Snížit sazbu za vraždu se může vyplatit, výše trestu neodrazuje, říká oceněný vědec

Jan Horák Jan Horák
12. 7. 2021 11:00
Jakub Drápal je jedním z dvou desítek vědců, kteří letos v červnu dostali Prémii Otto Wichterleho. Za vynikající práci ji uděluje Akademie věd. Drápal se věnuje kriminologii. Ve výzkumech se zabývá spravedlností ukládaných trestů či praxí justice v zahraničí. Jedna z jeho studií vedla k úpravě českého trestního zákona. V rozhovoru pro Aktuálně.cz třeba vysvětluje, proč podmíněné tresty nefungují.
Jakub Drápal se zabývá kriminologií a efektivností ukládaných trestů (ilustrační snímek).
Jakub Drápal se zabývá kriminologií a efektivností ukládaných trestů (ilustrační snímek). | Foto: Thinkstock

V jedné vaší odborné práci jsem četl, že pro pocit spravedlnosti je mnohdy než udělení trestu důležitější, jakým způsobem se k němu dospěje. Z čeho vychází tento postřeh?

Jedná se o koncept procedurální spravedlnosti, jehož tvůrcem je Tom Taylor. Jeho podstata spočívá v tom, že abychom vnímali rozhodnutí soudu jako spravedlivé, musí proběhnout řádný proces. Proto záleží na tom, jak policie, žalobce a soudce s pachatelem jednají. Důležité je, aby měl pachatel dojem, že se mu naslouchá.

Co dalšího je v tomto procesu důležité?

Tom Taylor také zmiňuje motiv, tedy aby se soudce snažil dělat svou práci co nejlépe a aby si toho všichni byli vědomi. To není nutné jen kvůli oběti trestného činu, ale i kvůli pachateli. Nedávno jsem slyšel od jednoho anglického soudce krásný případ. Odsouzený mu napsal, že od něj dostal nepřiměřeně přísný trest.

Soudce se proto za ním vydal, popovídal si s ním a vysvětlil mu to. Odsouzený si sice pak stále mohl myslet, že trest byl nepřiměřený, ale alespoň získal dojem, že soudce se nad uložením trestu pořádně zamyslel. Díky tomu pak může být přesvědčen, že soudce rozhodl s nějakým záměrem a že to v důsledku mohlo být spravedlivé. Procedurální spravedlnost k takovému pocitu nutně nemusí vést vždy, ale může to pomoci.

Z toho mi vychází, že dalším zásadní motivem je řádné odůvodnění rozsudku. Je to tak?

V jednom výzkumu na Akademii věd ČR jsme ukázali, že míra odůvodnění rozsudků okresních soudů v Česku je nízká. Představte si, že jste obětí závažnějšího trestného činu. A u soudu vám nikdo nevysvětlí, proč pachatel dostal podmínku. Pak máte dojem, že odešel s ničím.

Ale pokud by vám soudce vysvětlil, že detailněji zkoumal život pachatele a vedle podmínky rozhodl o zákazu činnosti, uložil mu omezení nebo pachateli nařídil nějakou povinnost, tak si oběť může říct, že pokud pachatel díky tomu už dál nebude páchat trestnou činnost, tak to může být fér. Bez toho ale může vidět třeba jen tu podmínku.

Zjistili jste, proč okresní soudci nejsou v odůvodněních svých rozhodnutí preciznější?

Zkoumali jsme jen trestní rozsudky, o ostatních můžu říct jen málo. Důvodů je několik. Na odůvodnění není kladen důraz, soudcům chybí potřebné informace pro odůvodnění trestu (a někdy i pro jeho uložení), odůvodňování trestů jim není ulehčováno ať již procesně - třeba přípravou určitého vzoru, nebo výukou, jak správně tresty odůvodňovat - nebo takzvaně hmotněprávně, kdy není jasné, jaké okolnosti mají hrát jakou roli při ukládání trestů. Některé z těchto nedostatků jsme se snažili napravit, třeba jsme detailně popsali, jak by mělo vypadat dobré odůvodnění trestů, které zároveň soudcům nezabere příliš času. Obecně ale o fungování české justice stále víme bohužel málo.

Proč toho o zdejší justice víme málo?

Primárně to vychází z toho, že ji málo zkoumáme. Empirické zkoumání soudnictví, justice a práva je v Česku na začátku. V trestní oblasti jsme o něco dál, ale že by se detailně zkoumala civilní nebo správní řízení, na to je málo lidských zdrojů. Přitom tu často data jsou.

Ale problém je, že třeba ani na pražské právnické fakultě, kde už se to alespoň začíná trochu měnit, se neučila metodologie. Studenti ani doktorandi se neučili, jak empiricky analyzovat praxi. Sice se již učí několik metodologických předmětů, ale stále máme proti sociologům, psychologům či ekonomům zpoždění. A to je pražská právnická fakulta v Česku nejdále.

Ve Finsku se soudy ptají lidí na kvalitu své práce

Aby česká společnost respektovala justici, co je pro to nejdůležitější? Respekt pachatelů, obětí, nebo vnějších pozorovatelů?

Zásadní je, aby justici respektovali všichni - obvinění, oběti, rodiny obětí i širší veřejnost. Nerad bych se dostal do situace, kdy by se z těchto skupin musela vybírat jen jedna. Je potřeba pracovat na tom, aby všechny tyto části společnosti vnímaly justici jako spravedlivou. Nástroje na to existují.

Třeba ohledně vnějších pozorovatelů se lze inspirovat ve Finsku, kde se soudy ptají ve svých obvodech, co je v jejich práci nesrozumitelné. Už jen to, když přijdete k soudu a nevíte, co, kde a kam jít, může výrazně ovlivnit váš dojem z justice. Pokud se toto zlepší, zvýší to vaše vnímání justice.

Prémii Otto Wichterleho jste obdržel mimo jiné za odbornou práci, která vedla k tomu, že se změnily zákony v oblasti ukládání trestů. O co přesně šlo?

U nás je nejpoužívanějším trestem podmíněný trest odnětí svobody. A nestává se úplně zřídka, že když v podmínce spácháte další delikt, tak znovu dostanete podmínku. Když něco uděláte do třetice, už nedostanete podmínku, ale nepodmíněný trest. Vede to pak k tomu, že musíte vykonat nejen nepodmíněný trest, ale nařídí se vám i výkon dvou předchozích podmínek.

Co z toho plyne?

Když spácháte dvě krádeže, potřetí si soudce řekne, že jste recidivista, a o to delší nepodmíněný trest vám uloží. Když se k tomu přidá výkon i těch dvou předchozích podmínek, dohromady to může dělat trest, který byste dostal za velmi závažné těžké ublížení na zdraví nebo znásilnění.

Na datech jsme ukázali, jak je tenhle postup častý. Polovina českých odsouzených vykonává takto kumulovaný trest, tedy odpykávají dva či více trestů za sebou. Dokonce jsme doložili, že nejčastějším důvodem k ukončení výkonu trestu je nástup do dalšího výkonu trestu. Otázka je, jak tuto problematiku řešit. Je to totiž velmi komplexní otázka.

Mladý vědec s mezinárodním renomé

JUDr. Jakub Drápal, M.Phil., Ph.D. (* 1990) se zabývá kriminologií a empirickou vědou, zejména kvantitativním výzkumem ukládání trestů ve střední a východní Evropě. Jeho výzkumná témata jsou úzce spjatá s fungováním právního státu. 

Disertační práci Jakuba Drápala označila za mimořádnou i uznávaná kapacita oboru, profesor Brian Johnson z Marylandské univerzity. Drápal přispívá i k rozvoji světové kriminologie, neboť spojuje analýzu velkého množství dat a národních legislativ. 

Jakub Drápal se podílí i na popularizaci právních věd, stojí v čele aktivity Jaktrestame.cz, která prostřednictvím webových stránek zveřejňuje, jaké tresty a za jaké trestné činy jsou ukládány.

Jak k tomu přistupují v jiných zemích?

Když se podíváme třeba do Švédska nebo Finska, tak při ukládání posledního trestu se mohou zohlednit i předchozí tresty, které se musí vykonat. Když se tam soudí člověk s předchozí podmínkou, tak v mnohém ohledu postačí uložit mu krátký nepodmíněný trest. Soudce už ví, že té předchozí podmínce bude nařízen výkon (tedy bude muset do vězení), případně má možnost o tom sám rozhodnout a celkově to dá dostačující trest za oba trestné činy.

Z jakého důvodu se takto nepostupuje u nás a k jaké změně v zákoně došlo na základě vaší studie ohledně kumulace trestů?

Obecně se podmíněnému trestu věnovala jen minimální pozornost a úprava ideově zůstala stejná jako v roce 1919, když byla přijatá, přičemž se výrazně měnilo fungování trestního systému i naše uvažování o ukládání trestů. Před sto lety se na tuto variantu nemyslelo, protože se podmíněně odkládaly zejména velmi krátké tresty, a když se začaly podmíněně odkládat i výrazně delší tresty, tak se nad kumulací mnoho lidí nepozastavilo.

Vymyslet totiž, jak lépe ukládat tresty v případě kumulace, není vůbec jednoduché. Nelze přijít s jedním pravidlem, ale je třeba aplikovat několik různých principů v závislosti na konkrétní situaci. Trestní zákoník od roku 2020 tak vede soudce alespoň k tomu, aby přihlédli k dosud nevykonaným trestům tak, aby pachatel nebyl nepřiměřeně postihnut. Z mého pohledu by úprava měla být detailnější, ale je dobré, že je to alespoň takto v trestním zákoníku obsaženo.

Recidiva nutně neznamená horší zločiny

Odsouzení má několik účelů. Pachatele potrestat, dovést ho k nápravě a ochránit společnost. Co z toho vnímáte jako nejdůležitější?

V současnosti se v odborné literatuře nejvíc pojednává o tom, že primárně by měl být trest přiměřený závažnosti trestného činu. Například v případě drobných krádeží se mohu třeba domnívat, že by nemělo být možné uložit více než šest měsíců nepodmíněně. Malá škoda způsobená krádeží v supermarketu z mého pohledu nemůže opodstatnit, že pachateli odejmu více než několik měsíců jeho života. V případě vybraných recidivistů je ale u těchto krádeží šest měsíců dolní hranicí trestní sazby. Je proto otázka, zda jsou naše trestní sazby vždy dobře vystavěny.

Při souzení konkrétní věci by přiměřenost trestu k závažnosti trestného činu měla vést k tomu, že na základě závažnosti trestného činu by měla být stanovena horní hranice, přes kterou nelze uložit přísnější trest. Jako třeba v případě drobných krádež by to mohlo být šest měsíců.

Co dál?

Tu je třeba odlišit od horní hranice trestní sazby, kdy za krádež může být i několik let. Nižší trest - než ten odpovídající horní hranici závažnosti v konkrétním případě - by mělo být možné uložit tehdy, aby se vedle přiměřenosti naplnily i jiné účely trestu, zejména náprava pachatele či společenských vztahů. 

Pokud pro nápravu člověka místo vězení postačí podmíněný trest s přiměřeným omezením, jako je třeba zákaz činnosti, tak je možné jít níž. U velmi závažných trestných činů by ale měla být i dolní hranice závažnosti, pod kterou by trest neměl být uložen. To, co popisuji, si lze představit jako sazbu pro konkrétní případ uvnitř trestní sazby pro obecně vymezený trestný čin. Jde o určitou kombinaci anglosaského konceptu limited retributivism a německé Spielraumtheorie.

Funguje to tak u nás?

U nás v Česku je problém, že se často ukládají tresty nad horní hranicí závažnosti. Není nezvyklé, že za drobné krádeže dostane člověk přísné tresty právě s odůvodněním, že je recidivista. Ale že je někdo recidivista, nemá mít zásadní vliv na závažnost trestné činnosti. Když jste majitel obchodu a ukradnou vám několik rumů, je vám úplně jedno, jestli ten člověk má záznam v rejstříku trestů, nebo ne.

Empirický vědec a kriminolog Jakub Drápal.
Empirický vědec a kriminolog Jakub Drápal. | Foto: Právnická fakulta Univerzity Karlovy

Takže recidiva nutně neznamená, že povaha deliktu je s každým jeho dalším spácháním výrazně závažnější?

Přesně tak. To nicméně neznamená, že by recidiva nemohla odůvodnit o něco přísnější trest. Teorie k tomu přistupuje tak, že lehce přísnější trest pro recidivisty může být odůvodněný například neposkytnutím dobrodiní pro prvopachatele (například šancí být podmíněně propuštěn), které vychází z toho, že každý se můžeme dopustit lapsu, či že se naopak reaguje na skutečnost, že pachatel již byl dříve varován, ale stejně pokračoval v páchání trestné činnosti.

Trestní minulost by však neměla být dominantním prvkem ovlivňujícím uložení trestu. Základní pravidlo je, že trest uložený tomu nejhoršímu recidivistovi by neměl být více jak dvojnásobný než trest uložený prvopachateli - v opačném případě by trestní minulost hrála větší roli než závažnost trestné činnosti.

Lze na datech ukázat, že přísné nepodmíněné tresty recidivistům nejsou efektivní?

V kriminologii se ví, že při ukládání trestu je nejpodstatnější jeho rychlost a jistota, že bude udělen. Přísnost je méně podstatná. Vysvětlení je jednoduché. Představte si, že přemýšlíte o krádeži. Aby vás od ní výše trestu odradila, musíte si myslet, že vás chytí. Mnoho lidí si přitom myslí, že je nechytí.

Druhá věc je, že takovou krádež vůbec musíte zvažovat. Mnohé trestné činy se ale páchají impulzivně. Abyste se nechal odradit, tak si dále musíte myslet, že vás i odsoudí. A až nakonec přemýšlíte o výši trestu, která vás musí odradit. Jenže třeba víme, že česká populace netuší, jak vysoké jsou dnes tresty, takže je otázkou, zda to vůbec může fungovat.

Pokud by tedy měla výše trestu někoho odradit, musel by ji znát. Navíc bychom si museli položit otázku, jaké zvýšení sazby je nutné. Když trestní sazbu zvýšíme z nula až dva roky na půl roku až tři roky, tak takové zvýšení asi nikoho neodradí. Ale pokud bychom sazbu zvýšili příliš výrazně, třeba na tři až deset, tak by takové zvýšení narušilo vztah přiměřenosti mezi závažností deliktu a trestem.

Podmínka jako Damoklův meč nefunguje

Jaký účel trestu nejčastěji sleduje česká justice?

Chtěl bych ještě připomenout rozdíl mezi účelem uložení trestu a účelem výkonu trestu. Soudce může uložit trest tak, aby byl přiměřený, a případně jej zmírnit s cílem přispět k nápravě odsouzeného, společenských vztahů a dalších účelů trestů. Jakmile se trest vykonává, odsouzeného by systém měl vést k nápravě. V takové chvíli už nejde o to, aby trest někoho odradil, aby měl tvrdé lože a žil o chlebu a vodě. Naopak víme, že lepší podmínky ve vězení vedou k menší recidivě.

Při ukládání trestu soudci jistě chápou, že trest by měl být přiměřený a současně se snaží vést odsouzeného k nápravě. Ne vždy ale tak postupují či správně vyvažují tyto účely. Zejména je kladen přílišný důraz na trestní minulost pachatele. Dále mnoho soudců rozhoduje tak, aby u pachatelů nedocházelo k další trestné činnosti, přičemž ne vždy k tomu mají dostatek informací a někdy dochází k narušení přiměřenosti trestu a trestné činnosti.

Prémie akademických pracovníků

Prémii Otto Wichterleho uděluje Akademie věd České republiky vybraným, mimořádně kvalitním a perspektivním vědeckým pracovníkům Akademie věd, kteří přispívají vynikajícími výsledky k rozvoji vědeckého poznání, jsou nositeli vědeckých hodností nebo titulů (CSc., Dr., Ph.D., DrSc., DSc.) a v kalendářním roce podání návrhu dosáhnou věku nejvýše 35 let.

Návrhy na udělení prémie podávají ředitelé pracovišť Akademie věd po konzultaci s radami pracovišť. Prémie se uděluje od roku 2002, vědci ji získávají v oblasti věd o neživé přírodě, oblasti věd o živé přírodě a chemických věd a v oblasti humanitních věd. Letos akademie ocenila dohromady 24 vědců, Drápal byl jedním ze čtyř ocenění ve své kategorii společenských věd.

Ne vždy také volí správné nástroje k předcházení recidivy a ne vždy takové nástroje mají k dispozici. Příkladem je nejpoužívanější trest, podmínka. Soudci si říkají, že dají pachatelům šanci a že ten Damoklův meč, hrozba vězení v případě recidivy, je odradí. Sice zatím nemáme detailní průzkumy, ale ty předběžné naznačují, že podmíněný trest není příliš efektivní.

Některé státy trestní sazby ani nemají

Zatím jsme se bavili o méně závažných zločinech. Jak je to s přiměřeností trestu u vážných deliktů, jako je násilná trestná činnost či vražda?

V této oblasti je základní přiměřenost trestu, která ale nutně neznamená příliš přísný trest. Přiměřený trest za vraždu může být i v řádu několika let. Že máme spodní sazbu na deseti letech, neznamená, že to tak musí být. Mnohé státy ji mají nižší. Čili přiměřený trest nemusí být extrémně vysoký. Záleží na tom, s čím to porovnáváte.

Co máte na mysli?

Mnoha lidem přijde nespravedlivé, když za drobné krádeže někdo jde do vězení, protože to je recidivista, ale za závažnější násilnou trestnou činnost dostane podmínku. Problém není v tom, že pachatel násilného trestného činu dostane podmínku. Taková podmínka může být vhodným trestem, pokud je uložená třeba s přiměřenými omezeními a povinnostmi. 

Problém je v tom, že příliš přísně trestáme recidivisty za drobné delikty. Pokud by za krádež v obchodě dostali opakovaní zlodějíčci několik týdnů, přestane nás pálit, že za závažnější trestný čin dostane pachatel přísnou a dobře přizpůsobenou podmínku.

Z čeho pro tento závěr vycházíte?

Běžně mezi sebou porovnáváme jednotlivé trestné činy z hlediska závažnosti, ve vědeckém žargonu se tomu říká ordinální proporcionalita. Když přísnost trestů za jednotlivé trestné činy nereflektuje jejich závažnost, přijde nám, že dochází k nespravedlnosti. V Česku třeba relativně přísně trestáme některé drogové delikty nebo majetkové trestné činy.

Pokud bychom je začali trestat mírněji, tak pak by nám nepřišlo tak divné, kdybychom vraždu začali trestat mírněji, protože bychom to porovnávali s tím, že i ostatní trestné činy by byly trestány mírněji. Nejsme schopni říct, zda je za konkrétní vraždu vhodný trest šest, osm, patnáct, nebo dvaadvacet let. Ale víme, že za vraždu by měl být trest přísnější než za takřka jakýkoli jiný trestný čin.

Jaký benefit pro společnost a pachatele by mělo, kdyby se spodní hranice sazby u vraždy snížila z deseti třeba na šest let?

Jeden z těch benefitů by byl ekonomický. Kdyby se stát rozhodl, že mnohé z prostředků, které dává na výkon trestu vězňů, by investoval do práce s pachateli nebo práce s oběťmi, tak by to výrazně zlepšilo současný stav pomoci obětem i stav programů pro pachatele.

Jen snížení o ty čtyři roky by přineslo úsporu přibližně 1,5 milionu korun v přepočtu na jednoho vězně. Ale ještě podstatnější podle mého je, že bychom si měli dávat pozor na to, abychom netrestali příliš přísně. To je totiž strašně jednoduché, ale přináší to zbytečné útrapy do života lidí. 

Jaká úskalí tato jednoduchost přináší?

Přiblížím to opět na příkladu vraždy. Když se bavíme o vraždě, většina z nás si představí plánovanou vraždu. Přitom většina vražd se stane mezi partnery, časté jsou vraždy v kuchyni během hádek. A teď - co dělat ve chvíli, kdy během hádky žena vezme nůž, bodne svého partnera do hrudi, zděsí se toho, sama zavolá záchranku a svému muži zachrání život. Takový případ nedávno řešil Městský soud v Praze. Žena nakonec přispěla k záchraně života svého muže, ale byla souzena za vraždu ve stadiu pokusu. Protože kdyby ten nůž šel o pár milimetrů vedle, tak by ho zabila. A teď - je skutečně v takovém případě přiměřené, aby dolní hranice byla deset let?

Jaká z toho může vést cesta ven?

Existují státy, které hranice trestních sazeb vůbec nemají. Právě proto, že jsou si vědomy toho, že různorodost trestné činnost - a zejména polehčujících okolností - je velmi častá. Dokud tedy nevíme, jaké typy vražd či podobných trestných činů stíháme, tak bychom měli být opatrní s jakýmkoli zvyšováním trestních sazeb. Již před více než sto lety se v českém akademickém diskurzu objevoval názor, že pokud by dolní hranice trestních sazeb nebyly pořádně promyšlené, tak by neměly vůbec existovat. Myslím, že bychom se k tomuto názoru měli vrátit a dolní hranice spíše snížit, protože je nemáme detailně promyšlené.

 

Právě se děje

Další zprávy