Zbytečný masakr, nebo vrchol války? Dukla dál dělí Čechy

Jan Gazdík Jan Gazdík
6. 10. 2014 11:20
Největší bitva, které se kdy Češi a Slováci zúčastnili, vrcholila přesně před 70 lety, 6. října 1944. Žádná jiná vojenská operace nevyvolává mezi Čechy tolik sporů a zlé krve.
Zapomenutá legenda.Velitel roty Arnošt Steiner (první zleva) vydává poslední rozkazy před bojem (Dukla 1944).
Zapomenutá legenda.Velitel roty Arnošt Steiner (první zleva) vydává poslední rozkazy před bojem (Dukla 1944). | Foto: Z archivu Miroslava Brože

Praha - Bolest, hrůzu a panický strach, jež před sedmdesáti lety ovládly vojáky československého armádního sboru v SSSR v bojích o Dukelský průsmyk ("vstupní bránu" do okupované vlasti), si lze dnes jen těžko představit. Zrovna tak obtížné je porozumět motivům hrdinství mužů a žen, kteří v této horské bitvě krváceli.

Největší bitvě, které se kdy Češi a Slováci zúčastnili. Právě 6. října 1944 překročily první jednotky Čechoslováků státní hranici republiky. Byly to ale už jen trosky čs. armádního sboru, který se s vojáky 38. rudé armády probíjel na pomoc Slovenskému národnímu povstání.

Žádná jiná vojenská operace nevyvolává mezi Čechy tolik sporů, hádek a někdy i zlé krve. Dokonce i mezi veterány, kteří na Dukle bojovali. Jedni ji považují za zbytečný masakr, druzí naopak za vyvrcholení jejich šestiletého boje za osvobození republiky. Například generál Tomáš Sedláček hovoří ve svých pamětech o "dukelských jatkách".

Už masakr u polské vesničky Machnówka (9. září 1944) měl ovšem Čechoslováky varovat, jaké peklo je asi bude čekat v Dukelském průsmyku. 3. čs. brigáda složená většinou z nadšených - nicméně minimálně anebo vůbec vycvičených - volyňských Čechů vpochodovala tehdy v husté ranní mlze do horského údolí s tím, že jednotky wehrmachtu jsou na kilometry daleko.

Mlha se zvedla v okamžiku, kdy Čechoslováci snídali. V tu chvíli se podle veterána Josefa Holce spustilo naprosté peklo. "Velitelé netušili, že kolem vesnice, pouhých čtyři sta metrů od nás, jsou Němci, dobře připravení a zakopaní. Sověti nám tvrdili, že jsme ještě daleko od nepřátelského postavení. Do vesnice jsme proto nakráčeli v trojstupech jako na nástup. Byla mlha, bláto, deštivo. Když se trochu rozjasnilo, začalo to. Vypadalo to, že na nás pálí ze všech stran z minometů, kulometů a kanónů. Lidé křičeli a utíkali. Strhla se panika. Každý, kdo mohl, někam zalezl," svěřil se Josef Holec nadaci Paměť národa s nejhoršími chvílemi svého života.

Strach a hrůzu tlumil alkohol

Tehdejší velitel praporu Oldřich Kvapil pak autorovi těchto řádků popsal, o co vlastně u Machnówky šlo: "Stál jsem tam se samopalem v rukou a kolem mě utíkali strachy pološílení vojáci řvoucí hrůzou... s německými tanky v patách. Naši chlapi zahazovali zbraně, tlumoky, svlékali blůzy. Byl jsem na frontě už dva roky, ale něco podobného jsem ještě neviděl."

Oldřich Kvapil (vlevo) tři měsíce před smrtí - leden 2011.
Oldřich Kvapil (vlevo) tři měsíce před smrtí - leden 2011. | Foto: Miroslav Brož

Vzduchem přitom podle Kvapila létaly utržené hlavy, nohy anebo i části rozervaných trupů. Kvapil proto začal střílet - nejdříve nad hlavy utíkajících vojáků a pak i dávkami do nich, jen aby zastavil jejich útěk, který hrozil přerůst v naprostou katastrofu. Strhl by totiž i další čs. jednotky, které se k Machnówce teprve blížily.

Kvapilův zoufalý čin (trápil se jím až do smrti a byl mu i vyčítán) schvaluje například historik Československé obce legionářské Miroslav Brož. "Je to kruté, ale pokud by to neudělal, tak tam tenkrát 'zařval' celý jeho prapor a vedlo by to k ještě většímu masakru přicházejících jednotek. V míru se lehce kritizují zoufalé válečné situace. Když například velitel kulometné čety Petr Radašovský posílal své vojáky na Dukle do útoku, tak pro ně nejdříve vyfasoval šnaps, jinak by je v té strašné palbě k útoku ani nezvedl. Pod vlivem alkoholu ale do prudkých svahů nakonec šplhali a postupovali,... i když za cenu hrozivých ztrát."

Pamětníci uvádějí, že když se chtěli vyčůrat, museli to kvůli německým snajprům či na metr přesně zastříleným kulometům udělat v leže.

Machnówku zažila i zdravotnice Věra Tichá: "Neumíte si představit, kolik uřezaných nohou jsme viděli. Já si pamatuju, jak se to tam v té Machnówce pálilo. Tam byla taková kupa amputovaných nohou. To bylo strašné." U polské vesnice tehdy zahynulo nebo bylo zraněno během krátké chvíle 611 Čechoslováků.

Arnošt Steiner, nositel sedmi Čs. válečných křížů 1939 přežil i komunistické represe v padesátých letech minulého století.
Arnošt Steiner, nositel sedmi Čs. válečných křížů 1939 přežil i komunistické represe v padesátých letech minulého století. | Foto: Z archivu Miroslava Brože

Právě v této chvíli ztratil podle Jindřicha Marka z Vojenského historického ústavu čs. armádní sbor v SSSR útočnou energii. Prapory se kvůli ztrátám změnily v roty a ty zase na pouhé čety. První velmi zkušená a vycvičená čs. brigáda měla například 8. září (tedy v den zahájení operace) 5 503 vojáků. O čtrnáct dnů později 22. září už jen 3 613.

Ostatní brigády na tom nebyly lépe: početní stavy té druhé se za čtrnáct dnů zmenšily ze 3 500 vojáků na 2 605. Jindřich Marek se sice sklání před odvahou a vlastenectvím volyňských Čechů, kdy do čs. sboru narukovaly celé rodiny, poukazuje ale na to, že "volyňáci-zemědělci se nestačili vycvičit".

Do sboru narukovali dokonce i šestnáctiletí volyňští Češi, které posílali s týdenním výcvikem - a často i bez něj - do boje. "Lze těmto dětem vůbec vyčítat, že je strach připravil o rozum a přinutil k útěku?" ptá se historik Zdeněk Vališ. Při čtení dobových zpráv a rozkazů si musel dokonce chvílemi dávat přestávky. Nešlo se jimi prý probírat bez pohnutí. A jak přiznával generál Kvapil, "po Machnówce klesla bojová morálka vojáků téměř na nulu".

Za pět dní v Prešově!?

Záměr sovětského maršála Ivana Koněva byl i z dnešního pohledu obdivuhodný. A možná až fantasmagorický.

Rudá armáda měla spolu s čs. armádním sborem prorazit bleskově Dukelským průsmykem, dosáhnout Prešova do pěti dnů a tím pomoci i Slovenskému národnímu povstání. "Koněv nebyl žádný vojenský génius. Ale i kdyby byl a šlo mu vše na ruku, tak to za pět dnů nemohl nikdy dokázat," dodává historik Marek.

Koněvovy nereálné ambice zkomplikovala ovšem předvídavost Němců, kteří odzbrojili dvě slovenské divize - ty měly při zprůchodnění Dukelského průsmyku přeběhnout na sovětskou stranu. Úspěchu operace nepomohlo ani několikatýdenní odkládání přijetí slovenské delegace v Moskvě, která chtěla dojednat způsob "odtržení" Slovenska od nacistického Německa. A stejně tak to platí o sovětském zdržování přesunu čs. kvalifikovaných velitelů z Velké Británie na východní frontu, kde jich byl naopak zoufalý nedostatek (první skupiny dorazily až 9. záři).

"Nikoho ... jsme nezajímali. V polobotkách a společenských uniformách nás poslali přímo do zákopů," vzpomínal výsadkář Tomáš Sedláček. Nemluvě o nedisciplinovanosti a anarchismu sovětských velitelů vysazených už dříve na Slovensku Ukrajinským štábem partyzánských hnutí v Kyjevě.

"Třeba takový Petr Veličko. Ten jako by se ještě před vypuknutím slovenského povstání doslova utrhl z řetězu. Vyhazoval do povětří mosty a železniční tunely, s nimiž se při povstání počítalo. Vyhlašoval národní výbory, vyvěšoval vlajky, nechal postřílet německou vojenskou misi v Martině,... ačkoliv ho lidé, kteří povstání připravovali, prosili, aby nacisty neprovokoval, protože to může akci hodně zkomplikovat," vypočítává historik Marek. A taky že zkomplikovalo a možná přímo zhatilo. Nacisté obsadili Slovensko vojensky, zpacifikovali ony dvě slovenské divize, které měly "otevřít" Dukelský průsmyk,... takže povstání vypuklo předčasně a ve zmatcích.

Není také příliš známo, že slovenští partyzáni (až na oddíly Viliama Žingora či Josefa Trojana) byli velkým problémem. Odmítali se podřídit vojenskému veliteli povstání Jánu Golianovi. A jak vzpomínal parašutista generál Tomáš Sedláček, vždy někde na německé jednotky nekoordinovaně udeřili a hned zmizeli v horách.

Zmíněný Petr Veličko měl například u Strečna obsadit jejich hřebeny, zatímco povstalecká armáda - posílená o čtyři stovky francouzských zajatců - bránila údolí. "Jenomže Veličko schůzoval a zakládal národní výbory tak dlouho, až ke Strečnu přilehlé hřebeny hor obsadila německá armáda, která pak měla protivníka jako na dlani. A to je také odpověď na otázku, proč u Strečna nacisté prošli nedobytným terénem a postupovali dál na Slovensko," vysvětluje Jindřich Marek.

A ptá se: "Víte třeba, kolik měla československá tanková brigáda na Dukle tanků? Jedenáct středních T-34, tři lehké a pouhá dvě samohybná děla. Přitom měla pětašedesát slušně vycvičených osádek. Jenomže tanky po předcházejících bojích nebyly a Sověti je přes zoufalé urgence generála Heliodora Píky nestihli dodat."

Měla operace na Dukle smysl?

O souhře příčin selhání geniálního nápadu, jak se daly před 70 lety bleskově překonat Karpaty a pomoci tím Slovenskému národnímu povstání, ale také o obrovských ztrátách, improvizacích, ovšem i nezpochybnitelném hrdinství československých vojáků a rudoarmějců by se dalo polemizovat dlouho. Zásadní otázkou ale je: měla tedy vůbec karpatsko-dukelská operace smysl?

Odpovídá na ni hrdina dukelských bojů, tehdejší člen štábu brigády a signatář Charty 77 Vilém Sacher (vyznamenán Hvězdou II. stupně Československého vojenského řádu Bílého lva za vítězství, 5x Československým válečným křížem 1939 či 2x Československou medailí Za chrabrost): "Vyskytují se názory, zda tato operace a celé to krveprolití byly vůbec nutné. Myslím, že na tuto otázku - pokud jde o operaci samu - je třeba bez váhání odpovědět ANO! Ovšem tak obrovské ztráty na životech rozhodně nutné nebyly, i když - jak známo - svobodu bez obětí získat nelze."

Sacher tím mínil bezohlednou taktiku maršála Koněva, který hnal vojáky do útoku bez ohledu na ztráty. Čechoslováky navrhovaný ústup a poté obchvat či jiné taktické manévry smetl vždy ze stolu. Jejich návrhy považoval málem za zbabělost. Takže se utočilo, útočilo a zase jen útočilo. Až ona bezhlavost vyvolávala i u dobře opevněných Němců ohromení.

"Když jsem se dostal k prvnímu praporu, vládl všude obrovský zmatek. Jednotka přesto útočila velmi dobře, vojáci se dostali až do německých zákopů, avšak celé naše týlové zajištění bylo ještě někde na přesunu a vojákům prostě v tom nejlepším došla munice. Jít proti samopalům a kulometům s parašutistickými kudlami byl nesmysl, a tak byl vydán rozkaz k ústupu, který se ovšem změnil v chaotický útěk s obrovskými ztrátami, protože do toho ústupu stříleli Němci z minometů a děl. Byli na naše pozice perfektně zastřílení," vzpomínal parašutista Sedláček.

Koněvem původně naplánovaná pětidenní operace se tak protáhla na pět měsíců. I když tedy krvavé boje na Dukle nesplnily ani podle vojenského historika Eduarda Stehlíka původní cíl, vázaly na druhé straně značné síly wehrmachtu, jež Hitlerovi chyběly na strategických směrech v Polsku či v Maďarsku.

Jen Čechoslováci měli na Dukle podle dochovaných hlášení velitelů praporů 935 padlých, 4 518 zraněných a 590 nezvěstných vojáků. Sbor navíc přišel o 90 procent velitelů. Rudoarmějců pak zahynulo 40 000. Ve slovenském Svidníku je jich ale i z předcházejících bojů pochováno 70 000.

Rovněž německé jednotky (podle ne vždy přesných a leckdy nadsazených sovětských údajů) utrpěly nemalé ztráty: 52 000 padlých, raněných či nezvěstných vojáků a 26 000 zajatých.

Podobnost s dneškem

Boje o Dukelský průsmyk mají podle Jindřich Marka velký význam i v současnosti. "Ony se totiž sice velmi změnily technické a bojové možnosti dnešních armád, nezměnilo se ale nic na zásadách, na jejichž ignorování doplatily na Dukle desetitisíce našich i sovětských vojáků."

A jaké zásady má historik na mysli? Při klíčových vojenských operacích je důležité převzít rychle nejen vojenskou, ale i politickou zodpovědnost za krizovou oblast; pružně reagovat na změnu situace či poměrů; včas měnit zažité postupy, plány, a dokonce i doktríny, a to i v čase probíhající válečné operace; a konečně rozvíjet úspěch anebo iniciativu i s menšími silami, než jich má momentálně protivník.

"Za prvním úderem musí následovat druhý a možná ještě více promyšlený. Nestačí jen dálkově řízeným dronem zničit auto s islamisty a myslet si, že tím konflikt vyřeším. Jakákoliv správná rozhodnutí a kroky jsou k ničemu, když je nedotáhnete do konce. Stejně jako v šachové partii nic neznamená, když vám vezmu koně či jinou důležitou figuru. Utkání tím nekončí."

Pokud si zkrátka podle Marka umanete, že takhle to uděláte vy a protivník se bude chovat přesně podle toho, jak jste si to naplánovali, a jaksi se nepočítá s tím, že vás může mít dobře přečteného, pak se dočkáte stejných ztrát jako československé a sovětské jednotky na Dukle.

 

Právě se děje

Aktualizováno před 5 hodinami

Dálnici D5 u Berouna zavřela nehoda tří aut

Dálnici D5 poblíž Berouna v neděli večer zhruba na hodinu zavřela ve směru na Plzeň nehoda dvou osobních aut a kamionu. Jeden muž je těžce zraněný, záchranáři na místo poslali i vrtulník. Vyplývá to z informací od policejní mluvčí Lucie Novákové a Národního dopravního informačního centra.

"Máme tam havarovaná dvě osobní vozidla. Kousek před nimi je zastavený ještě kamion, který byl taky účastníkem dopravní nehody," popsala Nováková místo havárie. Těžce zraněný muž je z jednoho z osobních aut, dodala.

Zdroj: ČTK
Další zprávy