V Česku vznikají nová ghetta. Chudoba je reálný problém

Zuzana Kubátová Zuzana Kubátová
28. 9. 2013 12:50
Rozhovor s ředitelem vládní Agentury pro sociální začleňování Martinem Šimáčkem.
Martin Šimáček, šéf vládní Agentury pro začleňování sociálně slabých.
Martin Šimáček, šéf vládní Agentury pro začleňování sociálně slabých. | Foto: Aktuálně.cz

Praha - Loni schválila Agentura pro sociální začleňování téměř čtyřicet projektů zaměřených na pomoc lidem z okraje společnosti, především chudým a sociálně hendikepovaným Romům. Program v 26 obcích přijde téměř na půl miliardy korun. Podle ředitele agentury Martina Šimáčka by díky těmto aktivitám mohly natrvalo získat práci více než tři tisíce lidí, kteří dnes žijí jen ze sociálních dávek.

Jde o třetinu z celkového počtu 10 tisíc osob, jichž se projekty dotknou. A podle dosavadních zkušeností agentury bývá trvalá úspěšnost při umisťování klientů na pracovní trh více než pětatřicetiprocentní. Nákladný program se tak podle Šimáčka společnosti vyplácí. Nejen proto, že stát pak šetří na sociálních dávkách, ale hlavně proto, že se zlepšuje kvalita života lidí i vztahy v jednotlivých obcích.

Kolik jednotlivé projekty na sociální začlenění v průměru stojí?

Obvykle kolem pěti až patnácti milionů korun na tři roky.

Je už možné ty nejdéle běžící projekty hodnotit?

Nejstarší projekt obce, u kterého stála naše agentura, běží v Broumově, ten se teprve blíží do finále. Další jsou v běhu nebo před startem. Už teď ale vidíme, jaký mají běžící projekty dopad na konkrétní lidi. Co jim to přináší, jak se do nich zapojují. Jedna věc je projekt - konkrétní aktivita, například podpora přípravy dětí na školu, zajištění bydlení či zaměstnání.

Vedle projektů ale potřebujeme, aby stát dělal dobře svou sociální politiku. Legislativní prostředí není vždy dobře nastavené. Projekty samy o sobě sociální vyloučení nevyřeší, jsou jen jedním z dobrých nástrojů, který může pomoci.

Nejaktivnější jste v severních Čechách. Proč právě tam?

Dlouho to bylo tak, že polovinu lokalit, v nichž působíme, jsme měli v Ústeckém kraji. Třeba v Moravskoslezském kraji jsme začali opravdu intenzivně působit až od ledna letošního roku. Nově se nám podařilo začít spolupracovat v Libereckém kraji, o kterém se v souvislosti se sociálním vyloučením skoro nemluví, přitom tam ten problém v některých horských obcích začíná být velmi palčivý. Přitom tam dosud téměř neexistovala základní síť sociálních služeb. Nám se teď podařilo dohodnout se s vedením kraje na přípravě rozsáhlého projektu, který zavede sociální služby prevence do celého kraje, zvláště na Tanvaldsko, kde je to opravdu akutní.

To se na Tanvaldsko začínají ve velkém počtu stěhovat Romové, vznikají tam nová ghetta?

Problém není jen v tom, že se tam aktuálně stěhují - většina jich tam žije delší čas, ale bez větší pozornosti. Nejde jen o Tanvaldsko. Jde o takzvané vnější a vnitřní periferie, které jsou ve srovnání s ostatními chudší, bez pracovních příležitostí.  Například Toužimsko a Tepelsko, území na rozmezí čtyř krajů, kde je pro všechny náročné se uživit. Už dnes je tam jedna z největších nezaměstnaností, je tu potíž pro kohokoliv sehnat práci, mladí a kvalifikovaní odsud odcházejí do velkých měst. Podobně je na tom Osoblažsko na Bruntálsku, kde je tradičně velmi vysoká nezaměstnanost. Tam se nesoustředíme jen na vyloučené lokality, ale na celý mikroregion. Nejde tu narýsovat hranice mezi vyloučenou lokalitou a ostatními, problém nezaměstnanosti a chudoby se tu týká většiny lidí.

Kolik lidí „sociálně vyloučených", tedy lidí na okraji společnosti, s malou šancí z pasti chudoby bez pomoci vybřednout, u nás vůbec žije? A kolik je mezi nimi Romů?

Podle mapy, kterou v roce 2006 zpracovalo ministerstvo práce a sociálních věcí, žije ve vyloučených lokalitách asi 80 tisíc lidí. Z toho asi 75 procent Romů. Podle různých odhadů v Česku žije kolem 160 až 170 tisíc Romů. Z toho je patrné, že zdaleka ne všichni jsou ve vyloučených lokalitách, dokonce je jich tam menšina. Ale ta situace se mění - kvůli ekonomické stagnaci a některým nešťastným změnám v sociální politice se do větší chudoby propadla další část Romů i majoritní populace.

Není chybou, že jediná data máte z roku 2006, z doby před krizí a legislativními změnami, které sociální situaci celkově hodně změnily?

Data se naštěstí obnoví v příštím roce, ministerstvo pracuje na novém zmapování. Ono ale nejde jen o data. Potřebujete také znát, jaká je nálada v té které obci, nakolik tam lidé souhlasí s konstruktivním řešením problému, zda tam roste nesnášenlivost či dokonce nálady hraničící s rasismem. V řadě míst jsme narazili na odpor proti projektům na podporu sociálního začleňování.

Můžete uvést příklady?

Například v západních Čechách v Toužimi se loni připravil velký projekt, ale místní lidé ho pak referendu odmítli. Teď se rozeběhl v sousední Teplé projekt centra sociálních služeb prevence.  Měl by zajistit zázemí pro sociální služby, podporu zaměstnanosti a trávení volného času dětí a mládeže. Ale zase, někteří místní lidé to odmítají a žádají místní referendum. A to i přes to, že projekt už je v běhu a zrušení by pro obec znamenalo výdaje přes milion korun jen na sankcích.

Proč lidem sociální programy tak vadí?

Částečně z neznalosti a nepochopení. Mylně si myslí, že to může znamenat další příliv Romů do obce. Částečně je ovlivňují jednotlivci, kteří odpor proti projektu chtějí zneužít, dělají z toho politikum. Ale i s tím se dá pracovat. V Teplé jsme spustili informační web, paní starostka trpělivě vysvětluje veřejnosti přínosy projektu. Postupně přibývá lidí, kteří mu vyjadřují podporu.  Velmi si vážím starostů, kteří dokážou své občany přesvědčovat o důležitosti programů sociálního začleňování a sami se pokoušejí něco změnit, nejde jim jen o to, zavděčit se lacině voličům. Třeba paní starostka Miklošová v Obrnicích má v obci dvě pětiny Romů a nejsou tam žádné nepokoje. Fungují tam kvalitní sociální služby, vyrůstá tam centrum pro děti a mládež pro volný čas. Takoví starostové by měli být více slyšet, hodně by to pomohlo sociálnímu začleňování v Česku.

Kde se vám práce ještě daří?

Máme řadu příkladů. Za dva týdny se otevře velké centrum sociálních služeb v Kadani, k tomu vzniká řada doprovodných aktivit, na něž vůbec první dotaci poskytlo samo město. Romové si tam svépomocně opravují byty, lidé z romské komunity fungují jako asistence prevence kriminality, vznikla pouliční sportovní liga, v níž proti sobě hrají fotbal dětská a mládežnická družstva. To poutá zájem veřejnosti, vtahuje ji to do problému.

Nebo Kutná Hora, místostarosta tam vytvořil s naším lokálním konzultantem silný tandem. Výsledkem jsou tři velké projekty, které zajišťují zázemí pro sociální služby. Během naší tříleté spolupráce vznikla tři občanská sdružení, která vycházejí zevnitř místní komunity. Dostávají příspěvek a podporu, ale i úkoly od obce - například aby pomohla zorganizovat nějakou kulturní akci. To je zárodek dobré spolupráce - místostarosta ví, že má aktivní partnery, lidé z komunity vědí, že město je ochotno jim na určité akce přispívat.

Nebojíte se, že až dotované programy v obcích skončí, vrátí se situace k normálu a problémy se znovu vyhrotí?

Běžně spolupracujeme s obcí tři roky. Největší efekt naší práce vidím v tom, když po těch letech přijde starosta a řekne: byla to dobrá škola, jsem rád, že jsem to s vámi mohl projít, že jsme společně změnili situaci. Vůbec nejlepší je, když za spoluprací nestojí jen starosta z jedné politické strany, ale celé vedení města. Pak je větší šance, že to, co se zavádělo s pomocí evropských peněz, bude fungovat dál s mnohem menší dotací a přirozeněji jako normální funkční sociální politika obce.

Takže vy vidíte cíl své práce v tom, že obec začne se sociálně vyloučenými lidmi pracovat, poskytuje jim služby a pořádá pro ně akce? Není cíl jinde - ve snižování romské nezaměstnanosti, zlepšení úrovně jejich bydlení, v jiném přístupu ke vzdělání jejich dětí?

Naším cílem je funkční a udržitelná politika sociálního začleňovaní v obci. Samozřejmě že jde o konkrétní zaměstnané lidi, o to, aby děti chodily do školy, aby lidé slušně bydleli. K tomu se hodí projekty.

Ale jak zajistíte udržitelnost? Jedině tak, že si obec vezme problematiku sociálního začleňování za svou. My jí v tom můžeme po tři roky pomáhat, většinou to je úspěšná spolupráce.

Aby ale sociální politiky byly v obcích úspěšné, musí jim k tomu vytvářet stát dobré podmínky. To se ne vždy daří. Zaměstnání desítek lidí na místní úrovni kontrastuje s nárůstem celkové nezaměstnanosti v Česku. Tady kupříkladu velmi uškodilo zrušení bonifikace u veřejné služby.

Jak to fungovalo?

Bonifikace byla původně zavedena před dvěma lety, spočívala v tom, že lidé dostávali tisíc korun navíc za to, že pracovali na veřejné službě. Zvyšovalo jim to příjem ze sociálních dávek. Když se toto zrušilo, odpadl jeden z klíčových nástrojů pomoci. Dřív lidi se začínali na nějakém veřejném zaměstnání, veřejně prospěšné službě aktivizovat, pak se dostávali na veřejně prospěšné práce, pak do nějakého tranzitního sociálního podniku a takto stoupali k trvale udržitelnému zaměstnání. V okamžiku, kdy ze systému odpadne veřejná služba, navíc se v důsledku krize zvyšuje počet uchazečů a práci a zároveň ubývá míst, těžko můžeme náš přínos měřit růstem zaměstnanosti.

Ale můžete spočíst, zda díky dotacím vzrostla zaměstnanost v chudinských lokalitách, kde pracujete. Lze vyčíslit, kolik lidí celkem se vám zatím podařilo natrvalo zaměstnat?

Je to v řádu několika stovek či tisícovky lidí. I my sami se ptáme, nakolik jsou tato místa dlouhodobě udržitelná. Roli tu ale hrají takové vlivy, jako třeba teď hrozící konec některých velkých zaměstnavatelů v Ostravě. V takových případech je rozhodující, jestli do problémového regionu vstoupí vláda a rozhodne se několika miliardami tam výrobu a zaměstnanost udržet.

Řekl jste, že současná legislativa boji s chudobou a sociálním vyloučením moc nepomáhá. Kde vidíte největší problém?

Chybí především řešení sociálního bydlení. V oblasti zaměstnanosti by pomohl návrat bonifikované  veřejné služby a důraz na funkční aktivní politiku zaměstnanosti, na kterou dnes úřady práce nemají dostatek kapacit. Ve vzdělávání přetrvává praxe segregace romských dětí. Školský zákon je dobře nastavený, potíž je v  doprovodných vyhláškách a ve financování regionálního školství, jež udržuje v praktických základních školách i děti, které jsou sociálně znevýhodněné a měly by chodit do běžných škol. Novelizace vyhlášek je ale už připravena. A konečně, proti předlužování by pomohlo snížení přemrštěných odměn exekutorů a advokátů, zejména u bagatelních částek. Výdaje na urovnání dluhu dnes samotný dluh často násobně převyšují a to zbytečně předlužuje nejchudší lidi.

Změny jste definovali, pracuje na nich někdo? Máte pravomoc iniciovat zákonné změny?

Agentura pro sociální začleňování je odborem vlády. Jsme podřízeni zmocněnkyni vlády pro lidská práva.  Ta mimo jiné předsedá pracovní skupině pro řešení sociálních nepokojů, jež zasedla před měsícem a půl a za účasti předsedy vlády navrhla osm konkrétních systémových řešení. Mimo jiné právě přípravu zákona o sociálním bydlení, návrat bonifikace veřejné služby, zajištění sociálních služeb prevence ve všech místech, kde jsou zapotřebí, a tak dále. Materiál projedná vláda a bude důležité, jak jej naplní jednotlivé resorty.

Vaše agentura existuje od roku 2008, strategie boje proti sociálnímu vyloučení existuje třetím rokem. Přitom to vypadá, že problém soužití Romů s majoritou se spíš prohlubuje. A chudých na okraji společnosti prokazatelně přibývá. Věříte, že vaše práce má smysl?

Mám velmi dobrý pocit ze spolupráce v řadě obcí. Myslím, že se stále více daří spolupráce agentury a jednotlivých ministerstev. Daří se dobře využívat strukturální fondy tak, že jednoznačně pomáhají.

Na druhou stranu jsme uprostřed vlny protiromských nepokojů, které vyrůstají především z frustrace chudších lidí, z neřešeného problému sociálního vyloučení v řadě obcí, latentní xenofobie, ale také z aktivity extremistů a populistických politiků.

I tak ale vidím, že se nejen pod našima rukama rodí smysluplná sociálně začleňovací politika. Stále víc úředníků přestává říkat: „Tohle je romská otázka, to ať si Romové vyřeší sami" - a začínají to chápat jako problém, který se musí řešit systematicky, lépe tomu rozumí. Potíž je, že za 23 let žádná vláda neřekla, že sociální vyloučení a chudoba je skutečně vážný problém a musí se důsledně řešit. Naopak - poslední politicky řízené reformy sociálního systému situaci jednoznačně zhoršily. Bohužel jedna věc je odbornost na ministerstvech, druhá politické rozhodování.

 

Právě se děje

Další zprávy