Začalo to tím, že si Tomáš Garrigue Masaryk zavolal středoškolského tělocvikáře Antonína Svojsíka a řekl mu: "Podívej, učit tě baví, s klukama to umíš, zajeď se podívat do Anglie, jeden starý generál na penzi tam vymyslel pro děti zajímavou činnost, pomáhá je vychovávat a staví z nich oddíly. Třeba bychom to v Čechách mohli dělat taky tak."
Svojsík se sebral a v roce 1911 tábor zakladatele světového skautingu Roberta Baden-Powella na ostrovech navštívil. Skauting ho nadchnul, a tak ho po návratu začal budovat v tehdejším království českém. Včetně letního táboření.
Historka o přínosu tehdejšího poslance rakouské říšské rady a pozdějšího prvního československého prezidenta k založení českého skautingu se dnes už doložit nedá, ještě nedávno ji ale vyprávěl jeden z posledních pamětníků Zdeněk Zelený, zvaný Káďa, jehož rodina se se Svojsíkem dobře znala.
Na žižkovské reálce, dnešním Gymnáziu Karla Sladkovského, dal Svojsík dohromady skautskou družinu a pustil se s ní do činnosti podle Baden-Powellova vzoru. Během roku dělali výpravy a zkoušeli tábořit v okolí Prahy, především v Prokopském údolí.
Školní rok plynul a blížilo se léto 1912. Byl čas vyrazit na skutečný letní tábor. Svojsík pro něj vybral Orlovské lesy nedaleko Lipnice nad Sázavou. Místo bylo od Prahy zhruba 90 kilometrů daleko a skauti na něj vyrazili pěšky 13. července 1912. Přes Uhříněves, Kutnou Horu, Golčův Jeníkov a Světlou nad Sázavou trval pochod čtyři dny. Na místě, které dnes připomíná památník se jmény všech 13 účastníků, pak první český skautský tábor vyrostl.
"Než se objevili skauti, v Česku se vůbec netábořilo," upozorňuje na přelomový moment skautský historik Roman Šantora. "Rozmach přišel až po první světové válce, kdy se začala vyprodávat spousta vojenské výstroje z války," dodává k počátkům české tradice táboření a pobytu venku. Vyrazit do přírody se spacákem a stanem je dnes běžné, před první světovou válkou to ale normální nebylo. Venku spali jen vojáci, lidé z okraje společnosti, tuláci a Romové.
Svojsíkovi skauti strávili na místě čtyři týdny. Činnost byla podobná jako na táborech dnes. Nechyběly ranní rozcvičky, noční hlídky ani táborové hry. Na ty ale bylo oproti dnešku o poznání méně času. Hodně ho ukrojilo vaření a zásobování, na začátku minulého století daleko obtížnější než dnes. Nebyly konzervy ani polotovary, jídlo se kupovalo u sedláků ve vesnicích, nebo daleko ve městech. A skauti neměli auta.
"S mapou nebo kompasem museli docházet pro zásoby do různých statků v okolí. Ve dvou chodili například osm kilometrů pro mléko. A vraceli se s plnými bandaskami," říká Šantora.
Z vojenských stanů k vynálezu podsad
Tábor se lišil i v tom, jak na první pohled vypadal. Zatímco dnes je zvykem postavit stany do kruhu, podkovy či do řady na louce, Svojsíkovo tábořiště bylo rozprostřené v lese. Spalo se v jednoduchých vojenských stanech.
Nápad se rychle ujal. Rok poté, v létě 1913, už tábořilo 15 skupin českých skautů. Jeden z oddílů se před první světovou válkou dokonce vydal až do Chorvatska, které bylo stejně jako české země součástí Rakouska-Uherska. A v roce 1915, kdy Evropou otřásala první světová válka, tábořila poprvé také děvčata. První tábor českých skautek vedla studentka Vlasta Štěpánová na Živohošti u Vltavy.
Podobu táborů změnil hned v roce 1913 jednoduchý vynález. Pražský továrník Jan Půlkrábek vymyslel pro své skauty nedaleko Kácova stan s podsadou.
Podsadové stany výrazně zvýšily pohodlí a rychle se staly oblíbenou součástí letních táborů v českých zemích i ve světě. Dodnes v nich táboří asi polovina českých skautů. Druhá část využívá indiánská týpí. Ta se sice používala už za první republiky, původně ale sloužila především jako obřadní stany.
"Po roce 1970 vznikla v Československu skupina oddílů zaměřených na táboření v indiánském stylu, které se rychle rozšířilo. V týpí může bydlet celá družina, celá parta, a dá se tam udělat oheň," připomíná Šantora.
Léto na louce i pomoc v lesích
Největší česká skautská organizace Junák - český skaut pořádá ročně tábory na více než 600 různých místech. Na některá se jezdí rok co rok už přes 30 let, od obnovy českého skautingu po pádu komunistického režimu v listopadu 1989. Zhruba čtvrtinu míst Junák vlastní, zbytek si oddíly pronajímají, a to nejčastěji od zemědělců, vysvětluje garant pro nemovitosti Junáka Ivo Brzobohatý.
"Táboříme nedaleko Boru na Tachovsku, na stejném místě je to už jubilejní třicátý tábor," říká Markéta Tatarová, zástupkyně vůdce střediska Silmaril z Prahy. "Povolení nám uděluje město Tachov ve spolupráci s Lesy ČR, správou vodních toků a městem Bor. Každý rok nám revírník vyznačí dřevo, které můžeme zpracovat, a dá nám za úkol nějakou pomoc v okolních lesích," popisuje.
Po dvou letech, kdy koronavirová epidemie omezila pořádání skupinových akcí včetně letních táborů, se děti do stanů a týpí vracejí. "Letos je nás 96, z toho 13 dospělých, zbytek jsou děti. Těch je letos asi o 15 víc než loni," uvedla v létě 2022 Věra Applová, vedoucí ze střediska Černého havrana z Chlumce nad Cidlinou. Chlumečtí skauti táboří u Přelouče, místo patří městu, skauti jsou na něm v dlouhodobém pronájmu za korunu na rok.
Vybavení táborů se od zakladatelských dob příliš nezměnilo. "Od 20. a 30. let už byly velice promyšlené. Ano, dnes se dá natáhnout hadice s vodou a na táboře bývá sprcha, zatímco dříve se táborníci jen polévali z kbelíku. Ale třeba kuchyně vypadaly stejně. Tábory schválně držíme v primitivním duchu, jde o součást výchovy," říká Šantora.
"Na přípravě jídla se podílejí hlavně děti. Vaříme na kamnech, které na začátku tábora postavíme z cihel a jílu a na konci je zase zbouráme," uvádí Karolína Brabcová, vedoucí a zdravotnice pražského střediska Sever, které táboří poblíž Kocelovic v Jižních Čechách. "Potraviny a další potřebné věci nakupujeme v Blatné. Podle potřeby buď v supermarketech, v řeznictví, či pekařství," říká.
Místo dlouhého pochodu terénní auto
Oproti době před více než sto lety, kdy k Lipnici vyrazil Svojsík s kluky ze žižkovské reálky, usnadnily fungování táborů instantní a trvanlivé potraviny. Spousta věcí se dá přivézt dopředu, například těstoviny nebo rýže. Průběžné zásobování obstará auto. "Na táboře máme dvě. Jedno větší, terénní - tím jezdíme na nákupy a slouží jako 'pracovní' - a jedno běžné, osobní, kterým vozíme děti k lékaři. Na místě je vždy alespoň jedno auto pro případ úrazu některého z účastníků," připomíná Tatarová ze střediska Silmaril.
V posledních letech řada tábořišť zanikla. Mimo jiné kvůli tomu, že okolní lesy zničilo sucho a kůrovec, jehož kalamita a následná těžba silně poznamenaly například Vysočinu nebo Jeseníky. Mnohde také vysychají potoky a studánky, bez kterých se tábořiště neobejde. Už řadu let je ale běžné dovážet pitnou vodu v barelech z nejbližší obce.
"Studánku na tábořišti bohužel nemáme. Vodu vozíme autem od majitele louky, zpravidla se pro ni jezdí každý den," říká Adéla Spilková, vedoucí z pražského střediska Sfinx, tábořícího už téměř 30 let v údolí Moravské Sázavy poblíž Horní Čermné v Pardubickém kraji. Ne všude ale na dovážení vody potřebují auto. Chlumecká vedoucí Applová připomíná, že na jejich táboře ji dovážejí z nedaleké hájovny na vozíku.
Zájem o skautské tábory v poslední době znovu roste. Zatímco v roce 2017 jich Junák - český skaut pořádal 1009, v roce 2022 už to bylo 1240. Běžně na ně jezdí asi 47,5 tisíce skautů. Rodiče většinou zaplatí mezi 2500 a 3500 korunami, podle doby trvání tábora, uvádí oficiální stránky Junáka.
S tím, jak dětí v oddílech přibývá, musí vedoucí hledat nová tábořiště, případně více vytěžovat ta stávající. "Dříve bylo běžné, že na jednom místě byl jen jeden turnus, dnes se více půjčují. To má nepříjemný dopad. Máme oddíly, které neumí tábor postavit, protože si ho vždy jen půjčovaly," zmiňuje nevýhodu dnešního stavu skautský činovník Brzobohatý.
