Sladký život v éře prázdnoty musí být krásný a o ničem

Tomáš Stejskal
29. 10. 2013 10:42
Recenze opulentní filmu ve stylu Felliniho Sladkého života.
Foto: FDC

Recenze - Kinematografie už dávno není prostředím, kde by se odehrávaly dějiny. Doba té pravé cinefilie a velkých autorských filmů se nenávratně utopila v éře prázdnoty. Ne že by neexistovali velcí tvůrci, ale výrazové prostředky filmu se každopádně od šedesátých let dost radikálně proměnily. Dnes už není doba velkých gest a metafor, a pokud film myslí, jak se snažili ukazovat francouzští poststrukturalističtí filosofové, určitě jde o zcela jiný typ myšlení.

Natočit dnes pompézní felliniovský film, v němž hromada snobských intelektuálů nekonečně diskutuje, přičemž se v intermezech divák opájí atmosférou velkoměsta, působí takřka absurdně. Tohle už přeci není možné. Paolo Sorrentino se o nemožné pokusil.

Jeho opulentní mozaika Velká nádhera opravdu v nějakém smyslu nechává ožít filmy jako Sladký život či 8 a ½, ale rozhodně nejde o poctu, epigonství či nepřípadný anachronismus. Sorrentino má zvláštní dar: všechny jeho filmy jsou formálně neuvěřitelně precizní, každý střih, záběr či pohyb kamery je tu na svém místě, ale přitom nejde o nějakého „chirurga“ kubrickovského typu. Místo logiky v nich totiž v posledku vládne cit a intuice. A v bezdějové skládance, v níž se odhalují střípky lidských osudů a bizarní zákoutí Říma, to platí dvojnásob, neboť příběhová linie tu vlastně zcela schází.

I schopnost napsat mistrné dialogy a neuvěřitelná práce kamery a střihu však nestačí, aby snímek unikl nařčení z manýrismu či pompézní prázdnoty. Sorrentino vždy uměl na minimálním prostoru měnit nálady a jeho sonda do života umělců a do toho, co charakterizuje dnešní dobu, tuto schopnost dovádí ještě dál.

Ať už jde o ústřední postavu spisovatele a novináře Jepa Gambardelly či o ostatní příslušníky smetánky, nemůžeme jim proniknout pod kůži a nejsme si jisti, co si v dané chvíli myslí a jak moc vážně danou situaci režisér zamýšlí. Nepochybně tu jsou peprné ironické šlehy, ale v mnoha klíčových momentech mezi upřímností, manýrou, cynismem a sarkasmem není jasné dělící čáry.

Snímek by se měl česky spíše jmenovat Velká krása, protože se tu opravdu pracuje s krásou, coby estetickou kategorií, která jako kdyby už v dnešní postmoderně cynické době neměla místo. A krása už taky neplyne z čistě senzorických, percepčních vlastností.

Navzdory podmanivému nasnímání, sureálným felliniovským výjevům a takřka sakrálnímu hudebnímu doprovodu – od Bizeta, přes minimalismus Arvo Pärta až po Johna Tavenera – pramení to nejkrásnější v posledku spíše z elegance, s níž se proměňuje z vteřiny na vteřinu vyznění jednotlivých scén.

Jistě vás pobaví stočtyřletá jeptiška, některé scény s trpasličí vydavatelkou, kardinál se zálibou v kulinařině či hysterická umělkyně, která se s pubickým ochlupením v barvách čínské vlajky rozbíhá proti zdi. Ale zcela zásadní je schopnost vypořádat se právě s onou prázdnotou, která se tu několikrát dostane na přetřes.

Festival de Cannes (2013) - The Great Beauty
Festival de Cannes (2013) - The Great Beauty | Video:

Když se kupříkladu Jepovi vytýká, že napsal jen jedinou, byť zásadní knihu kdysi před lety, odpovídá, že v dnešní době neexistují témata a že už sám Flaubert chtěl napsat knihu o ničem, ale nedokázal to.

Pokud by vše zůstalo jen na rovině konfrontace římské smetánky s okolní vulgaritou, jistě by nebylo snímku těžké vyčíst pachuť staromileckého elitářství.

Sorrentino ovšem nikdy nepřipustí, aby nekonečné debaty plné symbolů sklouzly k jakémukoli typu návodnosti. Nejde tak tedy jen o skvělou vypointovanost mnohých z nich, ale spíše o nemožnost rozluštit naladění daných momentů a tím se dostat postavám či motivacím na kobylku.

Když vrásčitá jeptiška, která se posledních několik dekád živila jen kořínky, odhaluje, že tak činila proto, že „kořeny jsou důležité“, je v tom jistě obsažen vtip i metafora. A klidně to na nás může působit jako parodie. Ale v samotném faktu, že nemůžeme říci, že chtěná či nechtěná, spočívá to největší kouzlo.

Sorrentino se pokusil natočit film o ničem, což samozřejmě není možné, byť jde o velkolepou výzvu. Ale přinejmenším jako pokus vypořádat se s dobou, v níž neexistují témata, postavy ani příběhy, je Velká nádhera obdivuhodné dílo.

 

Právě se děje

před 35 minutami

O'Connor se na Giru dočkal na druhý pokus etapového triumfu

Australský cyklista Ben O'Connor vybojoval po dalším úniku na Giru d'Italia nejcennější etapový vavřín v kariéře. Jezdec stáje NTT, jenž v úterý podlehl ve finiši uprchlíků Janu Tratnikovi, tentokrát v závěrečném stoupání do Madonny di Campiglio všem soupeřům ujel a vítězství slavil s půlminutovým náskokem. Růžový dres lídra opět uhájil Joao Almeida.

O'Connor se pohyboval v původně až devatenáctičlenné skupině uprchlíků, která se postupně ztenčovala. Zhruba osm kilometrů před cílem zaútočil a na vrchol dojel s náskokem 31 sekund před Rakušanem Hermannen Pernsteinerem, jenž se vydal za ním na stíhací jízdu. Třetí skončil s odstupem 70 sekund Thomas De Gent z Belgie.

Hlavní favorité na O'Connora ztratili více než pět minut a během etapy se třemi těžkými vrcholy první kategorie se kontrolovali navzájem. Almeida až do konce bez problémů veškeré náznaky nástupů likvidoval. Dvaadvacetiletý Portugalec, jenž se do růžového dresu oblékl už po 3. etapě, má v čele průběžného pořadí dál náskok 17 sekund před Wilcem Keldermanem z Nizozemska.

Další těžká zkouška ale Almeidu čeká ve čtvrtek, kdy je na programu opět náročná horská etapa, která vyvrcholí ikonickým stoupáním na Stelvio.

Další zprávy