Klíčový byl zásah prezidenta, říká ústavní soudce o poprasku kolem smlouvy s Vatikánem

„Česká republika uznává zpovědní tajemství“– právě tato část smlouvy s Vatikánem, tzv. konkordátu, poskytuje podle Ústavního soudu katolické církvi privilegované postavení vůči ostatním církvím. Další sporný bod smlouvy říká, že církevní právnické osoby dají k dispozici badatelům své kulturní dědictví za podmínek, které si samy stanoví. Jedním ze soudců, kteří s tím nesouhlasí, je Tomáš Langášek.

Proč jste se rozhodl pro odlišné stanovisko, než měla většina?

Protože podle mého názoru většina Ústavního soudu zvolila velmi přísný výklad, až krajní výklad konkordátní smlouvy, který vůbec nebyl nutný. Garance zpovědního tajemství nepřinášela nic nového oproti tomu, co tu platí již 30 let. Tím se většina dostala na cestu, na jejímž konci bylo konstatování rozporu konkordátní smlouvy s ústavou.

Ta dvě ustanovení, která nakonec zůstala sporná z pohledu Ústavního soudu, šla vysvětlit rozumně a racionálně, v souladu s vůlí obou stran. Žádné absolutní zpovědní tajemství tak, jak je zná katolická církev, smlouva nezaváděla. Nepřinášela vlastně nic významného, jenom potvrzovala to, co už u nás platí podle Listiny základních práv a svobod i dalších zákonů.

Jakou roli sehrál v celé kauze prezident republiky?

To je myslím jasné z textu toho nálezu. Původní názor skupiny senátorů byl koncipován jako soubor otázek pro Ústavní soud. Obávali se nějakých divokých, extrémních interpretací té smlouvy. Například, že se rozšiřuje zpovědní tajemství u běžných pastoračních pracovníků. Ale výslovně napsali, že nijak nezpochybňují ten článek o garanci zpovědního tajemství.

Nepochybně vyjádření prezidenta republiky šlo mnohem dál, nad rámec návrhu skupiny senátorů. Prezident jednoznačně ve svém vyjádření navrhoval, aby Ústavní soud vyslovil nesoulad konkordátní smlouvy s ústavou, včetně onoho článku o zpovědním tajemství. To dokonce vedlo Ústavní soud k pochybnostem, zda sám prezident není hlavním navrhovatelem.

Ověřovali jsme to i dotazem u prezidenta republiky. Ovšem vzhledem k tomu, že mu smlouva ještě nebyla předložena k ratifikaci, tak byl pouze účastníkem řízení. Prezident proto vznesl podnět, že by si to jeho vyjádření mohli navrhující senátoři osvojit a rozšířit přezkum i na dosud nenapadené články smlouvy.

Což nakonec Ústavní soud udělal a připustil rozšíření původního návrhu i o ten článek 4, odstavec 1 o zpovědním tajemství, který nakonec označil za protiústavní. Přestože ve svém původním návrhu proti němu senátoři žádné výhrady nevznášeli.

Bylo hlavním problémem zpovědní tajemství jako takové, nebo výhoda, kterou tím získává katolická církev vůči ostatním denominacím?

Ústavní soud to nyní staví tak, že jde o výhodu katolické církve vůči ostatním církvím už jen tím, že Svatý stolec nějakou smlouvu pro katolickou církev uzavře. Ústavní soud tedy nevylučuje samo uzavření konkordátní smlouvy, ale jakýkoli její obsah, jímž stát dává katolické církvi nějaké garance, je nyní ústavně problematický. Musela by být obsahově zcela bezobsažná, protože cokoliv, co se takto katolické církvi garantuje, je z pohledu Ústavního soudu v rozporu s pravidlem stejného zacházení s ostatními církvemi.

Namítali jsme, že to je jen jedna strana mince. Protože na mezinárodní úrovni má pouze katolická církev postavení, které jiné církve nemají – má Svatý stolec, Vatikán. U nás však podle ústavy platí princip rovnosti, takže když stát přizná katolické církvi nějaká práva, musí je uznat i jiným církvím a náboženským společnostem.

Takže v tomto ohledu reálně k žádnému odlišnému zacházení nedochází. A proto ani ostatní církve proti konkordátu nic nenamítaly, protože díky němu se mohly domáhat stejných garancí.

Byla ta debata v plénu ostrá?

Byla to náročná debata, nakonec dopadla poměrně těsným rozdílem. Minimum pro většinu je devět hlasů, tady jich bylo deset.

Ta debata vůbec nebyla jednoduchá. Ústavní soud se tím zabýval v mnoha kolech. Dlouho nebylo jasné, jestli vůbec nějaká většina existuje. Ty argumenty většiny považuji za velmi nepřesvědčivé a to jsem také vyjádřil ve svém disentním stanovisku.