Dnes téměř zapomenutý Heinz Rutha patřil koncem třicátých let k čelným představitelům sudetoněmecké národovecké mise. Jeho hlavní ambicí bylo zformování elitní chlapecké skupiny, která měla dopomoci k založení samostatného sudetoněmeckého státu.
Ale právě práce s mládeží mu jeho kariéru překazila. "Proběhlo vyšetřování, v průběhu něhož se policie dozvěděla podrobnosti o jeho práci s mladými muži. Během výslechů potom někteří z nich otevřeně přiznali, že s Ruthou udržují sexuální poměr. Pak už to pro něj bylo jen a jen horší," popisuje poslední měsíce jeho života britský historik Mark Cornwall, jehož kniha Čertova zeď, Život a smrt Heinze Ruthy detailně líčí příběh průkopníka meziválečného hnutí sudetoněmecké mládeže.
Rutha se narodil v roce 1897 ve městě Osečná na Liberecku a své dospívání tak prožil v pohraničí v atmosféře napjatých česko-německých vztahů. Vzájemnou nevraživost ještě více prohloubil rok 1918, kdy se část třímilionové německé komunity žijící na českém území odmítala smířit se vznikem samostatného Československa.
"Zdálo se, že se jejich český svět rozletěl na kusy, nebo jak to vyjádřil jeden současník, cítili se jako trosečníci, kteří se v rozbouřeném oceánu snaží nalézt bezpečnou pevninu," píše Cornwall v úvodu své knihy a odkazuje tím k poválečné frustraci sudetoněmeckých nacionalistů, mezi které patřil i Heinz Rutha. Ten ještě před válkou působil v německé národovecké skupině pro mládež Wandervogel.
Jak se Rutha dostal k práci s mladými muži?
Právě připojení k hnutí Wandervogel velmi upevnilo jeho nacionalistické cítění a zároveň zde zjistil, že má určité pedagogické charisma, které funguje. Po návratu z první světové války se tak stal lídrem vlastní mládežnické skupiny a koncem 20. let založil spolek Kameradschaftbund s cílem vychovat elitní skupinu intelektuálně orientovaných mladíků, kteří pro sudetské Němce vybudují samostatný stát. Jedná se o jakýsi paradox, kterých v jeho životě můžeme spatřovat více. Rutha sice nesnášel válku, ale tahle jeho mise nesla militaristické rysy.
V jakém smyslu?
Jeho muži u sebe nenosili zbraně, ale oblékali se do uniforem a i svou disciplinovaností se podobali vojákům. Nejednalo se přímo o vojenskou organizaci, ale nesla některé z charakteristických aspektů. Rutha věřil v to, že když mladé muže povede k disciplíně a pečlivě je vycvičí, stanou se lídry nového státu. Když se pak setkal s Konradem Henleinem, nechal se společně se svou mládežnickou skupinou vtáhnout do světa nacionalistického německého tělocvičného spolku Deutscher Turnverband.
Zmínil jste vazby na Konrada Henleina, vysoce postaveného funkcionáře v éře nacistického Německa. Můžeme tedy i Ruthu označit za nacistu?
Myslím si, že byl primárně velkým oportunistou. Ale označil bych ho spíše za poměrně radikálního fašistu, nikoliv za nacistu. Rutha se nechtěl napojit na nacistické Německo, nešlo mu o to, stát se součástí třetí říše.
Minimem pro podobně nacionálně smýšlející sudetské Němce byla územní autonomie, maximem pak vytvoření korporativního státu, v němž nad sebou budou mít absolutní moc a současně budou udržovat vazby s ostatními germánskými státy. To je samozřejmě velmi protičeská myšlenka, jelikož Čechy jako stát vrací do pozice před první světovou válkou.
Když se Rutha po roce 1935 začal více politicky angažovat, stal se vlastně Henleinovým neoficiálním ministrem zahraničí. Na zahraničních cestách reprezentoval sudetoněmecký diskurz a současně šířil propagandu. Myslím si ale, že tuto roli vnímal především jako nástroj, jak donutit českou vládu k určitým ústupkům.
Ruthova kariéra měla velmi dobré předpoklady pro to, aby jeho politický vliv dále rostl. V roce 1937 byl ale zatčen. Jak k tomu došlo?
Zatkli ho na základě obvinění z homosexuality, která byla tehdy protizákonná. Dalo by se říci, že se jednalo zčásti o náhodu způsobenou vypjatými časy. Česká policie v té době pátrala po špionech, jelikož byla znepokojena eskalující mezinárodní situací. V Československu panovala velká nejistota a policie tak směřovala kontroly především do oblastí osídlených českými Němci. Myslím si, že touto cestou se dozvěděli i kompromitující informace o Ruthovi.
Jak se jim podařilo Ruthu usvědčit?
Mimo jiné i prostřednictvím jeho deníku, který se mi v průběhu bádání podařilo najít, ale i skrze další dokumenty, v nichž píše o své sexuální orientaci a které si schovával v sejfu ve své kanceláři. V roce 1937 je objevila policie a získala tím důkazy pro to, aby ho mohla označit za sexuálního devianta, který kazí morální vývoj mládeže. Máme k dispozici i záznamy o průběhu vyšetřování včetně všech přepisů z výslechů svědků.
Je v tomto ohledu jeho případ spíše neobvyklý, nebo bylo běžné, že se homosexuálně orientovaní muži více angažovali v chlapeckých hnutích?
Možné to je, ale nelze to rozhodně říct jednoznačně. Pro některé muže mohlo být členství v takových skupinách příjemné. Zcela určitě se v nich ale pohybovala i řada mužů, kteří homosexuálové nebyli, a naopak s tím měli velký problém. Rutha byl velmi charismatickou osobností, staral se o ně až téměř otcovsky. To se sice některým zamlouvalo, ovšem hodně z nich to naopak velmi odpuzovalo. Stali se z nich Ruthovi nepřátelé, a někteří pak dokonce přispěli k jeho zatčení v roce 1937.
Doznal se Rutha po svém zatčení policii k tomu, že je homosexuál?
Svou orientaci nikdy nepřiznal a nikdy by o sobě neřekl, že je homosexuál. Díky jeho korespondenci a deníku dnes víme, že si svou sexualitu odůvodňoval svým posláním s mladými muži. Vnímal to pouze jako homosociální aktivitu, nikoliv homosexuální. Skutečnost byla však samozřejmě odlišná.
Máme důkazy svědčící o tom, že s některými mladými muži měl sexuální poměr, a rozhodně se dá říci, že ho jeho sexualita znepokojovala. Dokonce si myslím, že nastaly minimálně tři životní okamžiky, kdy kvůli tomu přemýšlel o sebevraždě.
O jaké momenty v jeho životě se jednalo?
První velkou krizi v důsledku své orientace zažíval v roce 1918 a reflektuje ji i ve svém deníku. Podruhé to bylo zhruba o deset let později, kdy upadl do hluboké deprese, když vyšlo částečně veřejně najevo, že je homosexuál. I tuto krizi se mu však podařilo překonat, a to především tím, že nasměroval své úsilí a energii do práce na mládežnické misi.
Třetí osudný moment pak nastal po jeho zatčení. Z dopisů, které napsal ve vězení v České Lípě, víme, že poškození jeho veřejné reputace v něm vyvolávalo velké zoufalství. V té chvíli už nebyl schopný kontrolovat svůj veřejný obraz, jeho jméno bylo nenávratně pošpiněné, a proto se rozhodl spáchat sebevraždu.
Navzdory tomu se ale na samotném konci života snažil předat morální zprávu, která nabízela naději i smíření. V jednom ze svých posledních dopisů doufá, že jeho mise bude nadále pokračovat, a že by v budoucnu dokonce mohla napomoci vzájemnému soužití obyvatel v tehdejším Československu.
