Jaderná válka? Komunističtí vůdci by v pevnosti Hanička přežili jen krátce

V roce 1936 byly položeny základy pohraniční tvrze Hanička v Orlických horách. Stála více než osmadvacet milionů předválečných korun, posádku mělo podle plánů tvořit téměř 430 mužů a okolí měla bránit pěchotní rota. Za druhé světové války však nedostala příležitost sehrát svou obrannou roli.

Po válce hledal komunistický režim pro Haničku různá využití. Sloužila jako cvičiště československých ženistů i jako sklad zeleniny. Od roku 1969 se stala turistickým cílem. To se však změnilo v létě 1975, kdy přišel požadavek na zrušení expozice a předání objektu ministerstvu vnitra. Hanička se na dlouhá léta uzavřela veřejnosti.

Vladimír Hudousek, elektrikář z Rokytnice v Orlických horách a dobrovolný ochránce tamější přírody, vzpomíná na tajnou návštěvu pevnosti: „Naši kluci byli malí a pořád se na Haničku chtěli podívat. Jednou jsme to šli zkusit. Vlezli jsme tam a dostali jsme se až do pevnosti. Zrovna byly Velikonoce a všichni byli nametení, nikdo nehlídal. Došli jsme k bednám s jakýmsi vojenským materiálem. Tam jsem řekl, že dál už nejdeme. Kdyby nás vymákli, skončili bychom v base. Vždyť jsme se vloupali do vojenského objektu.“

Co se tehdy za zavřenými dveřmi Haničky vlastně dělo? V hloubce až šestatřiceti metrů pod zemí vznikal Kahan – projekt s nejvyšším stupněm utajení.

Archa pro vedení státu

V roce 1979 začala novodobá přestavba. Československo se stejně jako další země Varšavské smlouvy připravovalo na možnost války se Západem. Od padesátých let přitom vojenské plánování počítalo i s použitím jaderných zbraní. Ohrožena mohla být města, infrastruktura i samotné fungování státu.

Hanička měla být jednou z pojistek, které by státnímu aparátu umožnily fungovat i v kritické situaci. Uvnitř pevnosti měli být v případě ohrožení soustředěni klíčoví představitelé strany a vlády.

Pro přežití ve válečných podmínkách objekt potřeboval vlastní technické zázemí. V podzemí Haničky proto vznikla nová zařízení včetně úpravny vody a strojovny pro výrobu elektrické energie. Některé části objektu na povrchu byly upraveny nebo zavezeny, aby bylo možné podzemní prostory co nejlépe hermeticky uzavřít.

Na papíře tak vznikala dokonalá podzemní archa. Podle projektu měl hotový objekt odolat tlakové vlně a dalším účinkům jaderného výbuchu, chemickým a biologickým zbraním či přímému zásahu konvenčními zbraněmi.

Pavel Minář, současný správce pevnosti Hanička, upozorňuje, že tento plán měl své nedostatky: „Je to možná úsměvné. Všichni víme, že před jadernou zbraní se neschováte nikam. Je to prostě nesmysl.“

Poukazuje mimo jiné na problém se zásobováním: „Svítíme, protože běží elektrický proud z náhradních dieselagregátů. Ty jsou skutečně absolutně funkční, ale jedou na naftu, která je tam v zásobě maximálně na třicet dní. Kdo ji tam bude vozit, když venku zuří jaderný konflikt?“

Problém ale nebyl jen v zásobování. Hanička nebyla navržena pro dlouhodobý pobyt pod zemí. Při plném zatížení počítaly její systémy s ochranou proti zbraním hromadného ničení po dobu osmi až čtyřiceti hodin. Rozhodně ne po dobu půl roku, jak si strůjci plánu představovali.

Práce na přestavbě tvrze pokračovaly i po pádu železné opony, projekt ale nebyl nikdy dokončen a rekonstrukce definitivně ustala v roce 1993.

Špioni na Západě

Hanička ale neměla být jen úkrytem. Stejně důležité bylo, aby podzemní pracoviště udržovalo spojení s okolním světem. Pevnost se měla stát součástí systému zahraniční rozvědky, který měl zajišťovat spojení s nelegálními agenty působícími na Západě. „V dostupných materiálech se uvádí, že z Haničky bude komunikační bod celého vedení země, tedy vlády, ministerstva obrany, ministerstva vnitra a Státní bezpečnosti,“ vysvětluje její správce Pavel Minář.

Otázkou je, zda se tento plán skutečně realizoval. Jedním z lidí, jejichž zprávy měly přes tento systém putovat, byl Václav Jelínek, který působil ve Velké Británii pod identitou Erwina van Haarlema. Britské úřady ho v roce 1988 odhalily, zatkly a postavily před soud. Pavel Minář zpochybňuje roli Haničky v jeho příběhu: „On vyprávěl, že ani netušil, že nějaká Hanička vůbec existuje.“

Dnes by neobstála

Pevnost má dodnes v útrobách původní železobeton z první republiky. Zvenčí ho ale není vidět. Přestavba v době normalizace pevnost doslova obalila dalšími vrstvami. „Éra Kahanu ji jaksi zabetonovala, přeizolovala a místy zasypala hlínou,“ komentuje to Pavel Minář.

Hanička tak má dva životy. Jeden představuje pevnost z roku 1938, druhý tajný projekt Kahan z pozdní éry studené války. Obě podoby obrany státu dnes představují samostatné expozice.

Podle správce Pavla Mináře by ale dnes ve válce neobstála. „Podzemí je tak mělké, že leckteré konvenční zbraně by do něj bez problémů pronikly. Další věc je úkrytová kapacita, která je velmi nízká. Její poloha je navíc dobře známá. Celý svět ví, kde se přesně nachází a co by tam mělo doletět, aby přestala fungovat.“

Hanička je od roku 1995 znovu přístupná veřejnosti a o devět let později byla prohlášena za kulturní památku. Dnes už nemá chránit před válkou, má před ní varovat. Podle Pavla Mináře je jejím úkolem „vzdělávat, poučovat a pokud možno odstrašovat“ od toho, k čemu byla postavena.