Recenze: Gravitace je opojná, táhne Hollywood vzhůru

Radomír D. Kokeš
4. 10. 2013 16:55
Gravitace je virtuózní film, který testuje možnosti Hollywoodu
Foto: Warner Bros.

Recenze - Snad s výjimkou Stevena Spielberga nebo Martina Scorseseho nenajdete mezi současnými hollywoodskými tvůrci takové, kteří by testovali možnosti dlouhého záběru s podobným nadšením jako režisér Alfonso Cuarón a jeho dvorní kameraman Emmanuel Lubezki.

Gravitace jde v tomto ohledu ještě mnohem dál, protože (a) dlouhé záběry vznikly digitálně a zrušení technických omezení daných mantinely fyzického pohybu kamery učinilo z dlouhých záběrů striktně kompoziční prostředek, (b) se odehrává ve vesmíru, kde pohyb kamery není omezen vztahováním se směrově k pevně daným „nahoře" a „dole". Práce s postupem dlouhého záběru je přitom v Gravitaci vskutku virtuózní, ale zároveň nejde o žádnou revoltu (ani) v hollywoodské kinematografii.

V duchu principu funkční ekvivalence (kdy jeden postup přejímá funkci nějakého jiného, takže stabilita hollywoodského vyprávění a precizního řízení divákovy pozornosti zůstává zachována) prostě standardní funkční postupy střihu přecházejí na pohyb objektů před kamerou a zejména na zvuk.

A jakkoli se zpočátku může zdát, že Gravitace soustředění na příběh nahrazuje soustředěním se na vzorce stylu a fyzicky opojné působení na diváka, v důsledku jde o klasicky vysoustružené hollywoodské vyprávění, kdy opulentní pohyby kamery a členitost mizanscény (prostoru před kamerou) postupně ustupuje potřebám příběhu o boji o přežití v nehostinném vesmíru.

Příběh, který jde do hloubky

O příběhu je dobré říkat co nejméně, protože je veskrze úsporný a vystačí si s minimem informací, které se systematicky opakují a svým opakováním v odlišných souvislostech nabývají na nových významech. Takže jen stručně: během provádění technické opravy na Hubbleově teleskopu dojde k nehodě a přežijí pouze doktorka Ryan (Sandra Bullocková) a zkušený veterán Matt (George Clooney), kteří se s minimem kyslíku musí dostat po oběžné dráze Země do nejbližší ruské vesmírné stanice Sojuz. Jak jsem řekl, vyprávění si vystačí jen s několika málo informacemi, které jsou nicméně podřízeny preciznímu naplnění norem hollywoodského filmu.

Příčinnost (příčina/důsledek, akce/reakce) se posouvá z abstraktní úrovně dějové dynamiky do konkrétní úrovně samotného fungování fikčního světa.

Ironicky k názvu filmu je to totiž právě gravitace, co hrdinům tak palčivě chybí: jakýkoli neopatrný pohyb může mít ve vesmíru fatální následky, jakákoli akce může vyvolat fatální reakci… a některé akce prostě tváří tvář nelítostným fyzikálním zákonitostem vesmíru prostě zvrátit nelze.

Dějová dynamika se pak odvíjí ve variacích a paralelách: věty se navracejí v nových kontextech, variují se celé situace a nejvypjatější momenty jsou paralelami k ostatním takovým momentům, díky čemuž má film mimořádně soudržnou strukturu.

Sympatické je, že na rozdíl od Potomků lidí nevykazuje Gravitace okázalou snahu o všeobjímající poselství, ale zůstává komorním dramatem jedinců. Vyprávění se přitom od objektivní či striktně smyslově subjektivní reprezentace událostí postupně přesouvá na úroveň subjektivizovaného nahlížení: mentální projekce a vnitřní psychická traumata.

Příběh se tak nerozvíjí do šíře, nýbrž spíše do hloubky, kdy dynamika dění je založena v pronikání do stále subjektivnějšího reflektování vyprávěných situací, ačkoli tyto se ve vztahu k sobě navzájem variují, než by se navzájem rozvíjely (čemuž napomáhá i pečlivá práce s časem, doporučuji věnovat všem časovým údajům).

Foto: Warner Bros.

Cesta k modlitbě

Snahy o posun nad rámec doslovného významu ovšem nelze přehlédnout. Na jedné straně je to sám název: gravitace znamená zároveň hledání pevné půdy pod nohama, psychické stability v životě rozhozeném bolestnou tragédií, kdy se hrdinka nedokáže vyrovnat se ztrátou a řeší ji bezcílnými cestami v autě.

Na druhé straně můžeme pozorovat práci s tématem víry, kdy je hledání jistot spojeno s cestou k modlitbě a s akcentovanými ikonickými motivy: svatý obrázek v ruském modulu, buddhistická soška v čínském, a naopak komerční figurka u Američanů (tu do opozice k náboženským referencím vztáhl kamarád, za kterýžto postřeh mu děkuji, byť si nejsem jist mírou nadinterpretace).

Samozřejmě by se s tím dala spojit i božská perspektiva v první třetině filmu, kdy se opakovaně zdůrazňuje nicotnost člověka a jeho výdobytků ve srovnání s planetou Zemí z jedné perspektivy (úvodní kompozice Země, kdy se do rámu pomaličku dostává nejdříve přehlédnutelná tečka, jež se později ukáže být raketoplánem) a s celým vesmírem z perspektivy druhé (brilantní kompozice Ryan ztrácející se v záplavě hvězd).

Dostávám se tak obloukem zpět k funkcím stylu, jimiž jsem své kritické pojednání o Gravitaci začal: ke vztahu mezi dlouhými záběry, ostatními složkami stylu a potřebami hollywoodského vyprávění.

Tento aspekt Gravitace žel v tomto textu nelze patřičně rozebrat, protože virtuozita práce s dlouhými záběry ve spolupráci s dalšími složkami stylu by si zasloužila detailní analýzu nad rámec kritického článku. Nejdelší je nicméně úvodní záběr, v jehož mnohaminutovém průběhu se dramaticky mění rámování od obrovských makrocelků k titěrným detailům, přičemž pohyb kamery je nakonec vždy motivován (a) pohybem objektu (raketoplán, astronauti, menší předměty), (b) dějovou akcí (tj. soustřeďováním se na dějově podstatné prvky v rámu), (c) dialogickými vodítky (tj. někdo na něco upozorní a film na to v souladu s upozorněním přerámuje).

To jsou standardní prostředky, které činí samotný (jakkoli) dlouhý záběr stále funkčně podřízený hollywoodským potřebám orientace diváka v prostoru a dění, přičemž de facto následuje mnoha dekádami ozkoušené filmařské tradice práce s prostorem. (Zvláštní je ovšem ve filmu minimum přeostřování mezi plány, které hraje vždy roli zdůraznění něčeho určitého, přičemž dominuje spíše udržování pozornosti napětím mezi popředím a pozadím obrazu v neustálé hloubce pole.)

Sekvence je navíc členěna i zvukem: zatímco střih soustřeďující divákovu pozornost na konkrétní prvky chybí, tuto funkci přebírá neustále se měnící zvuková perspektiva.

Všimněte si hned v prvním záběru, jak se od objektivní reprezentace zvuku (tj. vesmírného ticha) přechází přes víceméně objektivní sdílení komunikace mezi astronauty a Houstonem až k subjektivním sluchovým vjemům astronautů, zprostředkovávajícím jejich smyslovou zkušenost uvnitř skafandru.

Zatímco tedy tok vizuálních vjemů v nepřerušeném rámování plynule pokračuje, zvuk prochází ostrými změnami mezi perspektivami a vede pozornost tam, kam je potřeba. Jakkoli se tedy jeví práce s dlouhým záběrem esteticky vzrušující (a opravdu je), potřeby narativně řízeného hollywoodského stylu nakonec nenarušuje, jen mění funkční poměr jednotlivých složek stylu.

Napojení na Ryan 

Gravitace ovšem přizpůsobuje styl vyprávění příběhu i dále, a stejně jako od objektivní perspektivy prochází reprezentace příběhu proměnou k subjektivizující perspektivě, mění se i poměr mezi objektivitou a subjektivitou obrazu.

Zpočátku dominantní zvukovou subjektivitu postupně přebírají prostředky subjektivity obrazové, jako jsou dlouhé hlediskové záběry či reprezentace mentálních operací.

Postupy kamery přitom pracují s napojením na Ryan: zpočátku je subjektivity dosahováno krátkým průnikem do její helmy (převažuje síla zvuku přerývaného dechu) a makrodetailu vyděšené tváře, zatímco později kamera dlouhé zaujímá její hledisko a mentální perspektivu...

Od chvíle, kdy se Ryan vzchopí, zaujme film naopak distancovanou pozici: Ryan sama komentuje dění a řídí svou situaci, přičemž se najednou stává objektem nezúčastněného zprostředkování svých akcí až k finální monumentalizaci.

To vše samozřejmě v mantinelech hollywoodského filmu a spojení klasického stylu s tzv. parametrickými prvky brilantně funguje… nicméně postupné směřování od stylistických vzorců k narativním, od pracovní skupiny profesionálů k jedinci definovanému svými soukromými traumaty a od akce a reakce ve fyzikálním smyslu slova k tradiční narativní kauzalitě někomu může přijít trochu jako promarněný potenciál. To však není problém filmu ani tvůrců, kteří - pokud vím - nic takového ani neslibovali.

Jistě, žádná filmařská revoluce se nekoná, ale z hlediska ozvláštňování tradičních postupů v systému hollywoodských tradic jsem dlouho neviděl opojnější film. (Což čistě z mého hlediska podporuje i soukromý fakt, že během jednoho dne jsem Gravitaci viděl v kině dvakrát a rozhodně ne naposledy.)

 

Právě se děje

před 1 hodinou

Americká sonda OSIRIS-REx letí z planetky Bennu zpět k Zemi. Nasbírala až 400 gramů vzorků

Sonda OSIRIS-REx americké vesmírné agentury NASA se po úspěšném splnění mise u planetky Bennu vydala v neděli pozdě večer SELČ na dvouletou cestu zpět. Na Zemi dopraví kapsli se vzorky odebranými z Bennu a podle záměrů vědců by se pak mohla zaměřit na zkoumání dalšího cíle, planetky Apophisu.

Realizace projektu začala v září 2016 vypuštěním sondy, která po dvouleté cestě dorazila začátkem prosince 2018 k Bennu. Poté OSIRIS-REx prováděla průzkum tělesa a připravovala se na splnění hlavního úkolu, odebrání vzorků. Loni po testovacích přiblíženích k tělesu sonda 21. října provedla úspěšný manévr s nabráním dostatečného množství materiálu z povrchu planetky.

Hlavní vědkyně projektu Dante Laurettaová podle agentury AP odhaduje, že sonda mohla získat 200 až 400 gramů vzorků, většinou drobných kousků. Každopádně je to mnohem víc než zamýšlených alespoň 60 gramů. Vědci mají o materiál z Bennu velký zájem, neboť jim umožní zjistit, jaké chemické látky a horniny planetka obsahuje. Podobná vesmírná tělesa v dávné minulosti totiž s sebou při dopadu na Zemi přinesla organický materiál, který je nutný pro vznik života.

Zdroj: ČTK
Další zprávy