reklama
 
 

Sucho je hůř viditelné než povodeň, zabíjí ale miliony lidí

10. 8. 2015 18:37
Rozhovor s Markem Riederem, ředitelem Výzkumného ústavu vodohospodářského T. G. Masaryka a předsedou komise, která pro vládu vytvořila plán, jak bojovat se suchem.

Praha - Na extrémní situace bychom si měli podle odborníků zvykat – zatímco v letních měsících budou přibývat extrémní sucha, po zbytek roku mohou častěji nastávat povodně. Přestože protipovodňová opatření existují, problém sucha se začal řešit až nyní.

Mark Rieder, ředitel Výzkumného ústavu vodohospodářského T. G. Masaryka, je zároveň předsedou meziresortní komise Voda-Sucho, která pro vládu sestavila padesát úkolů, jak se suchem bojovat.

"Udělat technická opatření není nikterak náročné. Daleko déle trvá změna myšlení lidí. Aby si uvědomili, jak by se mělo hospodařit v krajině, aby si uvědomovali, že ta půda a les je živí. Budou se muset vyměnit generace lidí, než se to změní,“ říká v rozhovoru Rieder.

V pátek to bylo přesně pět let od povodní v severních Čechách. Nyní máme sucho. Čím jsou tyto extrémy způsobeny?

Extrémy nastávaly vždycky. To není nic nového. Jen jsme měli posledních čtyřicet padesát let na území České republiky období, kdy se nám spíše vyhýbaly. A teď ty extrémy najednou začaly přicházet. Společně s ČHMÚ jsme řešili projekt Dopady změny klimatu na hydrosféru v České republice.

A na co jste přišli?

Všechny scénáře vývoje změn klimatu, od pesimistických po optimistické, měly společné jedno. Na území České republiky bude roční úhrn srážek víceméně stejný jako v obdobích před tím, ale dojde k prodloužení suchých období od července do října a naopak přibyde srážek v období listopad až duben. A to je právě v době, kdy není zmrzlá půda schopná vodu zadržet, rostliny ji nevyužívají, takže povrchovým odtokem všechna odteče.

Je sucho srovnatelná katastrofa jako povodně?

Sucho není vidět a není mediálně zajímavé. Hasiči nevynášejí stařenky ze zatopených baráků, netopí se psi a nebourá to domy. Ale má to vždycky daleko větší dopad na ekonomiku a na lidské životy. Sucho 2003 v Evropě mělo na svědomí miliony životů. Není to tím, že by ti lidé umírali žízní, ale je to důsledek toho, že voda není k dispozici pro jiné účely – neteče v nemocnicích, nejde elektřina a lidé umírají na vedra.

Je letošní sucho něčím specifické?

Za prvé tím, že zasáhlo území celé České republiky, což příliš nebývá. Na některých vodoměrných stanicích se už teď měří historická minima, co se týká průtoků. To znamená, že v řekách místy neteče už vůbec nic. Bude-li to sucho a počasí takto nadále pokračovat, tak to bude největší sucho, co současná generace hydrologů zažila.

Může se zopakovat situace, která nastala v roce 1947?

Když se podíváte například na průtok Labe v Děčíně, což je uzávěrový profil celého povodí Čech, tak jsme na nižších průtocích než v době katastrofálního sucha v roce 1947. A to jsme v situaci, kdy nadlepšujeme průtoky Vltavskou kaskádou. Kdyby jí nebylo, nepoteče tam už vůbec nic.

Hospodaří se v Česku s vodou dobře?

Myslím si, že ano. Čechy v tom mají dlouhou tradici. Jedna z prvních věcí, co po vzniku Československé republiky tehdejší rada ministrů udělala, bylo, že založili tento ústav (Výzkumný ústav vodohospodářský T. G. Masaryka – pozn. red.). Věděli, že je s vodou zapotřebí hospodařit, protože Čechy jsou naprosto specifické tím, že co nám sem nenaprší, to nemáme.

Na rozdíl od jiných zemí k nám nepřitéká žádná velká řeka, všechno odsud odtéká. Z hlediska vodních zdrojů, kterými můžeme disponovat, je Česká republika v Evropě na předposledním místě. Vodní hospodářství máme nastavené víceméně dobře, má dlouhou tradici a řadu věcí, které po nás Evropská unie chce, máme už třicet let zavedené. Třeba správu povodí.

Jak si ale vysvětlujete, že se sucho začalo řešit až teď? O vysychajících podzemních vodách nebo klimatických změnách se mluví už dlouho. Protipovodňová opatření existují, ale proti suchu se doposud nebojovalo.

Hlavní důvod je ten, že lidé takové situace začnou řešit, až když nastanou. Suchem se začal zabývat až ministr životního prostředí Brabec, když nastoupil do funkce. Částečně se řešilo, ale vždycky odtržitě – zabývala se tím zvláštní krizová skupina, která řeší katastrofy, jako jsou tornáda, povodně, sesuvy půdy a sucho. Zemědělci zase řešili jen zemědělské sucho.

Předsedáte komisi, která vytvořila dokument s padesáti úkoly pro jednotlivá ministerstva, jak se suchem bojovat. Ten nedávno schválila vláda. Řeší se například, jak pohlídat spotřebu vody v domácnostech, aby lidé neplýtvali. Ve hře jsou takzvané dálkově odečitatelné vodoměry. Jak by to mělo fungovat?

Systém zatím není úplně domyšlený. Mohlo by to fungovat tak, jako to mají třeba v Izraeli, kdy máte zavedenou v domácnostech kvótu na den - třeba 200 litrů pitné vody na jednoho člověka. To vám u čtyřčlenné rodiny stačí na denní chod. Na vyprání, vysprchování, splachování, vaření. Ale ve chvíli, kdy ji překročíte - budete si chtít napustit pětadvacetikubíkový bazén - začne se vám počítat desetinásobná sazba za litr. Bazén je luxus, za který by si měli lidé připlatit.

V Posázaví jsou obce,  které se lokálně zásobují pitnou vodou. Starostové tam museli zavést pravidla pro napouštění bazénu. Kdyby se lidé chovali zodpovědně, tak se žádná opatření nemusejí dělat. Ale lidé takoví nejsou a bez výjimky na všechny fungují ekonomické nástroje. Samozřejmě ale nesmí nastat situace, kdy na to lidé nebudou mít. Byl bych velmi nerad, kdyby to skončilo tak, že kvůli vodě půjdou lidé do exekuce.

Podle dokumentu by se měly také zdražit podzemní vody.

V současnosti jsou třikrát levnější než povrchové. Cílem je, aby stály stejně. Pro firmy je nyní výhodnější udělat si vrt a čerpat z něj vlastní vodu, ale už je jim úplně jedno, že ho mohou vyčerpat. Hlavní smysl, proč zdražit podzemní vody je, aby nedocházelo k vyčerpávání.

Další z opatření je například propojování podzemních a povrchových vod. Jak by to mělo vypadat?

Systémy řízené infiltrace tady už jsou. Od šedesátých let tak funguje vodárna Káraný. Je zásobována přirozenou infiltrací - Jizera teče údolní nivou a v okolí se vsakuje do studní nebo vrtů. Říká se, že dvě třetiny řeky tečou pod zemí. Pak je infiltrace umělá, kdy jsou v lese udělané dlouhé brázdy, 150 metrů dlouhé, 30 metrů široké a do toho se čerpá voda z Jizery. Tam se vsákne do podzemí a o kousek dál jsou vrty, odkud se čerpá na vodárnu. Důvodů, proč se to tak dělá, je víc – udržíte vodu v podzemí a průchodem pískem se vyčistí.

Kde se něco podobného vytvoří?

Jedním z cílů je vyzkoušet ty principy na různých hydrogeologických strukturách. Například na vyvřelinách českého masivu. Celý vtip o zpomalení odtoku vody z krajiny je o tom, že když se zpomalí odtok, bude mít voda víc času se vsáknout. A jakmile se vsákne, bude k dispozici v podzemí pro další využití.

Rychlý odtok vody z krajiny souvisí i se zástavbou. Bude nějak regulována?

Ta zástavba je vždycky problém, ať už jsou to města samotná nebo zástavba průmyslových nebo nákupních center. Jsou to ohromné plochy, kde přicházíte o možnost, aby se ta voda vsákla. Proto jsou v operačním programu udělané dotační tituly na to, aby se podporovalo vybudování zasakovacích rybníčků u nákupních center.

Inspirovali jste se při vytváření opatření v zahraničí?

Inspirovali jsme se hodně v Izraeli, protože jejich způsob hospodaření s vodou je naprosto výjimečný. Například pěstují takové plodiny, které mají nízké nároky na spotřebu vody. Dřív se tam třeba pěstovaly banány, ty ale mají velké listy, z nichž je obrovský výpar. Takže je nemá cenu dělat, protože přicházejí o velké množství vody. Raději pěstují jojobu, protože nemá žádný výpar. U kořenů stromů mají natažené hadičky s dírkami, kudy odkapává voda. Ale inspirujeme se i v okolních státech, snažíme se přebírat ze zemí to, co je dobré.

autor: Adéla Skoupá | 10. 8. 2015 18:37

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama