Krása první republiky je mýtus. Ale je dobře ho mít

Zuzana Hronová Zuzana Hronová
Aktualizováno 17. 1. 2014 10:25
Rozhovor s historikem, filosofem a spisovatelem Vladislavem Dudákem
Tvůrci seriálu chtěli využít "pěkné vizuálnosti" první republiky.
Tvůrci seriálu chtěli využít "pěkné vizuálnosti" první republiky. | Foto: Česká Televize

Praha - Na obrazovky České televize míří seriál První republika. Rodinná sága má sledovat období a atmosféru od roku 1918 do roku 1945. Podle vyjádření režiséra Bisera Arichteva či producenta Filipa Bobiňského budou podstatnou složkou snímku elegantní dobové kostýmy. Období první republiky je podle tvůrců vizuálně pěkné a na seriálu to má být znát. Jaká ale byla tato etapa doopravdy?

Když se řekne první republika, mnozí si skutečně vybaví elegantně oblečené lidi s vytříbeným chováním, děti uctivé k rodičům či obchodníky uctivé k zákazníkům. Není to ale jen zakořeněný mýtus z filmů pro pamětníky? Proč si první republiku tak často idealizujeme?

"Je jasné, že ani první republika ve skutečnosti žádným zlatým věkem nebyla. Přesto ten mýtus do jisté míry potřebujeme - alespoň jako měřítko a vysněný ideál," říká v rozhovoru pro Aktuálně.cz historik, filozof a autor mnohých historických, vlastivědných a společenskovědních knih Vladislav Dudák.

Je to podle něj méně škodlivé než "mýtus o nádherném zítřku".

"Zkrátka, nevadí mi jistá idealizace první republiky - pokud nezapomínáme na to, že jde o idealizaci," dodává.

Aktuálně.cz: První republika je pro Čechy ("Čechoslováky") pojem. Je to období, které rádi vyzdvihujeme a dáváme za příklad. Je to dáno "ryzostí" té doby, nebo spíše tím, že novodobá česká historie bohužel lepší kapitoly nenabízí a je jinak plná nesvobody a útlaku z té či oné strany?

Vizitka PhDr. Vladislava Dudáka

Spisovatel, historik a filozof Vladislav Dudák

Narodil se v roce 1958 v Řevnicích. Vystudoval filozofii a historii na Filozofické fakultě UK v Praze.

Sám sebe považuje za "nájemného filosofa" a přesně tak se cítí. Je mj. autorem a spoluautorem učebnic filozofie a společenských věd pro ZŠ a SŠ, spoluautorem VŠ skript Kapitoly z filosofie člověka a Kapitoly k filosofii vědy.

Je hlavním autorem dvousvazkové Encyklopedie světové architektury: od menhiru k dekonstruktivismu a spoluautorem knihy Santiniho cesta za světlem. Byl vedoucím redaktorem humanitních oborů osmisvazkové Všeobecné encyklopedie Diderot.   

Vladislav Dudák: Myslím si, že každá společnost má svůj "mýtus o zlatém věku". Je jasné, že ani první republika ve skutečnosti žádným zlatým věkem nebyla. Přesto ten mýtus do jisté míry potřebujeme - alespoň jako měřítko a vysněný ideál. A historie nás poučuje, že je to vesměs méně škodlivé, než když si tento mýtus promítáme do budoucnosti ve variantě "mýtu o nádherném zítřku". Zkrátka, nevadí mi jistá idealizace první republiky - pokud nezapomínáme na to, že jde o idealizaci.

Gotika také nejsou jen katedrály

A.cz: Když se řekne "první republika", většině lidí se vybaví především elegantně oblečení lidé s galantním chováním, děti, které si vážily rodičů, obchodníci, kteří si vážili zákazníků… Co z toho je mýtus a co skutečnost?

Když se učíme o gotice, vyvstanou nám před očima katedrály, když o renesanci, tak paláce Florencie, když o barokním klasicismu, tak zámky na Loiře. A zapomínáme, že osmdesát procent lidí po staletí žilo pod těmi katedrálami, paláci a zámky stále v téměř stejných "chaloupkách" poměrně stále stejný život.

Obdobné je to i s mýtem první republiky. Má své "výstavní síně" a má svou každodennost. Úplně jiná doba se nám ukáže v prvorepublikových filmech plných elegance, jiná v Haškových povídkách po jeho návratu z ruského zajetí, jiná v Poláčkově "Okresním městě".

Stojí za to prolistovat si jakoukoli učebnici cizích jazyků z té doby, nejlépe němčiny, doporučuji třeba učebnici od dr. H. Augustina. V těchto učebnicích se zobrazuje život zkratkovitě, ale poměrně upřímně, protože měly sloužit praxi. Čtete tam o tom, jak bylo běžné, že si páni v restauracích museli hlídat na věšácích kabáty a klobouky, jak se oslovovali obecní posluhové, jaký z našeho hlediska panoptikální život se odehrával na nádražích, jaké bylo postavení strážníků v běžném uličním ruchu, atd.

Filmy pro pamětníky neodrážejí tehdejší dobu. Jsou to pohádky pro odpočinek tehdejších lidí.
Filmy pro pamětníky neodrážejí tehdejší dobu. Jsou to pohádky pro odpočinek tehdejších lidí. | Foto: Česká Televize

A.cz: Jak velký vliv na naše vnímání první republiky přisuzujete desítkám oblíbených filmů pro pamětníky, mnohdy "selanek"? Nevzpomínám si alespoň, že by se v nich příliš objevovaly hlad, hospodářská krize či epidemie španělské chřipky…

Film "pro lidi" byl vždy a stále je velkým generátorem iluzí, pohádek. Ty filmy nebyly točeny pro nás, lidi počátku 21. století, ale pro současníky. A ti věděli dobře o stínech tehdejší doby, jen na ně chtěli na chvíli zapomenout. Mimochodem, řada "prvorepublikových" odpočinkových filmů pochází ve skutečnosti z prvních let protektorátu.

A my si zase dnes prostřednictvím těchto filmů dotváříme zpětně představu onoho zlatého věku. Osobně si myslím, že naprostá většina z nás to ve skutečnosti bere s nadhledem, že je to taková pěkná hra - asi jako když se vyhlásí maškarní bál na určité historické téma. Tam se také objevují masky pouze výběrové, ale neznamená to, že by si lidé nebyli vědomi, že realita byla komplikovanější. Jen to v té chvíli nechtějí vědět a nechtějí vidět. Pokazilo by to totiž tu zábavu.

Hloubka pletichaření byla tehdy stejná

A.cz: V dnešní době je jedním ze zásadních témat "čistota české politiky" a prospěchářství politiků. I v této oblasti je často dávána za příklad první republika. Šlo politikům souhrně o blaho této republiky, nebo i tento aspekt je částečný mýtus?

Politikům nikdy nešlo výhradně o blaho státu, stejně jako zaměstnancům nikdy nejde výhradně o blaho podniku. Nebylo by to lidské. Zdravým rysem fungující demokracie je, že si neidealizuje člověka, ale snaží se vytvořit takové brzdy a zábrany, které ztěžují, aby se projevila naše horší stránka. V tomto smyslu na úspěchu nebo neúspěchu takových snah spolupracuje vždy celá společnost.

Myslím si, že hloubka ubohosti, sobectví, pletichaření a malichernosti byla tehdy i dnes přibližně stejná. Zdá se ale, že první republika měla více skutečných velkorysých osobností, respektovaných autorit. A všeobecně větší respekt k hodnotám. I když i tehdy lidé samozřejmě kradli, obecně věděli, že "krást se nemá". Zatímco dnes spíše říkáme něco jako "vy krást nesmíte" nebo "vy kradete příliš".

A.cz: Dnes se rovněž hodně řeší téma obcházení ústavy, mimoparlamentní pletichy, moc lidí v pozadí bez politického mandátu a podobně. Ve 20. letech 20. století fungovala tzv. Pětka, sdružení složené z šéfů velkých prvorepublikových politických stran. Její zastánci argumentují, že pomohla stabilizovat neklidnou mladou republiku, její odpůrci namítají, že obcházela Parlament i ústavu a že pět lidí v republice diktovalo zákony, nařízení a rozdělovalo funkce. Jak byste její účinkování zhodnotil vy a jak byste porovnal její metody s těmi v dnešní politice?

Pětka byla sice mimoústavní orgán, ale složený z představitelů pěti nejznámějších politických stran, které ústavním postupem získaly vládu. Vlivné osobnosti koordinovaly politiku. Karty byly jasně rozdány, členové Pětky byli aktivními představiteli stran, tedy politikové, nikoli političtí podnikatelé, lobbisté… S dnešní situací je to nesrovnatelné, protože dnešní politikové jsou běžně, zdá se, ve vleku sil mimo strany, tedy mnohem dále od politického hřiště.

Politika a společnost první republiky měla své nepopiratelné autority v čele s TGM. Ale pletich tehdy bylo také dost a dost.
Politika a společnost první republiky měla své nepopiratelné autority v čele s TGM. Ale pletich tehdy bylo také dost a dost. | Foto: ČTK

Nebojím se Pětek, bojím se skrytých oligarchických elit, pro běžného občana zcela neprůhledných, stojících zcela mimo veřejný prostor, ale přesto charakter veřejného prostoru z dálky pokřivujících a zneužívajících - často způsobem tak netransparentním, že jej běžný občan ani není s to zaregistrovat.

Krása? V respektu ke kultuře a umělcům určitě

A.cz: Náš rozhovor vzniká proto, že na obrazovky České televize právě míří seriál "První republika". Její tvůrci nechtějí vyprávět dějiny, spíše rodinnou ságu. Věrní chtějí být především v kulisách a kostýmech. Šaty tu mají hrát velmi důležitou roli. Režisér Biser Arichtev se dokonce nechal slyšet, že by chtěli touto kostýmovou podívanou motivovat dnešního mladého člověka, aby chodil pěkně oblečen, aby si koupil oblek. Myslíte, že se ještě do dnešní doby může vrátit nějaký "závan" první republiky?

Ne, nemyslím. Určitý druh elegance předpokládá určitý životní styl. Dnes se žije příliš rychle. Chceme se třeba oblékat hezky, ale nechceme tomu věnovat ten čas. Ten tomu nevěnují krejčí, salony ani zákazníci.

Eleganci netvoří originální knoflík na kabátě, ale originální knoflík, který je dobře a řemeslně precizně přišitý. Který, pokud se uvolní, tak jej ihned dám znovu přišít a nenosím jej uvolněný. A mám čas a chuť učit se ten kabát "nosit". Možná to nějak souvisí i s proměnou vědomí vlastní ceny. Jako by dříve bylo důležitější vědomí toho, co jsme, a dnes vědomí toho, co máme.

A.cz:  Z čeho bychom si z období první republiky měli dnes vzít příklad a čeho bychom se naopak měli vyvarovat?

Úžasné bylo, jak velký vliv měly kulturní autority. Spisovatelé, architekti, kvalitní žurnalisti, umělečtí kritikové… Všeobecně byl větší respekt ke kultuře a bylo větší povědomí o tom, že kultura je nikoli něco "navíc", ale pevnou součástí našeho života. I když možná zrovna nyní podléhám mýtu o zlatém věku…

Vyvarovat bychom se měli snobismu, maloměšťáctví a klasifikování lidí na "lepší" a "horší". Toho bylo v období první republiky také hodně.

A.cz:  Vybavujete si nějaký film či seriál, kde jste byl coby historik spokojen s věrným vylíčením období první republiky?

Seriál "Byl jednou jeden dům" natočený v roce 1974 podle scénáře Jana Otčenáška a Oldřicha Daňka byl navzdory době a vládnoucí ideologii překvapivě věrný. Jeho druhá polovina se však již odehrává v období protektorátu.

Nezapomínejme na Husa či Komenského

A.cz:  Kdybychom se nepohybovali jen v krátkém údobí novodobých českých dějin, ale zašli i dále do naší historie, třeba až do 11. století k prvnímu českému králi Vratislavu II., jakou historickou etapu, osobnost či skutek byste vyzdvihl jako něco, co by mělo dnešní Čechy inspirovat?

Jen namátkou: česká reformace - Hus, Petr Chelčický. Dlouhodobý dluh máme vůči husitství obecně, kde stupidní komunistickou interpretaci o husitech jako středověkých bojovnících za sociální práva vystřídala neméně stupidní většinová interpretace současná, redukující husity na nekulturní barbary.

Jan Amos Komenský je stále silně nedoceněn, dále Bernard Bolzano, pozapomenutý matematik a filozof. Bertha Suttnerová jako první ženská nositelka Nobelovy ceny míru nemá u nás ani pomník. Specifický fenomén "Dreivolkerstadt" ("město tří národů" - pozn. red.) - meziválečné kulturní Prahy s kulturním vlivem českým, německým a židovským, do kterého se mísil i silný vliv ukrajinské a ruské kulturní emigrace z bolševického Ruska, je úžasné téma pro začátek přinejmenším na rozsáhlou originální expozici. A tak bych mohl pokračovat.

 

Právě se děje

před 12 minutami

Rusko bude mít brzy u hranic s Ukrajinou přes 120 tisíc vojáků, tvrdí ministr

Rusko bude mít brzy u hranic s Ukrajinou více než 120 tisíc vojáků, řekl ukrajinský ministr zahraničí Dmytro Kuleba. Podle šéfa ukrajinské diplomacie jsou v současné vypjaté situaci zapotřebí nové sankce proti konkrétním sektorům ruského hospodářství. V pondělí na jednání se svými protějšky z Evropské unie prý nicméně ukrajinský ministr necítil, že by evropské země měly v tuto chvíli "chuť" uvalit na Rusko další ekonomické postihy.

"Ruští vojáci stále přiházejí do blízkosti našich hranic," prohlásil v úterý Kuleba na tiskové konferenci. "Během týdne čekáme, že celkové síly dosáhnou přes 120 tisíc vojáků," dodal s tím, že to neznamená, že se na tomto počtu navyšování ruských sil v oblasti zastaví. Kyjev podle Kuleby nechce válku ani další stupňování napětí, nelze však říci, jaké další kroky podnikne Moskva.

Zdroj: ČTK
Další zprávy