Představte si, že volební akt bude mít trochu jiný průběh, než jste zvyklí. Místo hlasovacího lístku spustíte do urny stokorunu, na kterou do bílého pole pod číslicí 100 napíšete, které partaji ji věnujete.
Bylo by to drsné, ale velmi názorné. Ve skutečnosti váš hlas skutečně znamená stokorunový příspěvek pro stranu, kterou volíte. Kdyby se transakce odehrávala v hotovosti, voliči by se rozmýšleli pečlivěji, jenže taky by povážlivě klesla volební účast. Takže je pořád lepší, když penězovod bublá v tichosti kdesi na ministerstvu financí.
Podstata problému ale zůstává stejná, bez ohledu na aranžmá. Politické strany neuvěřitelným způsobem vysávají státní rozpočet. Místo toho, aby se jako „zájmové organizace" staraly o své příjmy samy.
To se nám to slibuje
Kolem voleb to vynikne nejvíc: Zatímco na plakátech, pořízených za peníze daňových poplatníků, se prsí odpovědností a životem bez dluhů, ve skutečnosti politické strany samy zatínají sekeru. I v čase krize si rozmařilou kampaň pořizují z toho, co jim stát nasypal; a taky na dluh, který doufají splatit z toho, co jim po volbách nasype znovu. A že toho je podstatně víc, než jen stovka za hlas. Slovy feldkuráta Katze: „To se nám to hoduje, když nám lidi půjčují peníze." To se nám to slibuje…
Čtěte také: Volby jako byznys. Letos jde o 1,5 miliardy
Ano, politické strany existují i ve veřejném zájmu a státní subvence dostávat mají. Ale rozhodně ne tak opulentní, jako u nás.
Současný stav, kdy strany fungují v podstatě jako státní příspěvkové organizace, má kořeny ve sponzorských aférách devadesátých let. Partaje po nich pochopily, že státní zdroje jsou spolehlivější a štědřejší, a nikdo proti tomu, pamětliv frustrujících zážitků s Lájosem Bácsem a spol., hlasitě neprotestoval. Vypadalo to jako schůdná cesta - strany dostanou víc peněz od státu, tudíž nebudou muset fixlovat se sponzorskými dary a členskými příspěvky. Chyba lávky.
Účetní triky fungují dál, jen v sofistikovanější podobě. Viz do očí bijící rozdíly ve vykázaných výdajích na volební kampaně a skutečnou hodnotou kampaní. Nikdo už není tak naivní, aby napsal sponzorský dar na mrtvého Maďara. A parlamentní strany si zároveň díky státním příspěvkům žijí jako prase v žitě. Respektive, žijí si nad poměry, protože se - s vyhlídkou jistoty státní dotace - permanentně zadlužují.
Kartel funguje
Od státu - v supervolebním roce 2010 obzvlášť - většina zavedených stran fasuje mnohonásobek toho, co dostane od dárců a vybere na členských příspěvcích. To je chyba. Státní dotace má být odvozená od toho, co strany získají samy, čili má být pevně stanoveným procentem z výše vlastních příjmů strany. Tak to funguje leckde v cizině. Ani takový systém nevylučuje klientelismus, korupci a utužování mocenského monopolu „státostran", ale pořád je to lepší řešení než to naše.
Nehledě na to, že v ústavní Listině se píše, že „politické strany a politická hnutí, jakož i jiná sdružení, jsou odděleny od státu." Už jste viděli někoho, kdo je „oddělen od státu", a přitom mu stát platí polovinu živobytí?
Čtete také: Přehled příjmů a výdajů parlamentních stran
„Strany mají být zakotveny ve společnosti, nikoli ve státě," prohlásil už před lety ctihodný Ústavní soud. To není žádné plané teoretizování. Partaje by tu měly být od toho, aby pracovaly se „společenskou objednávkou" a ucházely se o podporu veřejnosti. Když budou fungovat v objetí se státem, může jim být společenská objednávka víceméně ukradená.
Protiargument, že „objetí se sponzory" by vedlo ke stejným, ne-li horším výsledkům, má svoji váhu. Ale neznamená, že dnešní systém - který zpevňuje stranický kartel a snižuje šance nemajetných politických nováčků na průnik do establishmentu - je správný.
Za váš hlas ve volební urně si strany uloupnou víc, než tři poplatky u lékaře. Komu byste zaplatili spíš, doktorovi, nebo kandidátovi? Jsou to ale paradoxy.
