Snad nebudou hudebníci na dechové nástroje hrát za plexisklem, věří šéf filharmonie

Martina Heroldová Martina Heroldová
15. 9. 2021 10:15
Pandemie zásadně promění svět vážné hudby, přestane být běžné, aby orchestry odehrály desítky koncertů po celém světě, míní generální ředitel České filharmonie David Mareček. Přenosy koncertů ale podle něj nové posluchače ke klasické hudbě nepřivedou, chybí jim živý akustický vjem. Pandemie zasáhla také mladé hudebníky na prahu kariéry, kamenné instituce by se nyní měly snažit jim pomoci, říká.
Generální ředitel České filharmonie David Mareček.
Generální ředitel České filharmonie David Mareček. | Foto: Česká filharmonie

Česká filharmonie má za sebou jubilejní 125. sezonu. Asi jste nečekal, že bude vypadat takto?

V klasické hudbě je jeden velký paradox, a to, že sice musíme plánovat na několik let dopředu, ale protože jde zároveň o živou hudbu, tak často čelíme nenadálým situacím, ať už jde o nemoc hudebníka nebo zpoždění letadla. V tomto smyslu byla pandemie mnohonásobnou nečekanou událostí. Čili nečekali jsme to, ale když bylo jasné, že sezona standardně neproběhne, protože poznamenána byla již ta předchozí, tak jsme se na to připravili, moc jsme nad tím už neplakali a snažili jsme se co nejvíce přizpůsobit.

Jak moc pandemie Českou filharmonii zasáhla?

Česká filharmonie je státní příspěvková organizace, tudíž finančně nás to sice postihlo, ale ministerstvo kultury nám vzniklou ztrátu kompenzovalo. V čem nás to ale zasáhlo zásadně, byl provoz a vztah s naším publikem. V tomto směru nezůstal kámen na kameni a my jsme se snažili zajistit práci pro orchestr tak, aby se provoz co nejméně lišil od běžné sezony.

Dokázal byste na celé situaci najít nějaké pozitivum, které vám přinesla?

Nám to umožnilo například zamyslet se nad strategickým výhledem pro Českou filharmonii na příštích deset let, na což bychom jinak neměli čas. Zapracovali jsme do strategie naše hypotézy o tom, jak se svět klasické hudby i bez ohledu na covid promění. Rovněž pro nás bylo zásadní zamyslet se inovativně nad tím, jak pracovat s publikem. A myslím, že se nám to povedlo, což je vidět třeba na tom, že nám nijak výrazně neklesl počet abonentů.

Streamy nové posluchače nepřitáhnou, živý zážitek je nezprostředkovatelný

Mohou on-line streamy koncertů přiblížit vážnou hudbu širšímu publiku a přitáhnout nové posluchače?

Upřímně, moc tomu nevěřím. Myslím si, že u klasické hudby je úplně stěžejní živý zážitek. Je to podobné jako u sportu - dost lidí se dívá na hokej nebo na fotbal, ale kdo zažil ten sport naživo, tak ví, že televizní přenos je jakási náhražka, která nedokáže simulovat atmosféru a zážitek. U hudby to platí ještě mnohem víc, především kvůli akustickému vjemu, který přenos nedokáže zprostředkovat.

Streamy jsou ale dobrým prostředkem k tomu, udržet kontakt s diváky, kteří už nás znají nebo někdy na živém koncertě byli a nyní se ho nemohou zúčastnit. Přenosy podle našich statistik sice vidělo mnohonásobně více lidí, ale osobně pochybuji, že tam byla větší část diváků, kteří klasickou hudbu naživo nikdy neslyšeli.

Jaké bylo pro hudebníky hrát do prázdného sálu?

To mohu říci z vlastní zkušenosti, protože jsem si to zkusil při jednom z prvních přenosů. Když přijdete do ztemnělého sálu, kde nikdo není, je to hrozně zvláštní pocit. Snažíte se jako při koncertu, ale atmosféra taková není. Hráči říkali, že asi nejtěžší pro ně byl vždy ten moment na konci. Ne že by potřebovali, aby se křičelo "bravo" a byl obrovský potlesk, ale aby byla vůbec nějaká odezva. Je to, jako když vyšlete obrovskou energetickou kouli a ona by se vám měla nějak vrátit, ale nestane se to. Samozřejmě že jsme zvyklí hrát třeba v nahrávacím studiu, ale to je něco úplně jiného.

Dechové nástroje hrály za plexisklem neustále se zpožděním

Česká filharmonie v posledních letech vybudovala vlastní televizní a nahrávací studio, aniž by věděla, co přijde. Za tenhle nápad jste si asi vzájemně líbali ruce, když přišla pandemie.

My jsme líbali ruce hlavně ministerstvu kultury, díky jehož investiční dotaci se nám jej podařilo postavit v roce 2018, kdy jsme netušili, k čemu nám to bude za dva roky. Chtěli jsme to hlavně proto, aby odsud mohla živě vysílat jak filharmonie, tak další pořadatelé, jako je Pražské jaro nebo FOK. Když přišla pandemie, tak nás to doslova zachránilo. U prvních koncertů, které se konaly, nesměla Česká televize vyslat ani přenosový vůz, jak byla ta opatření přísná. Studio bylo alfou a omegou naší covidové záchrany.

První streamované koncerty po celém světě probíhaly s povinnými rozestupy mezi hudebníky. Nemohlo to přece jen přinést třeba to, že se hráči naučí lépe poslouchat navzájem, i když nesedí přímo vedle sebe?

To je jenom čistá a veliká komplikace. Byla by to dobrá úvaha ve chvíli, kdy se normálně šíří zvuk, ale u nás byl problém, že mezi hráči na dechové nástroje a na smyčce musela být povinně plexisklová stěna, aby se nešířil aerosol, což způsobilo odraz zvuku, takže dechy z pohledu dirigenta hrály neustále se zpožděním a všichni ostatní je špatně slyšeli. Bylo to na těch přenosech poznat. Za normálních okolností má orchestr mnohem větší kontakt, hudebníci často sedí u pultů po dvojicích. Stěžovali si na to všichni dirigenti u nás i ve světě, někteří kvůli tomu dokonce měnili program na jiné skladby, které jsou na souhru jednodušší.

Generální ředitel České filharmonie David Mareček.
Generální ředitel České filharmonie David Mareček. | Foto: Česká filharmonie

Jak jste se cítil, když byla opatření týkající se kultury často vyhlašovaná mezi posledními? Nestála kultura stranou zájmu?

Já ten pocit nemám, my jsme poměrně dobře komunikovali s lidmi z ministerstva kultury a opatření jsme se dozvídali včas. Nepříjemné bylo především to, že opravdu nikdo nic nevěděl. My jsme museli jakoukoli akci naplánovat aspoň s měsíčním předstihem, a i to byla střelba úplně naslepo. Měli jsme celou dobu svůj malý neformální expertní lékařský tým, kterého jsme se vždy ptali, co si myslí, že je reálné zorganizovat, a naštěstí měli vždy odhad poměrně správný. Mnohdy jsme raději volili přísnější variantu, než byla nakonec vyhlášena, aby nám orchestr nezůstal kvůli nákaze doma a nemuseli jsme přestat hrát.

Jak jste připraveni na následující 126. sezonu? Počítáte i s variantou dalšího lockdownu?

Jsme připraveni tak jako na tu poslední, tehdy už jsme počítali s variantou lockdownu. Máme několik variant na nižší kapacitu sálu i na živé přenosy, ačkoli jsem trochu optimistický a myslím si, že společnost už se naučila fungovat i v omezení. Až přijde další vlna, tak už se třeba podaří kombinací vakcíny, testování a omezení udržet život v chodu tak, že budeme hrát naživo, byť třeba s poloviční kapacitou sálu. Ale předvídat se to nedá, loni jsme si také mysleli ledacos a dopadlo to jinak. Máme i lockdownovou variantu, tedy co nejvíce koncertů přenášených živě. Ale priorita je samozřejmě hrát, pokud to jenom trochu jde.

Který neuskutečněný projekt vás osobně nejvíce mrzí?

Zrušili jsme koncertní provedení Janáčkovy opery Káťa Kabanová u nás i v Hamburku a natáčení s Jakubem Hrůšou, které přesuneme nejspíš až za čtyři roky, protože kombinace vytížení filharmonie, pana dirigenta i zpěváků to dříve nedovoluje. Mrzí mě také Liška Bystrouška, která se také měla natáčet, ale tam už máme naplánovaný nový termín. Opery jsou velmi náročné logisticky. Také jsme plánovali provést a nahrát Sukova symfonická díla nebo Mahlerovy symfonie s šéfdirigentem Semjonem Byčkovem, které ale budeme točit na podzim, protože nám bohužel odpadlo turné po Japonsku.

Cestování bylo neudržitelné, orchestry budou více hrát doma

Promění současná situace výrazně i tento aspekt, kdy velké orchestry odehrály velkou část koncertů na zahraničních cestách?

Určitě ano, takové hlasy zaznívají z celého světa, současná praxe byla dlouhodobě neudržitelná, protože podmínky na cestách jsou těžké a je málo času na aklimatizaci. Pro nás byla horní hranice 35 až 40 koncertů v zahraničí ročně, a jakmile jsme se k ní přiblížili, přestávalo to být pro hudebníky fyzicky zvládnutelné.

Svět bude po pandemii mnohem více lokální, navíc velké země jako Čína nebo Japonsko se velmi rychle uzavírají, koncerty nám zrušili i Američané. V příštích letech se ukáže, jak moc se bude cestovat. Hrát v zahraničí se určitě bude, ale myslím si, že když už pojedeme na turné, tak ne každý rok, ale třeba jednou za tři roky a na delší dobu. My se cítíme jako národní orchestr, vždycky jsme jím byli a budeme jedině rádi, když budeme více hrát v České republice.

Jak vnímáte situaci v zahraničí? Například zaměstnanci Metropolitní opery v New Yorku se dostali do potíží, kdy řadu měsíců buď vůbec nepobírali plat, nebo museli přistoupit na jeho snížení o 30 procent, ačkoli jde o nejprestižnější operní dům na světě.

To je velký problém zejména v USA a Velké Británii, protože tam většinou muzikanti nemají smlouvy na dobu neurčitou, navíc jsou orchestry úplně jinak financované, většinou ze soukromých zdrojů. Nyní se ocitly v obrovských problémech, často to ti ředitelé nějak dokázali vyřešit za pomoci dárců a mecenášů, ale Metropolitní opera je určitě ten největší problém. Evropa je na tom v tomto směru určitě lépe, pomineme-li zmíněnou Británii.

Rozjezd kariéry je těžký, musíme podpořit studenty

Jak situace zasáhne studenty konzervatoří a uměleckých vysokých škol, kteří nyní dva roky neměli příležitost vystupovat, jezdit na soutěže, mnohdy v klíčových závěrečných ročnících, a nyní tak mohou mít problém s rozjezdem kariéry?

Rozjezd kariéry je nyní obecně dost těžký i bez covidu a myslím, že je to věc k zamyšlení a k pomoci kamenných institucí těmto studentům. Ve světě je dobrým příkladem projekt Barbary Hanniganové, která vytvořila iniciativu, v níž vyzvala velké hvězdy, aby na svých koncertech uvedly jako "předskokany" právě hudebníky této generace, aby se úplně neztratili z dohledu kvůli covidu. Je rozhodně potřeba tomu pomoci a takové iniciativy postupně vznikají. Určitě je cestou také to, aby cenami v různých soutěžích byly veřejné koncerty. Já věřím tomu, že velký talent si cestu vždycky najde, ale nelze na to spoléhat a je nyní naší povinností pomoci.

Plánujete nějaký podobný program?

Ano, v roce 2024 chceme obnovit soutěže pro talentované muzikanty a skladatele, které dříve filharmonie pořádala. Nyní máme Českou studentskou filharmonii, kterou chceme rozvinout a dát jí příležitost více hrát i v rámci abonentních koncertů. Také máme akademii pro studenty vysokých škol.

Zahrnujete do svých plánů a priorit také novou budovu filharmonie, která by měla vzniknout do roku 2031 v Praze v oblasti stanice metra Vltavská?

Připravujeme se na to a právě podpora mladých talentů s tím úzce souvisí.  Bereme na sebe riziko a rozšiřujeme aktivity filharmonie tak, abychom ten nový sál dokázali svými aktivitami naplnit třeba už za pět let a radši budeme riskovat, že budeme delší dobu v provizoriu a že budeme dopředu připraveni na otevření, než že by najednou byla budova otevřená, a my nevěděli, co s ní.

Během několika streamovaných koncertů jste spolupracovali s PKF - Prague Philharmonia nebo s Collegiem 1704, chcete i nadále rozvíjet spolupráci s dalšími orchestry? 

Ano, tato spolupráce souvisí především s aktivitami spojenými s naším televizním studiem. Kromě České filharmonie, která odsud v době pandemie odvysílala sedmnáct přenosů, by ji mohly využívat další orchestry a hudební tělesa či festivaly. Dostali jsme však dotaci pouze na jeho vybudování a zatím nemáme dostatečné finanční prostředky na jeho dlouhodobý provoz. Pokud by se nám je podařilo získat, můžeme prostory poskytnout i dalším subjektům a můžeme jim tak zásadně pomoci, protože všechny orchestry, které tu jsou, potřebují o sobě dát vědět. A najímání štábu a externí techniky je extrémně náročné a drahé. Tady je vše, co je potřeba, dokonce v mnohem lepší kvalitě, než mohou poskytnout externisté.

Co byste si přál do nadcházející sezony?

Abychom ji uskutečnili celou. S omezeními, která jsme připraveni dodržovat, ale opravdu už bychom si to přáli odehrát.

 

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám, prosím, vědět prostřednictvím kontaktního formuláře. Děkujeme!

Právě se děje

Další zprávy