Dva nekonečné TV seriály: O Ivetě a Miloši Zemanovi

Karel Hvížďala
5. 8. 2013 14:00
Co má společného příběh někdejší úspěšné zpěvačky a prvního přímo zvoleného prezidenta
Foto: Aktuálně.cz

Motto: „Přeměna pražského Hradu na obří nákupní centrum ochrání lidská práva a zprůhlední principy parlamentní demokracie," prohlásila tisková mluvčí ruzyňské vazební věznice. (Milan Kozelka)

"To, že právě takovéto dva banální nekonečné televizní seriály jsou u nás nejsledovanějšími událostmi, znamená jen jedno: občanská společnost je ještě stále infantilní, homo politicus představuje v Česku jen nepatrnou minoritu a autorita veřejných legálních morálních osobností a univerzit je slabá," píše Karel Hvížďala v komentáři o tom, co mají společného příběhy Ivety Bartošové a Miloše Zemana.

Asi přesnější by bylo hovořit v souvislosti s těmito dvěma nekonečnými seriály o docu-soap, dokumentárních mýdlových operách, jak se říká inscenovaným dokumentům vysílaným v dopoledních a odpoledních hodinách, protože tam bývá nejvíc reklam na prací prášky. Tento druh pořadů je velmi oblíbený v naší civilizaci hlavně u žen v domácnosti a nezaměstnaných. U nás se dostal i do hlavních zpravodajských relací a skoro všech tiskovin a oba seriály sleduje podstatná část národa. Pokusím se odpovědět na otázku: Proč tomu tak je a jaké to má důsledky?

Podívejme se nejprve, co mají oba seriály společného.

Iveta Bartošová je bývalá úspěšná zpěvačka (třikrát vyhrála anketu Zlatý slavík o nejlepší zpěvačku, poprvé v roce 1986), byla idolem generace Jaromíra Jágra, který měl - jak sám přiznal - její fotografii nalepenou v hokejové kabině. Paní Bartošová se však se svým úspěchem nedokázala vyrovnat a začala mít problémy sama se sebou, s alkoholem, drogami i se svými partnery.

Daniel Köppl napsal: „Její smolný příběh připomíná princip Popelky, neustále zkoušené hrdinky, která se chce dostat z problémů a čeká na kouzelného prince, jenž ji vysvobodí." Má tedy archetypální základ, s nímž třeba televize Nova nedávno pracovala jako se zpravodajstvím, když inscenovala skoro hodinový duel dvou jejích nápadníků.

A sama paní Bartošová inscenuje únosy a útěky: na bulváru je závislá jako na drogách a je jí už jedno, co se o ní píše (na nenatočený pořad pro televizi a neuskutečněný koncert v Lucerně údajně dostala zálohu 700 000 korun atd.). Kromě toho obvinila kolegyni Bílou z černé magie a prý má sama blízko k sektě Vesmírní lidé.

Diváci přitom celou dobu tuší, že tento příběh nebude mít šťastný konec. Šéf bulváru extra.cz Pavel Novotný v rozhovoru pro slovenský web přiznal, že „přispíváme k jejímu konci". Doslova řekl: „Bartošovou tím zabíjíme!" A protože tento příběh naplňuje všechny požadavky na nekonečný seriál - dotýká se slávy, peněz, zhroucené duše, alkoholu, drog, pletich, nadpřirozených sil, mileneckých vztahů i smrti -, bulvár se na něm bude přiživovat jistě i po případném nešťastném konci bývalé zpěvačky a zřejmě se jednou dožijeme i zbanalizované filmové verze.

Miloš Zeman, původním povoláním prognostik, se stal poprvé středem zájmu širší veřejnosti v roce 1989, kdy pro Technický magazín napsal článek s názvem Prognostika a přestavba, na tehdejší dobu zřejmě nejodvážnější text, který se objevil v oficiálně vydaném periodiku. Upozornil na sebe i jako výborný rétor, hovořil brilantně bez papíru, začal ovládat veřejný prostor svými bonmoty, útoky na politické konkurenty i vulgárními výrazy, které si lidé mohli snadno zapamatovat.

Od samého počátku bylo zřejmé, že stejně jako komunisté byl okouzlen volantem dějin a věřil, že nebude pod patou dějin, nýbrž je bude dirigovat a tvořit (termín Milana Kundery). Proto vstoupil do sociální demokracie a preference této strany se mu podařilo vytáhnout ze šesti procent v roce 1992 až na 32 procent v roce 1998, a to přesto, že jeho spolupracovníci vyráběli falešné kompromitující materiály na nepohodlnou vlastní političku. Stal se premiérem. Oženil se s výrazně mladší ženou Ivanou, se kterou má dceru Kateřinu. V roce 2001 Miloš Zeman opustil post předsedy ČSSD a v následujícím roce po řádných volbách i vládu a odešel do malé moravské chaloupky na Vysočinu objímat stromy, číst si a bohužel i hojně popíjet.

V této roli ale dlouho nevydržel a v roce 2003 se pokusil utkat s Václavem Klausem o post prezidenta. Vypadl však již v prvním kole a z Vladislavského sálu utekl zadním vchodem. Těm, co hlasovali proti němu, se od té doby mstí: považuje je za zrádce. Posléze založil malou Stranu práv občanů - Zemanovci, jejímž se stal předsedou. Po posledních volbách v roce 2010, kdy se tato strana nedostala do Parlamentu, se stal pouze jejím čestným předsedou. Z této pozice se v prezidentském klání v roce 2012 dostal do druhého kola přímé volby a v soutěži nakonec zvítězil, byť šermoval nepravdivými argumenty.

V první půli roku 2013 členy či podporovatele této vlastní neparlamentní strany dosazuje na nejvlivnější funkce: viz pánové Mynář (kancléř), Rusnok (premiér), Augustin (šéf úřadu vlády) a dalších asi osmdesát lidí. Po celou dobu se ale Zeman chlubil tím, jak nezdravě jí, zdůrazňoval, jak miluje bůček a tlačenku, stále byl viděn s cigaretou v jedné ruce a skleničkou becherovky či později slivovice nebo vína v druhé.

Na přelomu července a srpna 2013 lékaři zjistili, že má v krvi asi třikrát více cukru, než připouští zdravá norma. Konzilium mu doporučilo změnu jídelníčku, má omezit na nejmenší míru kouření (místo 40 cigaret má kouřit jen 20, ač správně by neměl kouřit vůbec) a alkohol (smí deci vína nebo třetinku piva denně) a předepsali mu více pohybu, což by - kdyby to dodržoval - mohlo změnit jeho chování. V případě, že by toho nebyl schopen a bral jen medikamenty, jeho zdravotní stav by se mohl nadále rychleji zhoršovat, což by mohlo ještě víc zvýšit jeho nevypočitatelnost.

Obě možnosti představují rizika. Nemoc, kvůli níž má funkční poruchu nervů v dolních končetinách (jako kdyby měl od kotníků dolů protézu), mu připomněla, že člověk nikdy nemůže ovládat dějiny, ale že člověka ovládá biologie; dějiny ani buňky nemají volant.

Jeho příběh se tedy rovněž dotýká slávy, vysokých funkcí a s tím spojených peněz, krátkého mileneckého vzplanutí, které skončilo svatbou, falzifikátů, alkoholu a problémů s nikotinem, odchodu do ústraní, jednoho neúspěšného comebacku, intrik, msty, lží a triumfálního návratu v roce 2013 a nakonec nemoci, tedy ohrožení - kdyby prý dál pil alkohol, mohl by i oslepnout (dr. Karel Nešpor). To jsou zase všechno ingredience, které najdeme v každém masově úspěšném seriálu.

Navíc oba příběhy (Bartošové i Zemana) pracují s omamnou přitažlivostí, kterou má každý příběh manipulátorů - oba protagonisté ovládají dynamiku vztahů, které je obklopují. A ještě se navzájem doplňují: s paní Ivetou si diváci odpočinou od zpolitizovaného veřejného prostoru a naopak.

Skutečné změny ale oba příběhy jen simulují, pracují se sebestvrzením. Diváky utvrzují v tom, že se nemýlí, protože všechno vědí předem: lidé ze showbyznysu a politici jsou proradní a alkoholici. Problémy paní Bartošové jsou stále tytéž, ničím nepřekvapují, jen se trochu obměňují, stejně jako tzv. dramatické události na politické scéně, které vyvolává pan Zeman, prakticky skoro všichni odborníci předpovídali a on jen naplňuje scénáře politologů.

Vzrušení, které seriály přinášejí, se diváků ale bohužel skoro nijak nedotýká, je jen náhradní v jejich jinak nudném a ustaraném životě a přisvědčuje jim i v tom, co si vždycky mysleli - že sláva, moc a peníze stejně žádné velké štěstí nikomu nepřináší, že jsou na tom všichni nakonec stejně a že je dobře, jak je: nemají čeho litovat. Jako bonus přináší tato voyeurská podívaná potěšení ze znesvěcení známých osob. Tak se z prominentů, kterými byli donedávna ještě politici, stávají pouhé celebrity.

To, že právě takovéto dva banální nekonečné televizní seriály jsou u nás ale nejsledovanějšími událostmi, znamená jen jedno: občanská společnost je ještě stále infantilní, homo politicus představuje v Česku jen nepatrnou minoritu a autorita veřejných legálních morálních osobností a univerzit je slabá.

Neumíme situaci řádně ani pojmenovat, ani klišovitým příběhům vzdorovat skutečnými činy. I hlasování ve sněmovně o důvěře vlády, které nás čeká v nejbližších dnech, budeme sledovat jen jako další díl seriálu, který se nás netýká, i když jeho výsledek může signalizovat i změnu režimu a všechny nás může ohrozit. Poslanci, které jsme si vybrali ve svobodných volbách, se víc bojí o své platy než o osud země. To je ta největší past, na jejímž okraji balancujeme právě kvůli tomu, že jsme dovolili, aby seriálové příběhy zamaskovaly skutečnost. Na ničem se nelze dohodnout, protože, jak říká Václav Bělohradský, rozdíl mezi tím, co se bere jako dané, a tím, o čem se musí diskutovat, se vyčerpal. Agora je v troskách.

Milan Kozelka má možná pravdu, když literární text, z kterého jsem citoval na začátku, ukončil slovy: „Zastřešení Karlova mostu vrátí Romům ztracenou flexibilitu a obnoví v nich smysl pro byznys," prohlásila tisková mluvčí jaderné elektrárny Temelín.

 

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám, prosím, vědět prostřednictvím kontaktního formuláře. Děkujeme!

Právě se děje

Další zprávy