teď bez jakéhokoli náznaku ironie či šklebu herečka.

Po tragické události se objevily domněnky, že čin Hepnarové mohl být protestem proti normalizaci. „Já, Olga Hepnarová, oběť vaší bestiality…", začíná její dopis na rozloučenou.

Provokativní, původní a neobvyklá souvislost, která každopádně budí mnoho otázek. Pochopení záměru inscenátorů vyžaduje trochu přemýšlení, bude nejspíš také předmětem intelektuálních spekulací. Otázky a diskuse, kterou celek bez příkras vyvolá, jsou na místě více než snahy o jednoznačný výklad. Taková jsou šedá sedmdesátá.

„My se nechceme pouštět na tenký led nějakého odsuzování nebo hodnocení, spíše je to ilustrace jakýchsi situací doby," říká nakonec i šéf divadla Petr Štědroň. I když výrok zní skromně, inscenace samotná je odvážná.

Šedá sedmdesátá aneb Husákovo ticho. Koncepce: Jan Mikulášek, Dora Viceníková. Dramaturgie: Dora Viceníková. Scéna a kostýmy: Marek Cpin. Výběr hudby: Jan Mikulášek. Režie: Jan Mikulášek. Hrají: Kristina Beranová, Petr Jeništa, Miloslav König, Ivan Lupták, Stanislav Majer, Leoš Noha, Magdaléna Sidonová a Marie Spurná. Premiéra se uskuteční  1. a 2. listopadu 2013 v Divadle Na zábradlí. Nejbližší reprízy 14. a 16. listopadu, 3. a 28. prosince.

Foto: KIVA


P. S. Divákům, kteří zatím od dvojice Mikulášek-Viceníková v Divadle Na zábradlí nic neviděli, doporučuji již výše zmíněná Zlatá šedesátá, Šedá sedmdesátá, Korespondenci V+W a Buržoazii. Nezajímavá je z mého hlediska jen inscenace nazvaná stejně jako kniha Patrika Ouředníka Europeana. Přestože i v této textové montáži je každý herec vypravěčem a dělí se o útržky předlohy slovem i akcí, výčet událostí, které se ve dvacátém století staly, nemá silný režijní protinápad a připomíná nakonec jen známou informační tříšť, která se na nás valí z médií. Vypravěči - tři úředníci a tři úřednice - jako by si nezasloužili jiný svět než ten, o němž podávají svědectví. „Zajímalo by mne, co by se s tímtéž textem stalo, kdyby jej říkaly děti." Takto vyjádřila touhu po výraznější dramaturgicko-režijní koncepci divačka sedící vedle mne.

 

Právě se děje

před 1 hodinou

V Barmě pokračují protesty proti převratu, mají už sedm obětí

Nejméně sedm lidí v neděli podle agentur zemřelo a řada dalších utrpěla zranění v Barmě, kde dál pokračují protesty proti nedávnému vojenskému převratu a s nimi i tvrdé represe vůči demonstrantům. Bezpečnostní složky je zatýkají po stovkách a manifestace rozhání vodními děly, slzným plynem, omračujícími granáty a zřejmě také střelbou.

Zásahy bezpečnostních složek proti shromážděním se podle agentury AP zdají být čím dál agresivnější, ovšem protestní hnutí dosud neztrácelo na síle.

V největším barmském městě Rangúnu v neděli násilnosti vypukly dopoledne při pochodu studentů medicíny. Záběry zveřejněné na sociálních sítích ukazovaly demonstranty prchající před policisty i to, jak lidé pomáhají zraněným. Co jim krvavá zranění způsobilo, nebylo jasné, některá média ale hlásila střelbu ostrými náboji. Desítky studentů a dalších lidí skončily ve vazbě, píše AP.

Jedna žena zemřela na infarkt poté, co policie zasáhla omračujícími granáty proti demonstraci učitelů v Rangúnu. O úmrtí informovala dcera oběti a kolegové učitelé, píše Reuters. Střílelo se také ve městě Dawei, jeden člověk tam zemřel. Podle listu Myanmar Now zemřeli dva lidé také ve druhém největším městě Mandalaj.

Zdroj: ČTK
Další zprávy