Na začátku tohoto příběhu byl tovaryš František Ringhoffer s dílnou na pivovarské pánve na Starém Městě pražském, na konci jeden z nejvýznamnějších a nejmocnějších průmyslníků v celém Rakousku-Uhersku, potažmo v Československu.
Kdyby se na úchvatnou rodinnou ságu Ringhofferů hledělo optikou ještě 30. let minulého století, šlo by o takřka pohádkový příběh. Ale skutečnost je jiná.
Úpadek začal v okamžiku, kdy Ringhofferové po okupaci českého území, na prahu katastrofy rozpoutané nacisty, získali říšskoněmecké občanství a posléze vstoupili do NSDAP. "Bratři František a Hanuš Ringhofferové uměli česky. Hanuš z češtiny maturoval a určitě ji v běžném styku, podle dochovaných svědectví, používal," doplňuje historik Pavel Bek.
Bezprostředně po konci druhé světové války znamenaly tyto kroky jediné. Znárodnění podniku. Poslední příslušník dynastie JUDr. Hanuš Ringhoffer zemřel v prosinci 1946 v internaci v Mühlberg an der Elbe.
První ze slavného strojírenského rodu, původem z Uher, František Ringhoffer si dílnu v Praze založil koncem 60. let 18. století. Jeho potomci pak firmu rozšiřovali a přesunuli nejprve na Nové Město a posléze vnuk František Ringhoffer II. na Smíchov, kde byl 19. listopadu 1852 mezi ulicemi Plzeňská a Kartouzská založen rozsáhlý výrobní areál, v dalších desetiletích ještě zvětšovaný. František Ringhoffer II. zemřel 23. března 1873.
V té době začali Ringhofferové s výrobou železničních vozů, od roku 1876 vyráběli i tramvaje. František mezitím rychle stoupal ve společenském řebříčku. Nejprve se stal starostou Smíchova, obdržel rytířský řád, stal se poslancem a záhy byl povýšen do šlechtického stavu. Během první světové války Ringhofferovy závody vyrobily na 20 tisíc vagonů.
Po vzniku Československa se firma transformovala v robustní koncern zabývající se dopravním strojírenstvím. Pohltila Kopřivnickou vozovku (Tatra), Moravskoslezskou vozovku ve Studénce (Vagonka) či továrnu na vozy v Kolíně a České Lípě. Postupně se tak stala jedním z největších výrobců vagonů na světě. V roce 1936 došlo k fúzi Ringhofferových závodů se Závody Tatra.
Slavná strojírenská továrna změnila tehdejší pražské předměstí k nepoznání. Právě odsud vyjížděly desetitisíce tramvají či železničních vagonů do světa, mezi nimi salonní vlak rakouského císaře Františka Josefa I., rumunského krále nebo tureckého paši. Vyrobil se tu i salonní vůz Aza 80 pro prezidenta T. G. Masaryka, ale třeba i vozy lanovky na Petřín.
Po znárodnění se v letech 1949 a 1950 celý podnik rozpadl na jednotlivé závody, které se osamostatnily. Z původní Ringhofferovy továrny na Smíchově se stal národní podnik Vagónka Tatra Smíchov, který byl v roce 1963 začleněn do struktury oborového podniku ČKD Praha.
Stále vyráběl tisíce tramvajových vozů, které Československo ve velkém vyváželo i do zahraničí. Smíchovská továrna byla největším výrobcem tohoto dopravního prostředku na celém světě. Vozy řady T se staly takřka výhradním tramvajovým dopravním prostředkem východního bloku. Největší úspěch přinesl ikonický typ Tatra T3, kterých fabrika mezi lety 1962 a 1989 dodala téměř 14 tisíc do bezmála padesáti měst světa.
Politické a ekonomické změny strojírenský podnik na přelomu 80. a 90. let však nepřežil. Nejdříve byl pod značkou Siemens přesunut na pražský Zličín, v roce 2011 zanikl úplně. Z gigantické továrny na Smíchově se do dnešních dnů dochovalo jen průčelí v Plzeňské ulici, které je začleněno do obchodu s botami, a secesní vila u Kartouzské.
