reklama
 
 

Glosa: Kdo píše do Ruska "malému kágébákovi" s láskou?

23. 10. 2013 20:08
Berlínský apel mířil nejen na Putina. Podpořil všechny diskriminované v Rusku.

Glosa - Není zrovna časté, aby vážnohudební koncert zahájila nositelka Nobelovy ceny za literaturu. A aby se na pódiu potkalo hned několik nejslavnějších jmen klasiky. A aby se během koncertu střídavě hovořilo a hrálo. A aby to celé bylo věnované „Rusku s láskou".

Přesně to se odehrálo 7. října v komorním sále Berlínské filharmonie. Původem lotyšský houslista Gidon Kremer pozval své umělecké přátele, aby společně vyjádřili obavy ze stavu lidských práv v Rusku. Během večera vystoupili: nobelistka Herta Müller, klavíristé Martha Argerich, Khatia Buniatishvili a Daniel Barenboim, flétnista berlínských filharmoniků Emmanuel Pahud a další.

Vybrané datum nemohlo být symboličtější. O sedm let dřív - 7. října 2006 - byla v Moskvě zavražděna ruská novinářka Anna Politkovská, která psala o praktikách ruského režimu nejen v Čečensku. A 7. říjen je zároveň narozeninovým dnem Vladimira Putina… Mrazivá datumová shoda.

Výroba strachu

Na koncert přišlo dvanáct set posluchačů. Byl to ovšem docela jiný typ publika než vážnohudební milovníci, kteří chodí do filharmonie obvykle. Hodně Rusů, žijících v emigraci, hodně lidí, kteří se zabývají lidskými právy. Během večera prezentovaly své aktivity organizace jako Amnesty International nebo Reportéři bez hranic. A ve foyeru jste mohli podepsat obrovskou pohlednici apelující na dodržování práva a práv. Adresát: ruská Duma.

I když koncert nesl jednoznačné poselství, neměl ve všech ohledech jednoznačné vyznění. Ne vždy se spolu slovo a hudba potkávaly, ne vždy byla hudba tak působivá a promlouvající jako slovo. Daní za účast mnoha sympatizujících umělců byla taky jistá roztříštěnost; program celého večera měl na patnáct hudebních a slovesných položek.

Přitom začátek snad ani nemohl být silnější. Díky jednoznačnosti, nebojácnosti a tvrdosti, s jakou o současném Rusku mluvila Herta Müller. Rumunsko-německá spisovatelka, jejíž matka byla po 2. světové válce deportována do sovětského gulagu a ona sama v roce 1979 odmítla spolupráci s tajnou policií, což ji stálo místo, hovořila o tom, jak nebezpečné je, když si ten, kdo vládne, myslí, že on je zosobněním zákona a spravedlnosti.

Současnému Rusku tak podle ní vládne „malý kágébák", který „mísí dohromady starou ideologii s novým bohatstvím, novou bigotností a sborově opakovaným kýčem" a jehož „největším úspěchem je výroba strachu".

Hudební směs: promlouvající i nepromlouvající

Po slovech Herty Müller zazněla v podání smyčcového souboru Kremerata Baltica temná část Sinfonietty Mieczyslawa Weinberga. Následovala jedna věta Bachovy svity d moll pro sólové violoncello, část skladby „Sedm posledních slov" Sofie Gubajduliny, ukolébavka od Arvo Pärta a před přestávkou docela rozsáhlé dílo současného gruzínského skladatele Giy Kancheliho „Andělé utrpení".

U všech těchto skladeb lze najít pojítko k lidskoprávní myšlence berlínského koncertu. Weinberg byl v únoru 1953 zatčen a obviněn z židovského nacionalismu; před gulagem ho patrně zachránila Stalinova smrt… Bachova hudba v sobě zase mísí smutek, rozjímání i smíření… Ruská skladatelka Sofia Gubajdulina byla v SSSR na černé listině a od 90. let žije v Hamburku. Estonec Arvo Pärt ze SSSR emigroval v roce 1980; po vraždě Politkovské se rozhodl všechna provedení svých děl v letech 2006-7 věnovat její památce. Kancheliho skladba, která měla na koncertě premiéru, zase vznikla k 50. narozeninám bývalého ruského oligarchy a nyní vězně Michaila Chodorkovského.

Posluchačský dojem? Nejdřív několik krátkých skladeb (dvou až pětiminutových) v rychlém sledu za sebou. Po miniaturách, do kterých se ani nestačíte zaposlouchat a už končí, pak dostala největší prostor skoro půlhodinová Kancheliho novinka, která je ovšem hudebně průměrná, zdlouhavá a v podstatě nudná.

Lépe vyšla druhá část koncertu. Jednak díky textům Anny Politkovské a Michaila Chodorkovského. A jednak díky mnohem lepším hudebním výkonům, i když dramaturgicky to byla taky směs. Flétnista Pahud výborně zahrál úpravu Lenského árie z Čajkovského Evžena Oněgina a vrcholem bylo vystoupení dvaasedmdesátileté Marthy Argerich, která hrála jako lvice - ohnivě a strhujícím způsobem - závěr Šostakovičova Prvního klavírního koncertu.

Dvě další velká jména - Gidon Kremer a Daniel Barenboim - působila hráčsky za zenitem. Zvlášť při společném vystoupení. Pokud by se jejich vystoupení mělo brát úplně vážně, tak by svým příležitostným, spontánním, nedotaženým a vlastně nevážným charakterem mířilo proti zamýšlenému duchu celého večera.

Hudba a politika

Koncerty jako ten berlínský - a vůbec angažmá umělců ve věcech souvisejících s politikou - vždy vyvolávají diskuse. Především mezi umělci samotnými. Jedni říkají o těch, kteří se angažují, že jim jde o zviditelnění… Což může být někdy i pravda. Jiní zase říkají, že politika je tak složitá, že „my umělci bychom do ní neměli jakkoli vstupovat, protože jí tak docela nerozumíme…" To je zase alibismus.

A pak jsou umělci, kteří nespekulují, ale prostě jednají. Naprosto jednoznačně. Dirigentský gigant Arturo Toscanini v roce 1933 - po nástupu Hitlera k moci - neváhal a odmítl se vrátit na Wagnerův festival v Bayreuthu: „Je mojí povinností bojovat za umělce, které nacisté perzekuují."

Český dirigent Rafael Kubelík, který si po 2. světové válce mohl užívat tuzemského i světového výsluní jako šéf České filharmonie, zase po roce 1948 emigroval a na opakovaná pozvání, aby se vrátil, odpovídal, že to udělá rád - za podmínky, že „musí mít svobodu přesvědčení, svobodu tvoření, svobodu projevu a svobodu pohybu každý slušný Čech a Slovák s talentem i bez talentu."

Po okupaci Československa v srpnu 1968 Kubelík zorganizoval bojkot zemí Varšavské smlouvy ze strany tehdejší umělecké elity - podepsali třeba skladatel Igor Stravinskij anebo mladý Daniel Barenboim. Koncem 70. let psal Kubelík spolu se slavným houslistou Yehudi Menuhinem dopis Brežněvovi, aby byl propuštěn Václav Havel a další věznění signatáři Charty 77.

Síla těchto činů je v tom, že nakonec vždy přesahují konkrétní politickou agendu. Je za nimi přesvědčení, že svět je nedělitelný a že umělci se nemohou uzavírat se slovy „promiňte, ale my ničemu jinému než umění bohužel nerozumíme (a možná ani nechceme rozumět…)".

Umělci mají upevňovat etiku

I úvahy Gidona Kremera, které stojí za berlínským lidskoprávním koncertem, mají obecnější základ. A on sám se brání novinářským zkratkám o „antiputinovském" koncertu. Umělci mají podle něj rozšiřovat prožitkový svět těch, kteří jim naslouchají, ale jejich úkolem taky je „upevňovat v lidech etické hodnoty" a „vnášet do světa soucit a solidaritu".

Také vážná hudba se stává čím dál víc světem, který jede v „zábavním průmyslu" a showbusinessu, ve kterém na sebe pozornost strhávají dirigentské nebo sólistické hvězdy. Kremerův berlínský koncert byl míněn jako protiváha takového uměleckého světa.„Chtěl jsem prostřednictvím hudby pozvednout svůj osobní hlas. Připomenout, že bychom neměli být neteční, protože na světě je opravdu hodně bezpráví. A naším právem je říct, co si myslíme. Je to i podpora všem lidem, kteří jsou v tísni…"

Berlínská akce byla výjimečná. Těžko si něco takového představit třeba v současných tuzemských poměrech. Tedy těch vážnohudebních, které jsou do sebe hodně uzavřené. Ale inspirace je to silná: směrem k odvaze formulovat jasné postoje, nebát se překračovat hranice uměleckého světa, ale i směrem k větší dotaženosti a jednoznačnosti podobných akcí.

autor: Petr Kadlec | 23. 10. 2013 20:08

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama