Sladký život v éře prázdnoty musí být krásný a o ničem

Tomáš Stejskal
29. 10. 2013 10:42
Recenze opulentní filmu ve stylu Felliniho Sladkého života.
Foto: FDC

Recenze - Kinematografie už dávno není prostředím, kde by se odehrávaly dějiny. Doba té pravé cinefilie a velkých autorských filmů se nenávratně utopila v éře prázdnoty. Ne že by neexistovali velcí tvůrci, ale výrazové prostředky filmu se každopádně od šedesátých let dost radikálně proměnily. Dnes už není doba velkých gest a metafor, a pokud film myslí, jak se snažili ukazovat francouzští poststrukturalističtí filosofové, určitě jde o zcela jiný typ myšlení.

Natočit dnes pompézní felliniovský film, v němž hromada snobských intelektuálů nekonečně diskutuje, přičemž se v intermezech divák opájí atmosférou velkoměsta, působí takřka absurdně. Tohle už přeci není možné. Paolo Sorrentino se o nemožné pokusil.

Jeho opulentní mozaika Velká nádhera opravdu v nějakém smyslu nechává ožít filmy jako Sladký život či 8 a ½, ale rozhodně nejde o poctu, epigonství či nepřípadný anachronismus. Sorrentino má zvláštní dar: všechny jeho filmy jsou formálně neuvěřitelně precizní, každý střih, záběr či pohyb kamery je tu na svém místě, ale přitom nejde o nějakého „chirurga“ kubrickovského typu. Místo logiky v nich totiž v posledku vládne cit a intuice. A v bezdějové skládance, v níž se odhalují střípky lidských osudů a bizarní zákoutí Říma, to platí dvojnásob, neboť příběhová linie tu vlastně zcela schází.

I schopnost napsat mistrné dialogy a neuvěřitelná práce kamery a střihu však nestačí, aby snímek unikl nařčení z manýrismu či pompézní prázdnoty. Sorrentino vždy uměl na minimálním prostoru měnit nálady a jeho sonda do života umělců a do toho, co charakterizuje dnešní dobu, tuto schopnost dovádí ještě dál.

Ať už jde o ústřední postavu spisovatele a novináře Jepa Gambardelly či o ostatní příslušníky smetánky, nemůžeme jim proniknout pod kůži a nejsme si jisti, co si v dané chvíli myslí a jak moc vážně danou situaci režisér zamýšlí. Nepochybně tu jsou peprné ironické šlehy, ale v mnoha klíčových momentech mezi upřímností, manýrou, cynismem a sarkasmem není jasné dělící čáry.

Snímek by se měl česky spíše jmenovat Velká krása, protože se tu opravdu pracuje s krásou, coby estetickou kategorií, která jako kdyby už v dnešní postmoderně cynické době neměla místo. A krása už taky neplyne z čistě senzorických, percepčních vlastností.

Navzdory podmanivému nasnímání, sureálným felliniovským výjevům a takřka sakrálnímu hudebnímu doprovodu – od Bizeta, přes minimalismus Arvo Pärta až po Johna Tavenera – pramení to nejkrásnější v posledku spíše z elegance, s níž se proměňuje z vteřiny na vteřinu vyznění jednotlivých scén.

Jistě vás pobaví stočtyřletá jeptiška, některé scény s trpasličí vydavatelkou, kardinál se zálibou v kulinařině či hysterická umělkyně, která se s pubickým ochlupením v barvách čínské vlajky rozbíhá proti zdi. Ale zcela zásadní je schopnost vypořádat se právě s onou prázdnotou, která se tu několikrát dostane na přetřes.

Festival de Cannes (2013) - The Great Beauty
Festival de Cannes (2013) - The Great Beauty | Video:

Když se kupříkladu Jepovi vytýká, že napsal jen jedinou, byť zásadní knihu kdysi před lety, odpovídá, že v dnešní době neexistují témata a že už sám Flaubert chtěl napsat knihu o ničem, ale nedokázal to.

Pokud by vše zůstalo jen na rovině konfrontace římské smetánky s okolní vulgaritou, jistě by nebylo snímku těžké vyčíst pachuť staromileckého elitářství.

Sorrentino ovšem nikdy nepřipustí, aby nekonečné debaty plné symbolů sklouzly k jakémukoli typu návodnosti. Nejde tak tedy jen o skvělou vypointovanost mnohých z nich, ale spíše o nemožnost rozluštit naladění daných momentů a tím se dostat postavám či motivacím na kobylku.

Když vrásčitá jeptiška, která se posledních několik dekád živila jen kořínky, odhaluje, že tak činila proto, že „kořeny jsou důležité“, je v tom jistě obsažen vtip i metafora. A klidně to na nás může působit jako parodie. Ale v samotném faktu, že nemůžeme říci, že chtěná či nechtěná, spočívá to největší kouzlo.

Sorrentino se pokusil natočit film o ničem, což samozřejmě není možné, byť jde o velkolepou výzvu. Ale přinejmenším jako pokus vypořádat se s dobou, v níž neexistují témata, postavy ani příběhy, je Velká nádhera obdivuhodné dílo.

 

Právě se děje

před 31 minutami

Zemřel herec Derek Fowlds, tajemník ze série Jistě, pane ministře

Ve věku 82 let zemřel dnes britský herec Derek Fowlds, jehož v Čechách znali diváci zejména z televizních sitcomů Jistě, pane ministře a Jistě, pane premiére. Podle serveru BBC zemřel dnes ráno v nemocnici v jihoanglickém městě Bath na zápal plic.

"Dnes odešel drahý kolega… Derek Fowlds byl opravdu milý člověk a fantastický herec… soustrast jeho rodině i přátelům, byl skutečná legenda," komentoval úmrtí na twitteru herec Larry Lamb.

Fowlds se narodil 2. září 1937 v Londýně. Hercem podle svých slov ani být nechtěl. "Chtěl jsem být fotbalista," vzpomněl ve své autobiografii z roku 2015. Když ale v jedné školní hře z jeviště uslyšel smích publika, rozhodl se pro herectví.

Fowlds začínal na divadle ve West Endu, od 60. let se objevil i v několika filmech, ale více se proslavil až rolí ministerského tajemníka Bernarda Woolleyho z kultovní satiry z osmdesátých let nazvané Jistě, pane ministře a další série Jistě, pane premiére.

Zdroj: ČTK
před 1 hodinou

Americký soud zamítl žalobu mládeže na vládu kvůli klimatické politice

Federální odvolací soud ve Spojených státech v pátek zamítl žalobu proti klimatické politice vlády, kterou vznesla skupina dětí a dospívající mládeže. Informovala o tom agentura Reuters, podle které je to tvrdá rána tomuto významnému případu, kdy mladí lidé viní vládu, že ohrožuje jejich budoucnost.

Odvolací soud se v poměru dva ku jednomu shodl na tom, že žalující, kterým bylo v době podání žaloby osm až 19 let, neměli v případu odpovídající právní postavení. Soud rovněž konstatoval, že problémy vznesené v žalobě by měly řešit jednotlivé složky federální vlády.

Zdroj: ČTK
Další zprávy