V roce 1994 kvůli němu padla vláda, o pět let později se tehdejší premiér Bertie Ahern omluvil za to, že stát desítky let přivíral oči nad tím, jak byly děti v církví vedených vzdělávacích a výchovných institucích ponižovány a zneužívány.
Pravý rozsah celého skandálu se však Irsko dozví teprve dnes, po devítiletém zkoumání vládní "Komise pro vyšetřování zneužívání dětí", které bylo mařeno dalšími vládními obstrukcemi a církevními žalobami.
Dosud vláda podle agentury AP každé z 12 tisíců obětí vyplatila téměř 65 tisíc eur odškodného.
Podle zprávy byly školy "založeny na tuhé disciplíně za pomoci tvrdých tělesných trestů a strachu z těchto trestů". Zpráva píše, že nešlo o "chyby jednotlivců", ale o "systematicky tvrdý režim".
"Nepřiměřeně tvrdé tresty vyvolávaly strach, který školní autority považovaly za zásadní pro udržení pořádku," píše se tu.
Nepravosti na 2575 stranách
Takzvané pracovní školy byly v Irsku zavedeny v roce 1868 s tím, že se mají starat o "zanedbané, osiřelé a opuštěné děti".
Správou škol byla pověřena katolická církev a státní instituce byly ke zvěstem o týrání, k němuž tam mělo docházet, dlouho netečné.
Celkem pracovními školami podle odhadů do pozdních osmdesátých let, kdy byly uzavřeny, prošlo 35 tisíc dětí.
Přes dva tisíce z těch, kteří zde byli týráni a zneužíváni představenými i svými vrstevníky, komise vyslechla a na jejich výpovědích založila dlouho očekávanou 2575stránkovou zprávu, která dokumentuje zjištěné nepravosti od třicátých let dvacátého století.
Děti zde byly pravidelně ponižovány, bity a sexuálně zneužívány. Když se to snažily oznámit církevním představeným, byly označeny za lháře a celá záležitost zametena pod koberec.
Zpráva obviňuje církevní hodnostáře z toho, že podporovali tvrdé rituální tresty a kryli pedofily.
Dublinský koordinátor organizace ISOCA sdružující bývalé oběti sexuálního zneužívání mladistvých John Kelly vyzval papeže Benedikta XVI., aby ustavil zvláštní soud, který bude věc šetřit na půdě katolické církve.
Ztráta víry, zničený život
"Nemám absolutně žádnou víru v katolickou církev. Jsem křesťan, ale nejsem katolík. Zanechal jsem své katolické vyznání u bran pracovní školy," řekl BBC usedlý šedesátník Tom Hayes, který svým zjevem jen vzdáleně splňuje představu o oběti sexuálního zneužívání a fyzického týrání.
"Bylo běžné, že vás během noci probudili lidé, kteří s vámi měli sexuální styk," říká o starších chlapcích, kteří jej zneužívali. "Když jste informovali křesťanské představené, byli jste zbiti a bylo vám vyhrožováno stejnými lidmi - dohlížiteli a lidmi, kteří tyto věci páchali."
Kromě sirotků a opuštěných dětí se do pracovních škol dostávali ve velkém množství také záškoláci, děti neprovdaných matek nebo drobní zlodějíčci. Ačkoliv už tyto instituce neposkytovaly od dvanáctého roku dítěte formální vzdělání, chlapci a dívky tu zůstávali i nadále a museli bez nároku na odměnu pracovat.
Podle Christine Buckleyové, jedné z prvních obětí, které na počátku devadesátých let prolomily mlčení, musely dívky v padesátých letech v jejím dublinském sirotčinci denně vyrobit šedesát růženců, jinak jim hrozilo ponižování a bití.
"Nemohl jsem se stýkat s lidmi, věřit lidem, začít jakýkoliv vztah s druhým pohlavím," říká šedesátník a starý mládenec Thomas Wall. "Zcela mě to zničilo, myslím, že na celý život. Jsem o tom přesvědčen."
