Umírání musí být pokojné a důstojné. Pečovat umí i chlapi, říká Pečovatel roku

Zuzana Hronová Zuzana Hronová
12. 1. 2020 8:00
Vojtěch Zikmund (62) býval knihkupec, jenže pak ho práce přestala naplňovat. Začal pracovat v domově pro seniory, kde působil jako úkaz. Byl chlap, a navíc věčně samý smích. Spoluzakládal první terénní hospic v republice. Nyní, těsně před odchodem do důchodu, se ještě stihl stát Pečovatelem roku 2019. O umírání v Česku hovořil v rozhovoru pro Aktuálně.cz.
Pečovatel roku 2019 Vojtěch Zikmund.
Pečovatel roku 2019 Vojtěch Zikmund. | Foto: Domácí hospic Vysočina

Když jste nedávno získal titul Pečovatel roku 2019, přišlo mi, že tu soutěž vlastně kvůli vám přejmenovali. Myslím, že název dříve zněl Pečovatelka roku.

Bylo to úžasné, velice mile mě to překvapilo. Vyhlašovaly se čtyři kategorie a tři z nich vyhráli muži. Je vidět, že sociální péče už není jen klasické ženské povolání. Muži se tu začínají objevovat a z domova pro seniory mám zkušenost, že to je velmi dobře. Klienti na ně úplně jinak reagují.

Chlapi museli mít radost, že se mohou obrátit také na někoho jiného než jen ženský personál…

No což o to, ony si i ženské rády popovídají s chlapem.

Není to jen stereotyp, že ženy jsou na pečovatelství lépe nastaveny?

Je to tak trochu mýtus, že se jedná o ženskou práci. Ale myslím si, že to tak není. Co jsem potkal muže v těchto kolektivech, tak jsou úžasní. Navíc jejich síla je k nezaplacení, když se musíte starat o nepohyblivé pacienty a polohovat je na lůžku. A není to pro chlapa žádná dehonestující činnost, je to práce jako každá jiná a zasluhuje uznání. Takže každému chlapovi, který do ní půjde, budu držet palce.

Přibývá tedy ošetřovatelů?

Přibývá, ale oni tu byli i dříve, mnoho kluků chodilo do domovů pro seniory na náhradní vojenskou službu, jenže se zrušením povinné vojny odtud zmizeli. Ale byli skvělí, na začátku vůbec nevěděli, do čeho jdou, ale nakonec byli výborní, našli se v tom a babičky i dědečkové je milovali. Mrzelo mě, že to skončilo. Měli tu svoje nezastupitelné místo. Navíc sociální péče pak odešla a chyběla levná pracovní síla.

Jak se vlastně z knihkupce na Valašsku stane spoluzakladatel domácí hospicové péče na Vysočině?

Mezitím jsme ještě žili v Praze. Ale když se nám postupně narodili tři synové, tak už Praha pro nás nebyla to pravé. Chtěli jsme jít ven a kamarád z Nového Města na Moravě se mi ozval, ať se přestěhujeme sem. "Měl bych pro vás bydlení, ale práci si musíte najít," říkal. Tak jsme se sebrali a vyrazili jsme na Vysočinu, vůbec jsme netušili, kam jedeme.

A co ta práce?

Otevřel jsem si tu knihkupectví, ale pak mě tahle profese nějak strávila a potřeboval jsem změnu. Dal jsem se na sociální služby, pracoval jsem v domově pro seniory. Navštěvoval jsem rekvalifikační kurz a tam také přednášela Marie Svatošová (zakladatelka prvního hospice v Česku, guru všech hospicových pracovníků - pozn. red.). Vyprávěla, jak založila hospic v Červeném Kostelci a jak se dokončuje v Litoměřicích. Uvědomil jsem si, že lidé neumírají jen v Kostelci a Litoměřicích, a dali jsme dohromady skupinu lidí a založili v lednu 2000 občanské sdružení Hospicové hnutí Vysočina.

Vojtěch Zikmund se právě stal Pečovatelem roku 2019.
Vojtěch Zikmund se právě stal Pečovatelem roku 2019. | Foto: Domácí hospic Vysočina

Jak se stalo, že právě v Novém Městě na Moravě vznikl první domácí hospic, jenž začal fungovat ve stejné době jako známější pražské zařízení Cesta domů?

Chtěli jsme zřídit lůžkový hospic, ale to nám neprošlo, protože se již stavěl hospic v Rajhradě, který se měl stát spádovým pro Vysočinu. A tak nás napadl terénní hospic a začali jsme rozjíždět terénní práci. V Novém Městě máme základnu a rozjíždíme se odtud do rodin. Než jsme péči rozjeli, pořádali jsme osvětové přednášky o domácí hospicové péči, jezdili k nám pracovníci z celé republiky.

O co je těžší provozovat domácí hospic a někdy možná složitě pronikat do rodin, které se nacházejí ve složité situaci, neboť se starají o nevyléčitelně nemocného blízkého?

Nedá se říct, že je to těžší. Vidím v tom především pozitiva. Rodiny naučíme o nemocného pečovat a jsme jim 24 hodin denně k dispozici. Mají na nás telefonní číslo, a kdykoliv se něco stane, volají nám. Pro rodinu je velmi úlevné, že mají komu zavolat, když je nějaká nesnáz, a vždycky se dovolají.

Zvýšila vaše činnost počet lidí dožívajících v domácí péči?

Ano, to číslo šlo hodně nahoru, rodiny už se tolik neobávají postarat se o svého blízkého doma.

Není to vyčerpávající, téměř 15 let se každodenně setkávat s těžce nemocnými a umírajícími? Nevybíjí to člověku baterky?

První roky jsem byl v plné síle, nemělo to chybu a jezdilo se po domácnostech pořád. K tomu jsem ještě půjčoval kompenzační pomůcky, které tu tehdy nebyly k dispozici. Loni jsem ale došel na určitou hranici, tělo mě přestalo poslouchat a já zůstal doma na dlouhodobé neschopence. S panem doktorem jsme došli k závěru, že už by bylo lepší nepokračovat. Pomalu přecházím do důchodu.

Ten si prý u vás někteří pracovníci nedokážou představit…

Čas od času do hospicu docházím, působím také jako poradce. Přece jen jsem tu nechal kus života a nechci za sebou úplně zavřít dveře. Ještě pořád mám co lidem předávat, takže dokud budou mít zájem o moje rady a mou pomoc, tak vždy budu rád, když budu moci přispět.

Také jsem o vás slyšela, že jste věčně rozesmátý a veselý. Jak si jde udržet humor a úsměv v takovémto prostředí?

Je to moje přirozenost, ale nedá se to násilím do lidí implantovat. Ale každopádně jsem se snažil malinko to odlehčit v rodině, kde to měli těžké a hodně s tím bojovali. Hledal jsem nějakou nenásilnou formu, a když se to podařilo a ti lidé se dokázali zasmát, byla na nich vidět velká úleva, najednou na chvilku reagovali přirozeně. Byla to pro mě výzva.

Byl smích i vaší obranou?

Určitě. Pro mě to obrana je, ale člověk musí najít práh, kam až může.

Zmínil jste Marii Svatošovou. Ta ve své knize Neboj se vrátit domů líčí, jak jsme setkávání se smrtí vytěsnili ze svých životů. Stalo se z ní tabu zavřené před námi v nemocnicích, domovech seniorů či LDN. Lepší se tato situace? Není to tak dávno, co naši předkové měli zesnulého vystaveného v domku a lidé se tu s ním chodili loučit, kolem pobíhaly děti…

Ano, bývalo to tak. Dnes je velký rozdíl mezi venkovem a městem. Venkov si ještě částečně udržel přirozenost a tradice, město už ne. Zde je smrt tabu, smrt je věcí institucí, umírá se za plentou. Když jsme v roce 2000 rozjeli v Novém Městě osvětové přednášky, o smrti a umírání se začalo mluvit, možnost domácí hospicové péče se šířila od jedné rodiny ke druhé.

Co říkáte tomu, že se diskuse o paliativní péči často stáčí k diskusi o legalizování eutanazie?

To je velice citlivá otázka. Většina pracovníků hospiců je proti eutanazii, protože hospice dokážou zvládnout vše - od pokrytí bolesti až po dovedení k pokojnému umírání. A já s nimi souhlasím. Na druhou stranu, když jezdíme do domácností k lidem, tak vidím, že ne všechny rodiny jsou uzpůsobené k tomu, aby vše zvládly dovést až do důstojného konce.

Problém je také třeba u chlapů z venkova, kteří byli zvyklí dělat a dělat a dělat. A když už to nejde, život pro ně postrádá smysl. Nechtějí ležet v posteli a čekat, až je přijde někdo přebalit. Je to pro ně strašně nedůstojné. Vůbec se nedivím, že se nás při našich návštěvách ptají: "Prosím vás, nemůžete nám něco dát?" Nejsem tudíž ani absolutní odpůrce eutanazie.

Odcházíte do penze, tedy alespoň částečně, s pocitem dobře vykonané práce?

Myslím, že se nám tady v Novém Městě podařila dobrá věc. Terénní hospicová péče tehdy teprve začínala, navíc jsme zavedli další novou věc, která nikde nebyla - nemocniční pokoje s hospicovou péčí, kam jsme docházeli a působili jako poradci pro rodinu i nemocnici.

Co byste přál hospicové péči do budoucna? Co by se ještě mělo v této oblasti podařit?

Usilovali jsme o řadu věcí, které už se většinou podařily. Hospice jsou pevně ukotvené ve společnosti i v zákonech. Jejich pracovníkům bych ale přál, aby při všem tom obrovském šrumci a neustálém fofru zůstali lidmi. Aby do této práce chodili s otevřeným srdcem a s pokorou. Naprosto chápu, že je toho hodně, že je to převálcuje a jsou utahaní, ale je to nesmírně důležité. Klient to vždycky pozná, když k němu přijede vyhořelý a unavený pracovník.

Je asi velký rozdíl, když pečovatel přijede a mechanicky dotyčného umyje, oblékne, nebo když si s ním od srdce popovídá jako rovný s rovným…

Je to velmi složité, ale je skvělé si najít na dotyčného trochu času navíc. Pracovníci v sociálních službách potřebují cítit uznání a respekt, ale někdy to chybí a jsou braní jako ti, co jen musí naplnit potřebné časové kvóty a přinést organizaci peníze.

Říká se, že je dobré uvědomit si u nemohoucí babičky, že i ona bývala krásnou mladou dívkou plnou síly a že je to stále ona, akorát o pár let dál.

Ano, přesně tak to je. Bohužel život jde pořád dál a dál a oni už teď nemůžou. Ale ta krása v nich je pořád. A navíc nyní jsou to oni a za chvíli to budeme my. To také nesmíme zapomínat.

Video: Umřít doma je možné. Mobilní hospice se snaží vrátit poslední dny domů 

Umřít doma je možné. Mobilní hospice se snaží vrátit poslední dny domů | Video:
 

Právě se děje

před 50 minutami

Vědci zkoumali tweety o klimatu, čtvrtinu vytvořili falešní "boti"

Za čtvrtinou příspěvků stály v průměrný den automatizované účty, neboli "boti". Takové je hlavní zjištění badatelů z americké Brownovy univerzity, kteří zkoumali miliony tweetů z roku 2017 na téma klimatických změn. Výsledná studie ještě nebyla zveřejněna, přístup k ní ale získal deník The Guardian. Ten na základě zjištění píše, že diskuse na Twitteru jsou "překrucovány armádou botů" ve prospěch popírání vědeckých poznatků.

Předmětem výzkumu bylo 6,5 milionů tweetů z více než měsíčného období kolem 1. června 2017, kdy americký prezident Donald Trump ohlásil odstoupení své země od pařížské klimatické dohody. Příspěvky o klimatických změnách pocházely od neautentických účtů. Ty neovládají běžní uživatelé, ale spíše software, jehož prostřednictvím může jediná osoba zadávat instrukce skupině profilů, které pak samostatně vytvářejí obsah nebo sdílejí a "lajkují" existující sdělení.

"Tato zjištění nasvědčují tomu, že mechanizovaní boti mají významný dopad při zvyšování dosahu odmítavých tvrzení o klimatické změně, včetně podpory pro Trumpovo odstoupení od pařížské dohody," cituje The Guardian z dosud nezveřejněné studie.

Zdroj: ČTK
Aktualizováno před 51 minutami

Na SP v Rašnově bodoval z Čechů jen Koudelka, vyhrál Geiger

V závodě Světového poháru ve skocích na lyžích v Rašnově bodoval z Čechů pouze Roman Koudelka, který obsadil 27. místo. Viktor Polášek, Vojtěch Štursa ani Čestmír Kožíšek nepostoupili do druhého kola. Vyhrál Němec Karl Geiger, který na středním můstku jako jediný dosáhl hranice sta metrů.

Koudelka skočil v prvním kole 89 metrů a mezi bodovanou třicítku postoupil z 27. místa. Ve druhém si připsal o metr kratší pokus, ale v pořadí si nepohoršil. Polášek skončil osmatřicátý těsně před Štursou, Kožíšek obsadil 45. místo.

Geiger vedl už po prvním kole, ve druhém zopakoval stometrový pokus a druhého krajana Stephana Leyheho porazil o necelých šest bodů. Třetí místo obsadil lídr Světového poháru Rakušan Stefan Kraft, průběžně druhý Geiger stáhl jeho náskok na 118 bodů.

V Rašnově dosud v rámci SP skákaly pouze ženy. Muži se po dnešní premiéře v transylvánském areálu utkají o body i v sobotu.

Další zprávy