Praha - Vybudovat a nechat padnout velká výzkumná centra by pro nás bylo příliš drahé, proto je potřeba je udržet a najít na ně peníze.
V rozhovoru pro Aktuálně.cz to říká ministr školství Petr Fiala.
Lze tak pouze spekulovat o tom, zda na nová centra budou "doplácet" již dnes existující ústavy.
Nový ministr školství se také znovu distancuje od stylu personální politiky, kterou prováděl jeho předchůdce.
Další personální změny na ministerstvu sice nevylučuje, žádnou ale v krátké době v úmyslu nemá. "Velkou slabinou tohoto ministerstva byly právě časté personální změny," komentuje to ministr.
A.cz: Nyní alespoň krátce k problematice evropských fondů. Chystá se v rámci jejich vedení nějaká změna, ať už individuální, nebo systémová? Stále tu jsou totiž osoby, které jsou pro svoji nekompetenci často terčem kritiky.
To, co Evropská komise kritizovala nejvíce, byly právě časté personální změny na ministerstvu, zejména v této oblasti. Mojí snahou je, a možná je to i viditelné, personální situaci stabilizovat a všechny, kteří jsou připraveni spolupracovat na zlepšení situace, k této práci zvu.
Nemám ani v úmyslu provádět personální změny na nižší úrovni ministerstva, to by byl naprosto nesprávný manažerský přístup. Za řízení svých skupin jsou odpovědni náměstci, kteří také musejí mít pravomoc rozhodovat o personálním obsazení svých skupin. Pravomoc i odpovědnost.
Problematice evropských fondů se intenzivně věnuji. Jsem přesvědčen, že již byly nastaveny procesy, abychom situaci zlepšili. Udělali jsme některé zcela jasné a konkrétní kroky, např. zastavení přípravy individuálních projektů národních, které kritizovala Evropská komise, posílili jsme kontrolní mechanismy, zrychlujeme rozhodovací procesy a snažíme se jí ukázat, že dnes je situace odlišná. Pracujeme více také s příjemci, nasloucháme jejich podnětům a snažíme se zjednodušovat administrativu projektů.
Zabýváme se také věcmi, které souvisejí s diskutovanou realokací finančních prostředků v OP VK. Dnes se spíše kloníme k myšlence využít co nejvíce prostředky v rámci našeho operačního programu a posílit finance směřující k vysokým školám a do regionálního školství.
A.cz: Co se týče zmiňované personální stability, tak v současné době neuvažujete o některých dalších změnách, než jsou ty, které jste provedl po svém nástupu?
Já je nevylučuji, ale žádnou další personální změnu v krátké době v úmyslu nemám. Znovu opakuji - zvu ke spolupráci všechny, kteří se se mnou chtějí na práci ministerstva podílet. Ostatně velkou slabinou tohoto ministerstva byly právě časté personální změny.
V souvislosti s operačním programem Výzkum a vývoj pro inovace vznikají velká výzkumná centra, jejichž udržitelnost by měla být - alespoň zpočátku - zajištěna mimo jiné chystaným Národním programem udržitelnosti I a II. O těch již jednala vláda a tedy - můžeme si tato centra v současné situaci a v jejich původně plánovaném rozsahu dovolit?
Kdysi jsme přijali závazek, že připravíme program udržitelnosti a z rozpočtu uvolníme prostředky až do výše 2,5 miliardy korun ročně právě na udržitelnost velkých výzkumných center.
Pokud se nám je podaří realizovat, změníme mapu výzkumu v České republice. Také si vytvoříme taková centra, která budou, doufejme, konkurenceschopná i v Evropě a přitáhnou k nám české i zahraniční odborníky.
Míra připravenosti i charakter těchto center je různá. Například superlaser ELI je součástí ESFRI (Evropského strategického fóra pro výzkumné infrastruktury, pozn. red.) a má tak silnou mezinárodní dimenzi.
V jeho přípravě existuje určité časové napětí, se kterým se musíme nějak vyrovnat - při přípravě projektů se velmi důkladně kalkulovalo s tím, jaká bude jejich udržitelnost a životaschopnost. Tato centra jsou velkou šancí a nikdo nechceme, aby byla i velkým rizikem.
A.cz: Najdou se tedy ty dvě a půl miliardy?
Ano, s těmito finančními prostředky se dlouhodobě v rozpočtu počítalo. Nelze jednoduše říci, že to budou právě dvě a půl miliardy, ale je potřeba zdůraznit, že udržitelnost těchto center musí být založena především ne na prostředcích od státu, ale zejména na úspěších těchto výzkumných center a jejich schopnostech získávat prostředky z grantů nebo ze spolupráce s aplikační sférou.
Samozřejmě se ale u takto velkých infrastruktur nelze úplně obejít bez financování ze strany státu - a to zejména v počátcích jejich fungování.
A.cz: Mohou tedy tato centra počítat s podporou alespoň pro startovní období čtyř, pěti let?
Znáte situaci státního rozpočtu. Podařilo se nám zajistit, aby rozpočet pro výzkum v následujících letech neklesal, a počítáme tak nadále s 25,9 miliardami korun. Na druhou stranu celá koncepce rozvoje výzkumu a nakonec i reforma z roku 2008 počítala s každoročním nárůstem financování výzkumu v České republice.
Velká centra jsou však případem, kde se musíme snažit, aby se prostředky pro jejich přežití našly.
Bylo by příliš drahé je vybudovat a pak nechat padnout. Na druhou stranu se nemůžeme dopustit té chyby, že je budeme platit, aniž by měla výsledky. Musíme pomáhat centrům, která budou nastavená indikátory plnit.
A.cz: Nakonec bych se ještě zeptal ohledně akreditací vysokých škol. Existovala tu myšlenka vzniku Národní akreditační agentury, ale kromě toho se v diskusích operovalo také například s možností hodnocení externí soukromou společností.
Debata o změně akreditačního systému bude součástí debat nad novelou vysokoškolského zákona. Vyjasnění akreditačního procesu je přitom jedním z klíčových témat.
Nechci si zavírat žádnou cestu, ale v tuto chvíli si v našich podmínkách nedovedu představit akreditační proces postavený na bázi nějakých soukromých agentur. Říkám znovu - nebráním se žádné diskusi, žádnému nápadu, ale myslím, že máme spíše rozvíjet model, který máme, nebo zvažovat myšlenku nějaké státní agentury, ale nemůžeme příliš experimentovat.
Proces akreditací ale změnu vyžaduje. V poslední době se objevily třeba otázky, do jaké míry ministerstvo má, nebo musí respektovat rozhodnutí akreditační komise, zda má Akreditační komise dostatečné pravomoci, zda nepřejít od akreditace programů a oborů k institucionální akreditaci, k čemuž bych se přikláněl.
Ale akreditační proces je stále pouze stanovením nejnižší úrovně pro to, aby někdo mohl realizovat studijní program na vysoké škole. Stejně důležité je však také zavedení více prvků hodnocení kvality, a to by mělo vést především k tomu, aby všechny školy měly vnitřní hodnocení výzkumné i vzdělávací činnosti.
A.cz: Počítá se tu tedy se systémem, kde by fungovaly například výzkumné univerzity a pak vedle toho praktičtěji zaměřené vysoké školy?
Ono se to víceméně postupně děje. Musíme jen zvážit, zda máme tyto diferenciační procesy posílit administrativně, nebo zda spíše využívat pozvolných nástrojů (jako je např. ukazatel kvality v rozpočtu vysokých škol), které k diferenciaci vysokých škol vedou. Domnívám se, že druhá cesta je lepší a pro všechny spravedlivější.
V rámci diferenciace ale nesmí dojít k tomu, že se bude říkat, že výzkumné univerzity jsou kvalitní a ostatní jsou nekvalitní. Ne, školy mají být nejprve rozlišeny podle cílů a následné hodnocení musí vycházet z hodnocení toho, do jaké míry školy tyto cíle naplňují.
Situace, kdy všichni dělají všechno, není správná, protože nepodporuje kvalitu. Je čas s tím něco udělat a reforma vysokých škol je k tomu dobrou a možná poslední příležitostí.
