Schizofrenik překonal sociální fobii po svém. Na Můstku nabízí obejmutí zdarma

Jindřich Pozlovský
Jindřich Pozlovský míval těžké psychické problémy, nakonec mu diagnostikovali schizofrenii. Trpěl paranoií, úzkostnými stavy, kdy se bál, že po něm někdo jde.
Míval také silnou sociální fobii, bál se lidí. Proto také chodil na vysokou školu jen tři dny. Bylo tam moc lidí. Téhle fobie se rozhodl zbavit originální cestou.
Na jednom z nejfrekventovanějších míst Prahy - na Můstku pod Václavským náměstím - nabízí objetí zdarma.
Bere to jako radikální způsob sociálního otužování, terapii, seberozvoj.
Foto: Lukáš Bíba
Zuzana Hronová Zuzana Hronová
29. 12. 2019 6:45
Jindřich Pozlovský je ajťák a grafik. Trpěl psychickými problémy, které mu později diagnostikovali jako schizofrenii. Projevovala se hlavně paranoií, pocitem, že po něm někdo jde a chce ho zničit. A také sociální fobií. Třeba na vysokou školu chodil jen tři dny. To, co nezvládal, nebylo učivo, ale bludiště chodeb plné lidí. Jenže pak přišel na velice originální terapii. A ta zabrala.

Když chodil na základní školu, děly se mu občas věci, které si nikdo nedával do souvislostí, a proto se nijak neřešily. "Třeba v domácnosti jsem cítil různé pachy a myslel jsem si, že mě chce někdo otrávit. Vždy to trvalo nějakou dobu, pak to odeznělo," uvádí příklad.

Vystudoval i střední školu a pak šel na Vysokou školu ekonomickou v Praze. "První den jsem zjistil, že je všude na chodbách hrozně moc lidí. Tou dobou jsem již trpěl silnou sociální fobií, takže mi to dělalo problém. Druhý den jsem to ještě zkusil, ale nenašel jsem místnost, kde jsem měl mít přednášku. Třetí den jsem se na přednášku dostavil, ale na konci jsem zjistil, že na úplně jinou, než jsem měl jít. Čtvrtý den jsem už nepřišel a již jsem od té doby nikdy žádnou vysokou školu nezkoušel," vypráví.

To už začínal mít těžké deprese a úzkosti a začal se léčit ve stacionáři. Chodil na různé terapie, ale na nich se to naopak ještě více rozjelo. "Slyšel jsem za sebou terapeutku, jak mi do toho kecá, proč to dělám takhle, ale ona v té místnosti vůbec nebyla. Takovéhle věci se mi začaly dít víc a změnili mi diagnózu na schizofrenii."

Navzdory diagnóze

Jakub Koucký
  • Seriál Aktuálně.cz o zdravotně postižených lidech, kteří se navzdory svému handicapu i předsudkům společnosti dokázali stát její plnohodnotnou součástí. A také pracovat, plnit si své sny, bojovat za ostatní lidi s podobnou diagnózou a být jejich inspirací.
  • Projekt vzniká ve spolupráci s neziskovou organizací Revenium, která usiluje o to, aby lidé i přes své zdravotní znevýhodnění mohli rozvíjet svůj talent v zaměstnání či podnikání. Ostatně i v Reveniu z 90 procent pracují handicapovaní.
  • Na nový seriál se můžete těšit během vánočních svátků, první příběh přinášíme jako malou ochutnávku.

Myslel jsem, že po mně jdou

Jindřicha trápila hlavně tzv. paranoia, což je nejčastější projev této duševní choroby. Patří sem nejrůznější halucinace a bludy. Měl také tzv. ozvučené myšlenky. "Byl jsem přesvědčen, že mě lidé na dálku ovládají a že mi do hlavy vkládají myšlenky. Ráno mi někdo něco řekl, odpoledne mi někdo jiný řekl něco podobného, stačilo třeba jen podobné slovní spojení nebo slovo a pro mě to byl jasný důkaz, že ti lidé jsou ve spojení a že jsem odhalil něco, co jsem neměl odhalit," líčí.

Pokládal se za pokusného králíka v nějakém experimentu. "Domníval jsem se, že mi ti lidé posílají do hlavy určité myšlenky a pak sledují, co dělám. Jenže já jsem to odhalil, a když oni zjistí, že jsem to odhalil, tak mě budou muset zničit. Takže když třeba přistoupili do metra dva lidé a měli například červené tkaničky u bot, říkal jsem si: To budou oni!"

Střetávala se v něm emoční rovina, ve které toto domnělé dění velmi silně prožíval, a racionální rovina, která říkala, že je to nějaké divné a že by si měl zajít k psychiatrovi. Během psychózy totiž klesají kognitivní dovednosti, mozek se angažuje v přemýšlení o nereálných věcech, na ty reálné pak nezbývá čas ani kapacita.

Pomocí dalších terapií a léků začal mít nemoc pod kontrolou. A bojoval s ní i seberozvojem, systematickou prací na sobě. Originálními prostředky, ale úspěšně.

Měl jsem fobii z lidí, nakonec jsem vytvořil třítisícovou komunitu

Jednou si například koupil hru Cash Flow ("peněžní tok"), jež učí lidi zacházet s penězi, s jejich výdaji a příjmy. "Jenže jsem měl sociální fobii, takže jsem seděl sám doma a neměl ji s kým hrát," usmívá se. Dozvěděl se ale, že se scházejí její fandové, a zkusil se na ně napojit. Jenže organizátor těsně před společnou schůzkou onemocněl a akci zrušil. To Jindřichovi přišlo jako škoda, tak se rozhodl setkání zorganizovat sám. "Jenže jsem měl tu sociální fobii, tak jsem zarezervoval místa v čajovně, kde je tma, takže neuvidím na lidi. Že na deskové hry je potřeba vidět, jsem neřešil."

Na místo přišel o půl hodiny později, protože se cestou čtyřikrát obrátil, že půjde domů, neboť to "nedá". Nakonec přece jen dorazil. "Ale když jsem viděl ty lidi čekající kolem stolu na mě, zpanikařil jsem a s krabicí Cash Flow pod paží si šel sednout jinam. Říkal jsem si, že je to trapný, ale nevěděl jsem, co mám dělat. Pak za mnou jeden z pozvaných lidí přišel, jestli čirou náhodou nejsem ten, co to zorganizoval, když mám tu krabici. Řekl jsem, že jo, a nějak jsem to tam přežil."

Ale pak se mu akce vymkla z ruky a přerostla do velkých rozměrů. Účastníkům se totiž setkání velmi líbilo a ptali se ho, kdy bude další. Takže začal organizovat další schůzky, což se rozkřiklo i mimo Prahu, a obraceli se na něj lidé, že by ve svém městě chtěli dělat něco podobného. A tak začal pomáhat organizovat srazy v dalších městech, v každém se snažil najít a vychovat si místního organizátora. Postupně kolem něj narostla komunita tří tisíc lidí. Na začátku přitom byla schůzka v tmavé čajovně, kde se marně snažil předstírat, že tam vůbec není…

Dnes prý už komunita nefunguje. "Já jsem totiž tu hru pak už nemohl ani vidět, jak jsem ji hrál pořád," říká. "A taky mě to úplně vycucalo, čas i energii."

Nabízím obejmutí zdarma. Jako sociální otužování

V rámci boje se sociální fobií si našel novou činnost. Na jednom z nejfrekventovanějších míst v Praze - pod Václavským náměstím na Můstku - postává s cedulí "Free hugs" a nabízí obejmutí zdarma. "Procházel jsem atakou psychózy, byl jsem odtržený od okolního světa. Jednalo se o způsob, jak se zpátky k tomu světu vztáhnout," vysvětluje.

Na poznámku, že se jedná o dost náročnou terapii, kterou by nešla dělat ani většina lidí bez sociální fobie, s úsměvem odpovídá: "No však dodneška jsem z toho vyděšený. Ale po tom prvním obejmutí už je to dobrý, ale do něj si člověk připadá jako magor."

Za jednu "šichtu" absolvuje kolem padesáti obejmutí, při nichž zažívá velmi intenzivní okamžiky. "Někteří si začnou povídat, někteří lidi se rozbrečí a říkají, že už je dlouho nikdo neobejmul." Jemu to dodává chybějící fyzický kontakt a také určitou otužilost - už se tolik nebojí lidí. "Většina kolemjdoucích na to reaguje dobře, tedy spíše cizinci, Češi jsou více odtažití."

Nyní chce jít ještě dál a vybudovat i kolem aktivit "free hugs" komunitu a celorepublikovou síť. Zatím se totiž obejmutí zdarma omezují výhradně na Prahu, v jiných městech by člověk byl za exota. Navíc na budování komunity kolem Cash Flow zjistil, že ho ani tak nebaví hra samotná, jako vytváření lokálních komunit a jejich síťování.

Jindřich Pozlovský by chtěl kolem Free Hugs vytvořit komunitu po celé republice.
Jindřich Pozlovský by chtěl kolem Free Hugs vytvořit komunitu po celé republice. | Foto: Lukáš Bíba

"Najít  v daném místě organizátora a v něm probudit vůdčí schopnosti, to mně z neznámých důvodů šlo a bavilo. Navíc mi přijde, že free hugs mají smysl. Pro kolemjdoucí je to milá věc, legrace, pro ty, kdo obejmutí aktivně nabízejí, jde o seberozvoj i terapii. Navíc když lidé uvidí, že se dá objímat i na ulici, třeba pak doma přijdou a obejmou svého blízkého," říká.

K překonání choroby mu pomohlo i stálé zaměstnání. Do té doby střídal brigády s úřadem práce, což mu na klidu nepřidalo. Když už pak pracovnice při další návštěvě úřadu zvolala: "Člověče nešťastný, už jste tady zase?!", řekl si, že je třeba najít něco trvalejšího. Začal dělat ajťáka na stálý pracovní poměr. "Teď už mám jen nějaké depky a úzkosti, ale ne tyto psychotické stavy," konstatuje spokojeně.

Kolem schizofrenie panuje řada mýtů a předsudků

Diagnózu schizofrenie zpopularizoval film Čistá duše o americkém matematikovi Johnu Nashovi. "Občas je to trochu přitažený, navíc se jedná o dost extrémní podobu. Já jsem to takhle rozjetý rozhodně neměl," hodnotí. "Ale v principu to sedí."

Schizofrenie má nicméně podle něj spoustu podob a nedá se moc dobře kategorizovat. Různí bývají také pacienti či nastartování této duševní choroby. U někoho prý propukne ze dne na den, spouštěčem bývají například stresové situace.

Tato diagnóza má tu nevýhodu, že je stigmatizovaná častým přesvědčením veřejnosti, že schizofrenik může být nebezpečný svému okolí, neboť ve svých bludech může považovat někoho za hrozbu a napadnout ho či zlikvidovat. "Schizofrenici jsou spíše nebezpeční sobě," upozorňuje. "Když jsem se účastnil skupinové terapie, byl tam se mnou jeden člověk, co si myslel, že ho pronásledují, tak zalezl do kanalizace a byl tam asi týden. Statisticky to vychází tak, že na schizofreniky připadá méně trestných činů než na běžnou populaci. Takže kdyby každý byl schizofrenik, trestných činů ubude."

Jenže duševní choroby jsou obecně opředeny spoustou negativních mýtů, nemluví se o nich tolik, na rozdíl od tělesných chorob. Lidé se klidně na veřejnosti baví o sebeintimnějším vyšetření tělesných funkcí, ale návštěva psychiatra je často stále tabu.

"Duševní choroby nejsou vidět, jsou neuchopitelné. Když má někdo zlomenou nohu, tak každý ví, co je zlomená noha. Ale ačkoli kdekdo říká, že má ‚depku‘, málokdo skutečně ví, co je deprese. Podobně já jsem se obával reakcí některých schizofreniků, zda mi neřeknou, že tyhle příznaky jsou moc slabé a že to je na schizofrenii málo," usmívá se.

Video: Jak se nezbláznit? Člověk se musí mít zdravě rád, radí Honzák

Dnešní dobu mít pod kontrolou jde, ale nesmíte propadnout bláznění. Není třeba tančit dobové tance, ale jít rovnoměrným krokem, říká psychiatr Honzák. | Video: Daniela Drtinová
 

Právě se děje

Další zprávy