Intuitivně chce Babiš na Hrad. Za jeho bojem s Pavlem je ale i jiná věc, míní expert

Politolog Daniel Kunštát v rozhovoru pro Aktuálně.cz rozkrývá možné motivace Andreje Babiše, které ho vedou ke stupňování konfliktu s prezidentem Petrem Pavlem. Podle něj za tím nemusí být pouze Babišova touha být prezidentem. „Jde o souběh dvou motivací, které se vzájemně posilují,“ říká.

Přestože už máme docela dlouho po summitu NATO v Ankaře, premiér Andrej Babiš i nadále hrotí konflikt s prezidentem Petrem Pavlem. Čím si to vysvětlujete?

Zkusím na to reagovat tak, jak by to nejspíš podobně zarámovali kolegové z oboru – s vědomím, že jde o interpretaci, ne o ověřitelný fakt, protože motivaci politika lze jen odhadovat z jeho chování.

Kromě toho, že Babiš prezidenta opakovaně označuje za lídra opozice, odmítá také jeho návrh na obnovení konzultačních schůzek nejvyšších ústavních činitelů k zahraniční politice státu. Odůvodnil to tím, že se s Pavlem neshodnou na prioritách, a dodal, že nechce být součástí jeho kampaně…

Podle mě nejde o jednorázový spor, ale o vzorec. Odmítnutí obnovit konzultační schůzky nepřišlo zničehonic – vztahy mezi Hradem a vládou se lámaly už od ledna, kdy nedošlo k pravidelné schůzce ústavních činitelů kvůli tomu, že se na ni Babiš s ministrem zahraničí Macinkou nedostavili včas.

Dál eskalovaly kolem sporu, kdo povede českou delegaci na summitu NATO v Ankaře. Právě tahle kontinuita je důvod, proč současnou dynamiku vztahu Hrad–Babiš nečtu jako izolovaný výbuch, ale jako záměrně udržovanou linii napětí.

Co tím podle vás Babiš sleduje?

I samo zdůvodnění odmítnutí prozrazuje spíš kalkul než nějaký afekt. Babiš netvrdí jen to, že se s Pavlem neshodnou obsahově, ale rovnou podotýká, že nechce být „součástí jeho kampaně“.

Tahle formulace je podle mě zásadní: ukazuje, že Babiš už teď přemýšlí v kategoriích prezidentské volby 2028, ať už jako potenciální kandidát, nebo jako režisér kampaně někoho jiného.

„Tiktoková“ prezidentka?

Na mě to působí dojmem, že si připravuje půdu pro svou vlastní kandidaturu na Hrad…

Do hlavy žádného politika, tím méně premiéra Babiše, nevidíme. Babiš dosud mluvil o společném koaličním kandidátovi na post hlavy státu, a to spíš o ženě.

V této souvislosti padá například jméno „tiktokové“ ministryně Schillerové. Realita je ale taková, že z vládního tábora je to v tuto chvíli právě jen a pouze Babiš, který by úřadujícímu prezidentovi mohl být alespoň důstojným soupeřem.

Bez ohledu na to ale vůbec nelze vyloučit, že Babiše dobytí Hradu začíná intuitivně přitahovat a že fakticky už neformální kampaň vede, i když to navenek popírá.

Hrad jako únik z neúspěšné vlády

Co ho k tomu, aby do boje o prezidentský post případně znovu šel, může motivovat?

I kdybychom odhlédli od toho, že už s Pavlem jednou prezidentské volby prohrál a jistě si to nechce zopakovat, navíc úřadující prezident má vždy při obhajobě mandátu nepopiratelný bonus „držení úřadu“, pak jeho motivace možná může plynout z minimálně dvojí perspektivy.

Jednak by se svým angažmá – a notabene případným úspěchem – v prezidentské volbě mohl elegantně vyvléci ze zodpovědnosti za vládu, jejíž dosavadní počínání lze nejpřiléhavěji hodnotit jako tragikomické.

Za vládu, u níž je docela dobře možné, že zhruba za rok, kdy začne horká kampaň, už bude z vícero důvodů „nevládnutelná“. A v takové konstelaci se může stát souboj o prezidentský stolec docela elegantní „exitovou“ strategií.

A jednak: lze si vůbec představit velkolepější završení politické kariéry stárnoucího politika než se usídlit na pradávném stolci českých králů? Možná i nějak takto Babiš uvažuje, ale kdo ví…

Testování terénu

Jinými slovy mi tedy říkáte, že Babiš s prezidentem hrotí vztahy právě kvůli tomu, že si skutečně pohrává s tím, že by opět kandidoval na Hrad?

Těžko říct. Z toho všeho mi ale vychází, že jde z jeho strany v tuto chvíli skutečně spíš o testování terénu než o hotové rozhodnutí.

Babiš si drží otevřené obě cesty. Ostrý konflikt s Hradem se mu hodí v obou scénářích: buď jako příprava vlastní kampaně, nebo jako palivo pro kampaň kohokoli, koho ANO nakonec postaví, protože oslabuje Pavlovu pozici nadstranického prezidenta a systematicky ho tlačí do role, kterou Babiš označuje jako „prezident opozice“.

A proč to hrotí právě teď, navíc i za cenu kritiky?

Tady bych vedle prezidentských úvah zdůraznil čistě mocenskou logiku: pro Babiše jako premiéra a vůdce nejsilnější strany je paralelní vedení zahraniční politiky ze dvou center nevýhodné, neboť tato dvojkolejnost de facto legitimizuje prezidenta jako spoluautora zahraniční politiky. A o tuto dělbu Babiš zjevně nestojí.

Zároveň má celá anabáze i ústavní rozměr. Prezident Pavel celkem logicky upozorňuje, že bez koordinace bude prezident nucen vykonávat svoje zahraničněpolitické kompetence samostatně. Jinak řečeno, jsme také svědky věcného sporu o dělbu moci, nejen jakési erupce osobní antipatie.

Úřadující prezident má výhodu

Jak byste okomentoval šance Babiše v případném přímém souboji s Pavlem?

V této věci se musím připojit k dost jednotnému konsenzu odborníků, ať už politologů, nebo sociologů a specialistů na veřejné mínění: úřadující prezident má ve volbě strukturální výhodu a je jasným favoritem.

Právě proto vládní koalice asi spíš stále jako pravděpodobnější variantu zvažuje jinou strategii než opakování duelu z roku 2023, který Babiš prohrál skoro o milion hlasů.

Právě obtížná porazitelnost úřadujícího prezidenta je asi nejsilnější argument pro to, že i kdyby Babiš chuť kandidovat měl, racionálně je pro ANO a potažmo vládní koalici výhodnější poslat jiného kandidáta a Babišovu energii a negativní kampaň investovat do jeho podpory zpoza kulis.

Shrnuto: nejde podle mě o klasickou „záminku“ v úzkém slova smyslu, ale o souběh dvou motivací, které se vzájemně posilují – mocenský spor o kontrolu nad zahraniční politikou a dlouhodobé budování narativu o Pavlovi jako opozičním hráči, který se Babišovi hodí – ať už na Hrad půjde sám, nebo tam pošle někoho jiného.