Mirage není klam. 420People tančí k vrcholům sezony

Jakub Novák
24. 10. 2013 9:14
Recenze představení Mirage tanečního souboru 420People
Foto: Pavel Hejný

Recenze - Hodiny tělesných i psychických příprav a zkoušení, obavy z budoucnosti, o zdraví, psychický tlak a stres… to vše navíc za nepříliš vysoký peníz. Za krásným pohybem, okouzlující choreografií, večerem, díky kterému se v divácích „pohne svět" stojí v pozadí možná připouštěná, ale v drtivé většině případů ignorovaná realita, která zůstává zcela záměrně skryta.

O tom - ale zdaleka nejen o tom - je představení Mirage, nejnovější počin skupiny 420People, které si svou premiéru odbylo na Nově scéně v rámci festivalu 4+4 dny v pohybu.

Původně francouzské slovo „mirage" označuje, česky řečeno, „fata morganu" - tedy optický klam, „skutečný" přelud, děj, při němž před člověkem vyvstává skutečný a zaznamenatelný obraz neexistující věci; o tom, o jakou věc jde, o její výsledné podobě a interpretaci viděného potom zásadním směrem rozhoduje samotné až nastavením lidské mysli.

Foto: Pavel Hejný

Tento pohled na věc přitom nabízí zajímavou paralelu s tancem a jeho vnímáním. Před diváky se odehrává něco, co si můžou nahrát či nafotit, ale co ten či onen obraz představuje pro každého z nich je vytvářeno až v prostoru za zorným polem, spíše než před ním.

420People předkládají obrazy jako někdy lépe, někdy hůře uchopitelné polotovary, intelektuální a emoční indicie, které jsou v konfrontaci s divákovou vlastní zkušeností a vzpomínkami proměňovány a přetavovány v nový tvar.

Tyto obrazy jsou z pohledu svého vlastního poselství naplněné, avšak technicky očištěné o vše, co danému obrazu předcházelo - stejně jako při pohledu na plátno nevidíme malířův ateliér, paletu nebo způsob jakým při malbě drží štětec, ani zde není zřetelné myšlenkové pozadí nebo proces přípravy.

Divák tedy obvykle vnímá samotné představení bez kontextu, v jakém vznikalo - touto neviditelnou bariérou však tanečníci pod vedením Václava Kuneše během představení více či méně hladce procházejí.

Tentokrát se kromě samotného vystoupení dovídáte a jste jako diváci konfrontováni s oním pozadím, což je v jedné chvíli dovedeno až do extrému, který představuje nápaditý „přírodopisný dokument" o tanečnících, založený na záběrech z přípravy tohoto vystoupení.

Abychom přežili, smějeme se sobě

Z žánru stand-up komedií, ze kterého Kuneš v základě vycházel, vypreparoval několik zásadních otázek, na něž jeho tanečníci hledají v průběhu představení odpovědi.

Foto: Pavel Hejný

Je samotné vystoupení performerovou psychoterapií, nebo směřuje spíše k sebevykrádání a sebeklamu (a potažmo také ke klamání blízkého okolí)?

„…abychom vůbec přežili, smějeme se sami sobě a svým selháním. Tím se ujišťujeme, že ještě skutečně žijeme. Jde o mechanismus, který je v určitých okamžicích velice inspirující. Toto lidské úsilí o zastírání pravé podstaty věcí produkuje adrenalin, na kterém se člověk lehce stává závislým," citujeme z anotace k představení možnou odpověď, která však v důsledku vyvolává další a další otázky.

Právě na takové platformě nechal Kuneš pracovat své tanečníky a tanečnice; a výsledek? Fascinující dílo, nepokrytě aspirující na událost sezóny. Málokdy se stane, aby v člověku představení nějak výrazně doznívalo ještě několik dní po ztišení posledního potlesku, Mirage se to přitom daří vrchovatě.

Těžko vyzdvihnout konkrétního tanečníka, či konkrétní obraz, ale souhra mezi jednotlivými performery i jejich sóla ukazovala na to, že je tato skupina velmi silná jak z pohledu jednotlivců, tak (navíc o řád výš) v jejich vzájemné konfrontaci. Na první pohled možná nesourodá směsice tanečníků se tu divákům představuje jako skupina starých přátel či milenců, nebo jako jednotný organismus.

Foto: Pavel Hejný

Vzhledem ke zmíněné inspiraci žánrem stand-up se téměř samo nabízí srovnání s vystoupením legendárního švédského souboru Cullberg Ballet, který se v červnu letošního roku představil českým divákům rovněž na Nové scéně. Jeho vystoupení „Ekmanův triptych - studie zábavy", však ztroskotalo tam, kde se 420PEOPLE podařilo s drobnými oděrkami proplout.

Tanečníci-baviči

Aby totiž bylo žánru „stand-up" učiněno za dost, objevili se tu tanečníci (zejména potom Štěpán Pechar, který se v této roli cítil očividně velmi dobře, a jehož výstupy na diváky fungovaly) v netradičních rolích bavičů.

V kontextu tanečních výstupů, však tyto momenty působily místy trochu ploše až nepatřičně. Vzhledem ke konceptu celého vystoupení bylo jejich zařazení sice na místě, přesto by zřejmě nevadilo je mírně upozadit a pojmout více „symbolicky".

Samozřejmě, že je zde možné - stejně jako v drtivé většině vystoupení - najít několik přešlapů, zbytečných sekvencí, které překračují hranici ironie a zbytečně znehodnocují vystoupení, drobné nesouhry a další „bahno", kterým kritik ze svého bezplatného místa disponuje. Jenže tyto věci s v Mirage stávají  - v kontrastu s tanečními sekvencemi - naprosto marginálními - jako letmá noční probuzení z nádherného snu, do něhož znovu a znovu upadáte.

Foto: Pavel Hejný

Tento snový dojem přitom ještě podtrhuje hudba Kanaďana Owena Beltona, která je tak okouzlující, že nechává diváka v sedadle trpět nemožností se do dění na scéně zapojit.

Scéna samotná je jednoduchá a podobně jako vývoj celého představení, velmi organická - tvoří ji desítky pivních přepravek, se kterými tanečníci průběžně pracují a které podle potřeby přestavují. Jednotlivé podoby scény se se samotným děním na ní nijak neperou, ba naopak - buď tvoří jeho přirozenou součást, nebo se ve vhodných chvílích stahují do pozadí.

Shrnuto a podtrženo, je zbytečné psát o tom, co můžete vidět. A buďte si skoro jistí, že tentokrát představení nejen uvidíte, ale zároveň prožijete…a bude se vám to líbit…

Mirage. Choreografie: Václav Kuneš & tanečníci. Hudba: Owen Belton. Kostýmy: studio CHATTY. Scéna: Václav Kuneš. Light Design: Jan Mlčoch. Účinkují: Zuzana Herényiová, Nataša Novotná, Jussi Nousiainen, Ombline Noyer, Milan Odstrčil, Štěpán Pechar, Alexandr Volný. Dramaturgie: Lukáš Jiřička. 420People. Premiéra 16. října 2013.

 

Právě se děje

Další zprávy