Glosa - Avatar Jamese Camerona je vynikající audiovizuální zážitek a laťku nedostižitelné kvality v tomto ohledu určuje pro mainstream už čtvrtým rokem.
U filmu stavějícího na využití počítačových technologií nejde o samozřejmost, ale důkaz režisérova talentu tvořit nadčasová zábavná díla, což lze považovat za jedno z nejtěžších tvůrčích předsevzetí. Máloco se ale mění tak rychle jako koncept dobré zábavy.
S tím jistě nebude souhlasit každý a asi nemá smysl oživovat spor mezi zastánci a odpůrci namodralého opusu. Všechny karty už jsou dávno rozdány. Názor na vítěze Zlatého glóbu za rok 2009 má každý z nás už utvořený a nejspíš neměnný.
Na první pohled dává smysl, že byla tato velkolepá filmová atrakce využita coby další z pokusů o zviditelnění 4DX formátu. Tedy snahy kinařů přesvědčit nás, že pouťový simulátor je zážitek povyšující film na novou úroveň.
Pokud se k vám ještě nedostalo, oč se jedná, tři znaky 4DX označují sál přebudovaný tak, aby se s vámi sedačka pohybovala a třásla, ve "vhodné" chvíli vám do očí svítí reflektory, sem tam to na vás stříkne nějakou voňavku nebo spršku jemné vodní tříště. A vítr hučí tak hlasitě, že ani neslyšíte, co si postavy vlastně říkají.
Nemá smysl řešit, nakolik je důstojné kinematografii doprovázet kouřovými efekty jako na diskotéce. Snímky vybírané pro speciální sál v Cinema City na Novém Smíchově tuto „degradaci" povětšinou snesou, jde o díla typu Rychle a zběsile či v budoucnu Zataženo, občas Trakaře 2.
Tyto lehké letní produkce jistě žádným velkým uměním nejsou, a jestli se pod vámi sedadlo třese, nebo ne, zase tolik nezkazí „hluboký zážitek", který se beztak nemá odkud dostavit.
Klepe se to a je to modré. Co to je?
Problém nastává až u Avatara. Velmi sofistikovaně a komplikovaně provedeného filmu, kde má každý pohyb kamery dobře promyšlený smysl a účel. I pokud ho nepovažujete přímo za umění, špičkové řemeslo mu asi neupřete, v tomto ohledu jde zkrátka o lahůdku. Skrývá spousty lákadel, na něž se má smysl soustředit, jimž můžeme propadat proto, že jsou kvalitně provedeny a my jim chceme věnovat veškerou koncentraci a pozornost.
4DX sál si s tím vším ale nedokázal poradit. Vibrace a náznaky pohybu jsou leckdy vedeny zcela proti smyslu trajektorie kamery, tedy hlavnímu indikátoru prostorovosti a pohybu. U některých letových scén kameru věrně následujeme, ty pak jsou nejlepší.
Jenže většinou je Cameronova režie až příliš komplikovaná, takže tvůrcům čtvrtého rozměru nezbylo než uchýlit se k banálním a do nekonečna opakovaným motivům, třeba k výraznému vibrování sedátka při letu vrtulníkem nebo směšně trhavým pohybům kdykoliv, když se na plátně objeví kůň.
Vždy když na Pandoře někdo spadne a zezadu vás úplně stejně dvakrát zmáčkne jakýsi lilipután nejspíš zašitý v sedačce, už může nepřesvědčivost efektu jen rozesmát, nebo iritovat. Přičemž ve vypjaté dějové momentce není žádoucí ani jedno.
Leckdy je zcela nepochopitelné, proč s vámi podlaha dělá zrovna toto a ne něco jiného nebo proč tento cákanec vody spustil úplně jinou reakci než předchozí. Že během explozí je nám do obličeje naháněn ledový vítr, snad nepotřebuje komentář.
Sama konzistence efektů se leckdy zdála podivná. Jednou list papíru způsobí otřes jak při zemětřesení, jindy se dlouhé minuty nic neděje.
Vytrhne ze zážitku
Vnímání Avatara je tak fatálně narušeno a film v mnohém ztrácí svou schopnost vtáhnout, tedy hlavní devizu. Vytknout vždy jeden pohyb, jediný prvek ze současného dění jde přece zcela proti principu úplného splynutí, kdy přijímáme nejen zobrazovanou akci, ale svět jako celek.
Mnohým možná až tato disharmonie ukáže, jak složitě dosáhl Cameron oné úžasné plynulosti. Výsledek jeho mnohaletých příprav je v rozporu se sezónní atrakcí už ze své podstaty.
4DX technologie zkrátka filmu kvalit Avatara zoufale nestačí. Když si k tomu připočteme vypuštění pouze dabované verze, zbývá málo důvodů k příplatku.
Sluší se dodat, že veškeré výtky směřují k tomuto konkrétnímu titulu. Věřím, že u méně komplikovaných a konvenčnějších filmů, kde se kamera pohybuje standardně a cílem není vtáhnout a dopřát komplexní zážitek, ale pouze rozesmát nebo vylekat, může mít 4DX smysl. Zvlášť pro rodinu s malými dětmi. I při ceně vstupného to asi bude levnější než matějská pouť.
Nevyčítejme podobné kejkle z principu, kinoprůmysl je v krizi a klesající podíl tržeb za 3D ukazuje, že minulý pokus o posun návštěvy kinosálu na novou úroveň nebyl tak úspěšný, jak se doufalo.
Nutno podotknout, že za to kinaři „vděčí" svým zásobitelům, filmařům, kteří se na formát vrhli, aniž by s ním uměli zacházet. Vzbudili tak vůči stereoskopii nedůvěru hraničící s nesnášenlivostí. Jistě v sobě najdeme pochopení pro snahu nalákat nás do multiplexu další blbostí. Jen si příště vybrat vhodnější snímek, jinak trend skončí dřív, než vůbec začal.
