K peněžní reformě přivedlo komunisty šílené zbrojení

Jan Gazdík Jan Gazdík
2. 6. 2013 6:02
Seriál o událostech starých 60 let. Dělníci dobře vydělávali, ale neměli zač utrácet

Praha - Peněžní reforma z roku 1953, od níž je to letos 60 let, dostala české komunistické vedení pod tvrdou kritiku sovětských komunistů.  A to přesto, že právě peněžní reforma byla do značné míry důsledkem toho, kam se po převratu v roce 1948 vydala česká ekonomika.

Jenomže několik měsíců před reformou zemřel sovětský vůdce Stalin a jeho nástupci vyčítali najednou Praze jednostrannou orientaci na těžký a zbrojní průmysl. Byla devastována ta část hospodářství, která produkovala spotřební zboží, a ačkoli dělnická třída slušně vydělávala, neměla své peníze za co utratit.

Vnitřní dluh Československa narůstal do obrovských rozměrů. "Do té doby všestranně rozvinuté Československo se změnilo v kovárnu východního bloku," shrnuje do jedné věty podstatu tehdejších změn Milan Bárta z Ústavu pro studium totalitních režimů.

Pokud například dnes renomovaná letecká firma vyrobí dvacet či třicet stíhaček za rok, odborníci to považují málem za technický zázrak. Hangáry Aera Vodochody opouštělo přitom v roce 1953 měsíčně až 120 proudových stíhaček MiG-15. Byly sice konstrukčně jednodušší než dnešní sofistikované letouny plné elektroniky, avšak o rozsahu zbrojení Československa to přece jen něco vypovídá.

Tisícových sérií dosahovala i produkce tanků, kanónů či obrněných vozidel - zátěž na suroviny, energie i pracovní síly byla enormní a stávala se neúnosnou.

Místo traktorů se vyráběly tanky

Z pásů továren sjížděly především tanky a kanony, továrny, kde se vyráběly například kotle, přešly na produkci legované oceli pro pancíře obrněnců. Nákladní auta se v propagandistických obavách ze třetí světové války barvila už ve výrobě výhradně na zeleno.
Československá armáda dorostla v roce 1953 do olbřímých rozměrů. Se třemi sty tisíci vojáky patřila na počet obyvatel k jedné z největších na světě.

Požadavky vojska se přitom na příkaz Moskvy stupňovaly. Přímo ze státního rozpočtu dostávala armáda 7, 5 procenta HDP. Dalších 17, 5 procent šlo do státních rezerv, z nichž se hradil provoz armády či nákup zbraní. Náklady na financování ministerstva národní obrany vzrostly z necelých 18 miliard v roce 1949 na 66 miliard v roce 1953. A stabilně činily kolem dvaceti procent státního rozpočtu.

Čtyřprocentní podíl zbrojní výroby na té průmyslové z roku 1950 se v roce 1952 zvedl podle historika Karla Kaplana na rekordních 27 procent.

Tanky nebereme

Další problém vyvolával podle historika Kaplana fakt, že Československo vyrábělo klasické zbraně: tanky, kanóny, pušky, automaty, pistole, ale změnila se vojenská doktrína Sovětského svazu.

Do té by byla postavena na zkušenostech druhé světové války (početná armáda rozhoduje), ale nyní se Sověti začali orientovat na „přechod k vojensko-technické revoluci v armádě", jak to formuluje historik,  čili na rakety a družice. „A do tohoto programu nás už Sověti nevpustili. Takže jsme najednou začali ztrácet trhy, což dokládá případ s Maďary, kteří zrušili dodávku už objednaných a téměř vyrobených tanků," připomíná Karel Kaplan.

Československu tak zbývaly dvě možnosti. Buď zavřít zbrojovky (což by mělo velmi tvrdý dopad na Slovensko a jeho dvanáct zbrojních továren, anebo prodávat zbraně do zaostalých zemí. Což se nakonec i stalo, takže komunisty řízená republika se začala postupně včleňovat do společenství průmyslově zaostalých zemí.

„Produkovaly se výrobky velmi náročné na suroviny, které jsme neměli. Takové experimenty zlikvidují každou - zvláště malou i když vyspělou - ekonomiku," dodává historik Kaplan.

Masivní investice do surovinově a energeticky velmi náročného těžkého průmyslu a zbrojení ovlivnilo ekonomiku země na celá desetiletí. Československo a poté i Česko to pociťovaly ještě dlouho po pádu komunistického režimu.

„Při takzvané industrializaci Slovenska nešlo o nic jiného než výstavbu obrovských zbrojovek na tanky a samohybné kanóny. Po pádu totality vedl ovšem jejich útlum k velkým sociálním a ekonomickým problémům na Slovensku," připomíná Jiří Pernes z Ústavu pro soudobé dějiny.

 

Právě se děje

Další zprávy