Třinecké železárny prochází kvůli ocelářské krizi a padajícím tržbám možná nejsložitějším obdobím historie. Právě ta je niterně cítit v jejich válcovnách, které od roku 2005 mají v ostravských Vítkovicích. Horký provoz dvou tratí, novinářské návštěvě připomínající exponát technického muzea, ukazuje, že i v roce 2026 není práce v hutnictví nijak jednoduchá.
Na vytížené silnici je tu několik přejezdů. I když vlak tudy, mezi starými halami v ostravských Vítkovicích, projíždí už jen sporadicky, výstraha s červenými světly se během dopoledne rozezní hned několikrát. Pokaždé, když do vrat couvá kamion pro čerstvě vyrobené trubky a celou úzkou komunikaci při složitém manévru zablokuje.
A podobné pozdvižení tady, v dřívějším industriálním srdci moravskoslezské metropole, způsobují i oranžové „klarky“ - tedy silné a značně nemotorné čtyřkolové obkročné jeřáby, které v podvěsu na nosnících převážejí ocel.
„Ještě před několika lety si zákazníci trubky vozili více než z poloviny po kolejích, teď už to je jiné. Dneska do vagonů nakládáme zhruba jen třetinu produkce, většina jde ven v kamionech,“ počítá jeden za zaměstnanců vítkovické válcovny trub, která už od konce roku 2005 patří k Třineckým železárnám.
Vypadá to studeně, teplota je stovky stupňů
Fungující továrna sousedí se stále více zkorodovanou oblastí Dolních Vítkovic. Tam už se výroba surového železa dávno zastavila a v současnosti jde o soukromé kulturní centrum regionu. Uvnitř válcovny schované ve staré hale z červených cihel je však stále na rozdíl od rezavého království miliardáře a filantropa Jana Světlíka horko a hlučno.
„V peci ty ocelové polotovary rozehřejeme na 1200 stupňů, a i když pak už po zpracování nezáří rudě, pořád ještě několik stovek stupňů mají,“ upozorňuje jeden z hutníků na to, že sahat se tu nemá vůbec na nic. I na první pohled chladné kusy oceli mohou způsobit nebezpečné popáleniny.
Hned u vstupu do válcovny stojí jeden nákladní vagon. I když přímo v Třinci mají lokomotiv několik, tady by ji železárny neuživily. Když potřebují, pronajmou si ji. V expedici zdejšího materiálu teď, jak už bylo řečeno, hraje prim kamionová doprava.
V této souvislosti místní pracovníci s pobaveným výrazem ve tváři připomínají několik let starou historku. Těsně před Vánoci sem dorazil kamion z Kazachstánu, ale než začala zimní dovolená, ocelové zboží už na návěs nestihl naložit. A tak musel řidič v Ostravě přes svátky zůstat a počkat, až se zaměstnanci po Novém roce vrátí a válcovna se opět rozjede. „Dokonce jsme mu tu nechali i dárek a na recepci u vrátného ozdobili stromek,“ vzpomíná jedna ze zaměstnankyň.
Do vítkovické haly každý den dorazí v průměru minimálně dvacítka kamionů. Zdejší manažeři ví, že tohle je dnes největší slabina válcoven patřících Třineckým železárnám. Jenže udělat mezisklad někde dál od centra Ostravy nebo vrátit větší objemy trubek na koleje prý není kvůli nákladnosti železniční dopravy a přesycenosti hlavních koridorů reálné.
Na dvou tratích – velkém a malém Mannesmannovi – tu ročně vzniká zhruba 95 tisíc tun trubek. Obě linky jsou přitom téměř technickou zajímavostí s dlouhou historií. Zatímco zdejší velká trať píše svou historii už od konce první světové války, malý Mannesmann vznikl přesně před sto roky.
„Jejich údržba je velmi náročná. Všechno je to sice jen o tlaku, ale náhradní díly se shánějí velmi těžce, musíme si to opravovat sami,“ křičí průvodce do ucha novináře na železné lávce, zatímco „buchar“ na lince pod ním bez přestání protláčí do rozžhavených válců dutinu požadovaného průměru, čímž vznikají bezešvé trubky.
„Nezapomeňte, že nebudeme platit povolenky“
„Výpadek si nemůžeme dovolit. Každá hodina odstávky znamená až půlmilionovou ztrátu,“ počítá hutník. Zatímco velký Mannesmann musí jet bez přestávky i během nocí i svátků, malý Mannesmann už se čas od času vypíná. Jeho nepřetržitý provoz není nutný prý i proto, že vytváří takový typ trubek, jež mají na trhu velkou konkurenci.
I když srdcem železáren jsou vysoké pece VP4 a VP6 v Třinci – mimochodem úplně poslední funkční v celém Česku –, vítkovické válcovny s více než sto let starou technikou jsou pro Třinecké železárny stále zásadní. Především díky velké univerzálnosti bezešvých trubek, bez nichž se neobejde těžba ropy, energetika ani strojírenství.
Jak to bude dál, je otázkou. Třinecké železárny totiž plánují VP4 i VP6 definitivně odstavit a díky evropské dotaci, která by měla pokrýt více než 70 procent investice, spustit po roce 2030 elektrickou pec. Tím by se měla vlastní produkce surového železa snížit z 2,5 milionu tun ročně na 1,5 milionu. Ve válcovně trub se nyní z naprosté většiny dělá se surovinou z Třince, v malém množství zde stroje zpracovávají třeba i speciální ocel ze slovenského podniku Železiarne Podbrezová.
„Nezapomeňte, že Třinecké železárny už pak nebudou plátci emisních povolenek. Na těch výpočtech jsme strávili desítky měsíců. Principiální logika v tom není, protože si zavíráme jednu cestu výroby. Přestože Evropa skomírá nad elektřinou, my půjdeme do vyšší spotřeby – ze současného 1 terawattu na 1,5 terawattu,“ říká Roman Heide, generální ředitel, v rozhovoru pro deník Aktuálně.cz.
Během interview se Heide s reportérem několikrát dostal i k tématu současné krize v ocelářství. A i když je podle něj situace zlá, o tom, že by se Třinecké železárny jako jiné evropské firmy upnuly ke zbrojní produkci a lisovaly třeba hlavně do děl či tanků, prý firma neuvažuje. „Ty firmy nás nepoptávají. My se do firem, které staví děla, ani nedostaneme. A je to i jiná technologie,“ tvrdí Roman Heide.
I proto je zřejmé, že velký ani malý Mannesmann se zdaleka nechystají na odpočinek. Pro byznys Třineckých železáren zůstávají nadále důležitou součástí. Přestože se u nich člověk ocitne téměř uprostřed více než stoleté průmyslové tradice a na tvářích zdejších valcířů je znát, o jak těžkou práci i v roce 2026 jde.
Sdílet
Nejnovější videa
