Rozhovor - Možná se vám také zdá, že blues jako žánr pomalu umírá. Přesto dodneška existuje několik hudebníků, kteří jeho odkaz dokázali vstřebat, přijali ho plně za svůj a díky tomu mu dokáží stále vybojovat alespoň malý ostrůvek v současném hudebním průmyslu. Joe Bonamassa rozhodně takovým muzikantem je.
Kytarový svět ho miluje a přirovnává k takovým jménům jako Eric Clapton nebo Stevie Ray Vaughan. Do Prahy se tak může pravidelně vracet a pořád o něj bude dostatečný zájem. Tentokrát se s doprovodnou kapelou představí v sobotu 5. října v pražském Kongresovém centru, aby nabídl průřez svou bohatou kariérou.
V šestatřiceti letech toho stihl víc, než dokáže většina hudebníků za celou kariéru - například má na kontě několikanásobné ocenění pro nejlepšího kytaristu roku.
Nicméně, při pohledu zpět se není čemu divit. S kytarou začínal už ve čtyřech letech, ve dvanácti předskakoval samotnému B. B. Kingovi a dnes platí za jednoho z největších workoholiků v kytarovém světě. Kromě toho, že pravidelně odehraje průměrně dvě stovky koncertů ročně a do toho vydává nejednu desku, se ještě stará o nadaci na podporu hudebního vzdělávání.
"Existuje strašně moc skvělých hráčů a rozhodně jsou někteří lepší než já, takže nad tím, jestli jsem nejlepší nebo ne moc nepřemýšlím," říká Joe Bonamassa v rozhovoru pro Aktuálně.cz a dokazuje, že se zatím nestal nedostupnou superhevězdou.
Aktuálně.cz: Vaše aktuální turné je předem avizované jako průřez kariérou. Jaké bylo ohlédnutí zpátky před jeho začátkem?
Je mi teď šestatřicet let a jako profesionální hudebník se živím už čtrnáct let. Za celou kariéru jsem nahrál přes sto padesát skladeb a spoustu z nich jsem nikdy nehrál živě, takže pro mě bylo zábavné vrátit se v čase zpátky k materiálu, které jsem nahrál už před dlouhou dobou. Někdy se mi ani nechce věřit, jak moc času už od nahrání některých skladeb uplynulo.
A.cz: Přesto se pro jistotu zeptám, uslyší posluchači nějaké nové skladby?
S každým turné přinášíme nové skladby, které jsme ještě nehráli živě, a zároveň přetváříme některé starší. Oceňuje je nejen publikum, ale zároveň to udržuje kapelu stále svěží a nadšenou do hraní.
A.cz: Blues se obvykle rozděluje do dvou linií na evropské a americké. U vás se obě tradice prolínají. Snažíte se podle toho podřizovat svůj setlist tomu, v jakém prostředí zrovna hrajete?
Nikdy nevybírám skladby na základě toho, v jaké zemi mám hrát. Vytvoření setlistu je docela složitá věc a vždycky nad výběrem skladeb strávím hodně času. Chci si být jistý tím, že vystoupení bude plynout dobře. Dávám skladby v pomalém, střední i rychlém tempu na své správné místo, aby daly dohromady dvě vzrušující hodiny plné muziky, a doufám, že lidé u nich udrží pozornost po celou dobu.
A.cz: Celý letošní rok jste strávil na turné, přesto jste stihl vydat pár desek a ještě jedna s projektem Rock Candu Funk Party je na cestě. Tak mě napadá, děláte taky něco jiného, než hudbu?
Myslím si, že jsem jako kdokoliv jiný. Když mám volný čas, tak rád vařím, trávím čas se svojí rodinou, zajdu si do posilovny nebo si prostě jenom užívám nicnedělání.
A.cz: Lidé i hudební odborníci vás označují za jednoho z nejlepších kytaristů současnosti. Jak se s tou pozicí vyrovnáváte?
Existuje strašně moc skvělých hráčů a rozhodně jsou někteří lepší než já, takže nad tím, jestli jsem nejlepší nebo ne moc nepřemýšlím. Nicméně každý den strávím hodně času zkoušením, abych byl kdykoliv připraven na to, hrát nejlépe, jak to jen jde. Chci si být jistý, že dělám dobře svou práci, což je bavit publikum tak, jak jen to mé schopnosti dovolí.
A.cz: Ve většině rozhovorů se vás novináři ptají na kytarovou výbavu, na to jaké efekty používáte a na další technické detaily. Nenapadlo vás proto někdy, že by kytarovému světu prospělo, kdyby se víc soustředil na melodie a hudbu samotnou?
Sám jsem milovník kytar stejně jako spousta mých fanoušků, kterých se tohle také týká. Kytara je prostě vášeň a nikdy se neomrzí.
A.cz: Dnes už často hrajete ve velkých koncertních halách. Nechybí vám v nich osobní přístup, když lidé jen sedí a jejich největší aktivitou je obvykle potlesk?
Hrát v klubech je zábava, a když mám tu příležitost, užívám si jí. Nedávno jsem hrál v klubu Borderline v Londýně, bylo tam dvě stě míst na sezení a byl to jeden z nejlepších letošních koncertních zážitků - fanoušci byli se mnou na pódiu, zatímco jsem hrál. Miluji hraní ať už je to před velkým nebo malý publikem. Záleží mi na jen tom, abych dobře dělal svou práci a lidi bavil, nehledě na to, kolik jich je.
A.cz: Většinou hudba nejlépe s lidmi rezonuje v klubech, kde k nim má hudebník blíž. Nemáte proto někdy pocit, že velké haly někdy působí skoro jako muzeum?
Tohle opravdu záleží na konkrétním prostoru, každý má svůj vlastní charakter i zvuk. Není to o velikosti jako spíš o celkové náladě, jaká v něm panuje.
A.cz: Myslíte si, že blues pořád dokáže oslovovat mladé generace?
Rozhodně si myslím, že blues v mladších generacích rezonuje. Ve skutečnosti spoustu mladých lidí vídám na svých koncertech, takže to vím. Je to tak, že blues může být pro všechny jejich šálkem čaje, vztahuje se to na všechny věkové kategorie, ale ti, kteří mu podlehnou, zůstanou fanoušky nadosmrti.
A.cz: Vaše nadace Keeping the Blues Alive se snaží mezi mladými generacemi Američanů vzbudit zájem o hudbu a o blues především. Znamená to, že dnešní generace už nemají takový zájem se mu věnovat?
Ne tak úplně, pořád je tu hodně mladých lidí, kteří blues milují. Ale myslím si, že starší generace mají zodpovědnost za to, aby dědictví blues předali dalším, a zajistili tak, aby se z něj nestal umírající hudební styl. Když nad tím uvažujete takhle, pak je Keeping the Blues Alive o zvýšení pozornosti směrem k blues, ale zaměřuje se i na hudební vzdělávání nebo na pomáhání školám. Jejich programy hudební výchovy byly všude osekány. Děti dnes nedostávají šanci objevovat hudbu, protože školy si nemůžou nástroje dovolit. Snažíme se pomoci co nejvíce školám tím, že jim dáme grant ve výši dvou až pěti set dolarů, aby si za ně koupili základní hudební potřeby a aby v třídách byly nástroje. Kromě toho ještě financujeme individuální hudební vzdělání nebo spolupracujeme přímo s hudebními školami.
A.cz: Když si vzpomenu na svoje školní léta, učili jsme se maximálně noty a historická data o nejslavnějších skladatelích. Jak podle vás vypadá ideální způsob hudebního vzdělávání?
Hudební teorie je důležitá, ale nic nedokáže probudit zájem o hudbu tak, jako samotné hraní na hudební nástroj. Myslím si, že v ideálním případě by si děti měli vyzkoušet hraní už v brzkém věku, aby sami zjistili, jestli se propojí s nástrojem nebo s hudbou jako takovou.
