Rozhovor - Zahajovací ceremoniál olympijských her v Londýně měl bohatý hudební program složený z toho nejlepšího, s čím se ostrovní produkce může chlubit. Kromě vzpomínek na hudební veterány (The Who, Beatles) a angažmá současných hvězd (Jessie J, Dizzee Rascal) však zahrnoval také jedno obrovské překvapení. Při nástupu olympioniků na stadion zněla skladba Olympians od experimentálního elektronického dua Fuck Buttons.
Druhý den tím nezávislé hudební servery ožili. S nadšením se podivovali, jak je možné, že se skupina, jejíž produkce má mnohem blíž k sonickému útoku než ke stadionovým melodiím, může podílet na jednom z nejsledovanějších přenosů planety.
Fuck Buttons se dají těžce definovat pár slovy, a většinou se tak lidé uchylují k termínům experimentální nebo noise. V jejich nestálých hudebních tvarech rezonuje metalová intenzita a chuť sahat po co nejextrémnějších formách, chladné mechanické zvuky i rozvolněné post-rockové formy. Masivní sonické textury ale duo staví s citem pro velkolepost a poslouchání, jak se na sebe jednotlivé zvuky vrství a gradují, lze dost dobře označit za hudební dobrodružství - pokud tedy ze slovního spojení setřeme patinu publicistického klišé.
Na aktuální desce Slow Focus z letošního léta přimknuli k rytmům a intenzivním beatům. Přestože se pořád nachází pod tlustou vrstvou šumu a hluku, lidé si k nim cestu našli a poprvé Fuck Buttons katapultovali mezi do prodejních žebříčků.
Jak nám sdělili v následujícím rozhovoru, nahrávky představují pouze jakési momentky v jejich kariéře. Slow Focus je však takovou, od níž se odvíjí aktuální turné. To se v neděli 29. září zastaví také ve smíchovském klubu MeetFactory a pro mnohé se v něm ukrývá potenciální vrchol letošního hudebního podzimu. A právě u té příležitosti jsme si s nimi popovídali o jejich nikdy nekončícím kreativním procesu nebo o tom, jak své skladby nechtějí obestírat žádnými konkrétními představami. Mluvit za ně má totiž především zvuk.
Aktuálně.cz: Jednou z věcí, co mě napadla, když jsem vaši hudbu slyšel vůbec poprvé, bylo, že je destruktivní. V tomhle mi připomínala něčím metal - je tvrdá, intenzivní a ničivá. Přemýšlíte nad ní podobně?
Benjamin John Power: No, dřív jsem metal poslouchal, ale Andy (Hung, pozn. red.) ne. Zajímala mě tvrdá hudba, když jsem byl mladší, asi od čtrnácti mám rád hardcore punk. Rozhodně je to něco, co jsem si užíval v letech, kdy se formoval můj vkus.
A.cz: A uvažujete dnes nad tím, aby skladby byly dost intenzivní? Fuck Buttons mi v tomhle přijdou dost extrémní.
Jo, vážně? (smích) Tak to rád slyším. Ale když skladby píšeme, nemáme v hlavě žádné myšlenky na to, jak se budou vyvíjet. Nemáme žádný předem připravený plán. Ale intenzita a dynamika je pro nás stejně důležitá jako hudební textura. Takže asi máš pravdu a je dost příjemné tahle slova slyšet.
A.cz: Skoro všechno, co hrajete, jsou syntetické zvuky. Proč?
Ano, většina toho, co slyšíš. Na deskách používáme třeba i kytary, během nahrávání, ale při živých koncertech rádi používáme syntetizéry - kvůli jejich neomezeným možnostem. Obvyklá instrumentace nám moc neříká, je pro nás dost schematická. Ale když se podíváme až na výsledný zvukový signál, ani to nerozeznáme. To, o čem si na desce myslíš, že jsou syntetické zvuky, mohlo být úplně na začátku klasickým hudebním nástrojem. Jenom si prošel několika dalšími procesy, a tak je složité ho na konci poznat.
A.cz: Hodně muzikantů si myslí, že opravdové emoce v sobě nesou klasické akustické hudební nástroje. Pro ně u vás není moc místa, ale jak to máte s emocemi?
Naši hudbu ženou dopředu emoce. Když se zeptáš nějakého písničkáře na to samé, asi by mluvil o kytaře. My nejsme nijak emociálně spjati s instrumentací, ale ať už v hudbě používáme jakékoliv zvuky, ať už je tvoříme čímkoliv, je to celé hnané dopředu emocemi, alespoň z mého úhlu pohledu.
A.cz: A ten je víc introvertní nebo extrovertní?
Myslím, že jakákoliv instrumentální hudba je ze své povahy spíš introspektivní. I když má nějaký narativ, i když se vám snaží vnuknout nějakou myšlenku, myslím, že to moc nejde. Naše hudba je dost introspektivní, ale můžeš ji prožívat i jinak, třeba při živých vystoupeních.
A.cz: Právě na to jsem se chtěl zeptat - když stojím při koncertě pod pódiem, dostává se mi od vás masivní vlny zvuku. Ale jak se cítíte vy sami, když nahoře stojíte a vytváříte ji?
My vlastně píšeme naživo a ani do toho moc nezapojujeme laptop. Když jsme na pódiu, celá paleta nástrojů tam je. Proces psaní a živého hraní jdou ruku v ruce. Vyhovuje nám to a ještě pořád si to užíváme. Vlastně o nás uvažují jako o živé kapele.
A.cz: Často v rozhovorech zmiňujete, že když skládáte, hodně improvizujete. Týká se to tedy i živých vystoupení?
Na to jsem právě narážel. Jasně, že skladby musí mít nějakou strukturu, rozhodně naše koncerty nejsou čistá improvizace, hrajeme živě nějaké tracky. Nahrávka je ale v určitých ohledech jenom momentkou toho, kde jsme byli naživo.
A.cz: Nenapadlo vás někdy prostě jen přijít na stage a všechno dávat dohromady až na místě?
Jak už jsem říkal, tohle děláme, když píšeme nový materiál. Ale když skladby naživo přetváříme, není to úplná improvizace. Oba jsme perfekcionisté a dlouho vše řešíme, než dospějeme ke zvukům, které nakonec použijeme. O úplné improvizaci přemýšlíme, když jedeme na turné s deskou a postupem času k ní můžeme dospět. Úplně nakonec už možná jedno nebo dvě vystoupení budou úplná improvizace.
A.cz: Na poslední desce Slow Focus hraje mnohem větší roli rytmus. Třeba ve skladbě Red Wing je skoro cítit hip hop. Máte pro to nějaký konkrétní důvod?
Je to rozhodně věc, ke které jsme dospěli a vstřebali ji. Neřekli jsme si, že uděláme desku s beaty, prostě jsme experimentovali. Hodně jsme si hráli s rytmickými zvuky a vyšlo to tak. Pořád je to otevřené, abychom je nějak dematerializovali.
A.cz: Takže nějaké myšlenky na to, že jste se zaměřili na rytmus, abyste se lépe spojili s lidmi, jsou úplně liché?
Nesnažíme se k sobě nijak přitahovat nové fanoušky, když skládáme. Chceme především, aby to bavilo nás samotné, ale samozřejmě na to může dojít, že s přidáním beatů nakonec získáme větší dav.
A.cz: Přemýšlíte vůbec nad tím, jak lidé vaši hudbu vnímají?
Asi každý by lhal, kdyby se ti snažil tvrdit, že nechce nadšení z hudby sdílet alespoň s někým. Hudba je přece vášeň, kterou je nejlepší sdílet, alespoň já si to myslím. Nejdůležitější je pro nás ale to, abych si to užíval já a Andy. Všechno nad tím je velký bonus. A je skvělé, že to lidi přijali tak, jak to přijímají.
A.cz: Pokud se nepletu, tak deska Slow Focus dokonce skončila v britských prodejních žebříčcích na čísle 36. Překvapilo vás to hodně?
Určitě, všechno nás překvapuje. Vůbec jsme nečekali, že někdy budeme hrát naše tracky po celém světě. Je to čest, překvapení a privilegium.
A.cz: I tak je ale docela neobvyklé dostat noise music do komerčních žebříčků. Považujete to za úspěch, že se vám povedlo prorazit s takovou produkcí?
Jo, je to příjemné. Pro kapelu, jako jsme my, je asi obvykle komplikované se tam dostat, dosáhnout něčeho takového a věcmi trochu otřást. Ukazuje se, že tu pro nás může být naděje. (smích)
A.cz: V jednom z rozhovorů jste řekli, že nahráváte, neradi svoji hudbu vidíte jakkoliv vizualizovanou. Proč?
Radši ji nesleduji. Může se ti při tom stát, a je to vlastně docela časté, že se začneš dívat na časovou osu, sledovat délku a to skladbě nedovoluje pohybovat se v těch místech, kde by měla. Nejlepší způsob, jak pracovat, pro nás je vyhnout se těmhle věcem, na nic se nekoukat a ignorovat vzorce nebo formule, jak by track měl nebo neměl vypadat. Rozhodně preferuji, abych ho neviděl vizuálně. Radši používám uši než oči.
A.cz: Očividně se soustředíte na zvuk, neovlivňuje ale myšlení také název skladby?
Ne když píšeme. To, co se stane potom, už je jenom nezbytné zlo. První a vůbec nejdůležitější věc je ta, jak track zní.
A.cz: Směřoval jsem spíš k tomu, že když lidé před sebou mají skladbu a její název, může je název svést k určitému způsobu přemýšlení. Bere to posluchačům svobodu uvažování. Třeba takový Stalker, automaticky si u něj začínám všímat nějakých strašidelných zvuků…
Tímhle se vlastně vůbec nezabýváme. Skladby potřebujeme pojmenovat, abychom o nich mohli komunikovat. Jsou nezbytné, když nad tím tak přemýšlím. Ale rád bych lidem vzkázal: „Nevěnujte jim moc pozornosti." Vychází z nějakých mentálních obrazů, které vidím já nebo Andy, ale neexistuje žádný správný ani špatný způsob, jak o nich uvažovat.
A.cz: Jde čistě jenom o zvuky?
Ano, jo, určitě ano.
