


Politolog Daniel Kunštát v rozhovoru pro Aktuálně.cz rozkrývá možné motivace Andreje Babiše, které ho vedou ke stupňování konfliktu s prezidentem Petrem Pavlem. Podle něj za tím nemusí být pouze Babišova touha být prezidentem. „Jde o souběh dvou motivací, které se vzájemně posilují,“ říká.

Zkusím na to reagovat tak, jak by to nejspíš podobně zarámovali kolegové z oboru – s vědomím, že jde o interpretaci, ne o ověřitelný fakt, protože motivaci politika lze jen odhadovat z jeho chování.
Podle mě nejde o jednorázový spor, ale o vzorec. Odmítnutí obnovit konzultační schůzky nepřišlo zničehonic – vztahy mezi Hradem a vládou se lámaly už od ledna, kdy nedošlo k pravidelné schůzce ústavních činitelů kvůli tomu, že se na ni Babiš s ministrem zahraničí Macinkou nedostavili včas.
Dál eskalovaly kolem sporu, kdo povede českou delegaci na summitu NATO v Ankaře. Právě tahle kontinuita je důvod, proč současnou dynamiku vztahu Hrad–Babiš nečtu jako izolovaný výbuch, ale jako záměrně udržovanou linii napětí.
I samo zdůvodnění odmítnutí prozrazuje spíš kalkul než nějaký afekt. Babiš netvrdí jen to, že se s Pavlem neshodnou obsahově, ale rovnou podotýká, že nechce být „součástí jeho kampaně“.
Tahle formulace je podle mě zásadní: ukazuje, že Babiš už teď přemýšlí v kategoriích prezidentské volby 2028, ať už jako potenciální kandidát, nebo jako režisér kampaně někoho jiného.
Do hlavy žádného politika, tím méně premiéra Babiše, nevidíme. Babiš dosud mluvil o společném koaličním kandidátovi na post hlavy státu, a to spíš o ženě.
V této souvislosti padá například jméno „tiktokové“ ministryně Schillerové. Realita je ale taková, že z vládního tábora je to v tuto chvíli právě jen a pouze Babiš, který by úřadujícímu prezidentovi mohl být alespoň důstojným soupeřem.
Bez ohledu na to ale vůbec nelze vyloučit, že Babiše dobytí Hradu začíná intuitivně přitahovat a že fakticky už neformální kampaň vede, i když to navenek popírá.
I kdybychom odhlédli od toho, že už s Pavlem jednou prezidentské volby prohrál a jistě si to nechce zopakovat, navíc úřadující prezident má vždy při obhajobě mandátu nepopiratelný bonus „držení úřadu“, pak jeho motivace možná může plynout z minimálně dvojí perspektivy.
Jednak by se svým angažmá – a notabene případným úspěchem – v prezidentské volbě mohl elegantně vyvléci ze zodpovědnosti za vládu, jejíž dosavadní počínání lze nejpřiléhavěji hodnotit jako tragikomické.
Za vládu, u níž je docela dobře možné, že zhruba za rok, kdy začne horká kampaň, už bude z vícero důvodů „nevládnutelná“. A v takové konstelaci se může stát souboj o prezidentský stolec docela elegantní „exitovou“ strategií.
A jednak: lze si vůbec představit velkolepější završení politické kariéry stárnoucího politika než se usídlit na pradávném stolci českých králů? Možná i nějak takto Babiš uvažuje, ale kdo ví…
Těžko říct. Z toho všeho mi ale vychází, že jde z jeho strany v tuto chvíli skutečně spíš o testování terénu než o hotové rozhodnutí.
Babiš si drží otevřené obě cesty. Ostrý konflikt s Hradem se mu hodí v obou scénářích: buď jako příprava vlastní kampaně, nebo jako palivo pro kampaň kohokoli, koho ANO nakonec postaví, protože oslabuje Pavlovu pozici nadstranického prezidenta a systematicky ho tlačí do role, kterou Babiš označuje jako „prezident opozice“.
Tady bych vedle prezidentských úvah zdůraznil čistě mocenskou logiku: pro Babiše jako premiéra a vůdce nejsilnější strany je paralelní vedení zahraniční politiky ze dvou center nevýhodné, neboť tato dvojkolejnost de facto legitimizuje prezidenta jako spoluautora zahraniční politiky. A o tuto dělbu Babiš zjevně nestojí.
Zároveň má celá anabáze i ústavní rozměr. Prezident Pavel celkem logicky upozorňuje, že bez koordinace bude prezident nucen vykonávat svoje zahraničněpolitické kompetence samostatně. Jinak řečeno, jsme také svědky věcného sporu o dělbu moci, nejen jakési erupce osobní antipatie.
V této věci se musím připojit k dost jednotnému konsenzu odborníků, ať už politologů, nebo sociologů a specialistů na veřejné mínění: úřadující prezident má ve volbě strukturální výhodu a je jasným favoritem.
Právě proto vládní koalice asi spíš stále jako pravděpodobnější variantu zvažuje jinou strategii než opakování duelu z roku 2023, který Babiš prohrál skoro o milion hlasů.
Právě obtížná porazitelnost úřadujícího prezidenta je asi nejsilnější argument pro to, že i kdyby Babiš chuť kandidovat měl, racionálně je pro ANO a potažmo vládní koalici výhodnější poslat jiného kandidáta a Babišovu energii a negativní kampaň investovat do jeho podpory zpoza kulis.
Shrnuto: nejde podle mě o klasickou „záminku“ v úzkém slova smyslu, ale o souběh dvou motivací, které se vzájemně posilují – mocenský spor o kontrolu nad zahraniční politikou a dlouhodobé budování narativu o Pavlovi jako opozičním hráči, který se Babišovi hodí – ať už na Hrad půjde sám, nebo tam pošle někoho jiného.



První velký test má před sebou hnutí Naše Česko jihočeského hejtmana Martina Kuby. V říjnových komunálních a senátních volbách bude usilovat o posty ve 130 městech a obcích v Česku a o čtyři křesla v horní komoře parlamentu. Důležité jsou ale pro Kubu především domácí jižní Čechy, z krajských měst to hnutí zkusí jen ve třech.



Skupina čtyř českých turistů se ocitla v nouzi a na konci byla zcela vyčerpaná na túře pod rakouskou horou Traunstein. Zachraňovat je musel policejní vrtulník. Češi přecenili své síly a slepě se spoléhali na aplikaci, píše v neděli o sobotní události server Kronen Zeitung.



Wimbledonská finalistka Karolína Muchová po menším operačním zákroku vynechá další tenisový turnaj, po Torontu bude chybět i v Cincinnati.



Moldavsko, nejchudší země Evropy, znovu svírá energetická krize, politické spory i rostoucí nedůvěra veřejnosti. Nový premiér Vasile Tofan slibuje liberální reformy. Jenže v zemi, kde třetina obyvatel žije v chudobě, se rychlá řešení hledají těžko. V reportáži přímo z moldavského hlavního města popisujeme, jak vypadá situace v zemi deset měsíců po klíčových volbách.



Jiří Lehečka dohrál na Masters v Montrealu v osmifinále. Rafaelu Jódarovi podlehl 3:6, 3:6, český tenista udělal 34 nevynucených chyb.