Dobrovolnice roznáší po covidáriu smích. Chlapa rozpovídáte přes fotbal a pivo, říká

Foto: Mezi dobrovolníky. Kvůli pomoci v pandemii si berou dovolenou, obětují víkendy
Celorepublikový portál chcipomoct.cz zaznamenává, třídí a propojuje dobrovolníky s žádostmi o pomoc v celém Česku. Stojí za ním Akademické centrum studentských aktivit (ACSA).
Registrovaných je zde přes 10 tisíc dobrovolníků, ale stále jsou potřeba noví. Mnohdy nestačí jen propojovat, centrum musí také řešit, jak vyhovět požadavkům poptávky.
"Naši dobrovolníci pochází ze všech možných společenských kruhů:  studenti, pracující lidé s rodinami a také lidé v důchodu," líčí Aneta Hašková z iniciativy chcipomoct.cz.
"V samotné centrále nám pomáhá například průvodkyně, umělkyně, studentka, fotografka," říká Hašková.
Foto: chcipomoct.cz
Zuzana Hronová Zuzana Hronová
21. 3. 2021 12:13
Devětadvacetiletá Jana Little pracuje v IT a zdravotnictví se nikdy nevěnovala. Když ale viděla obrázky z přetížených nemocnic, kontaktovala Akademické centrum studentských aktivit a jejich projekt Chcipomoct.cz. Udělala si kurz ošetřovatelství a o víkendech vypomáhá v covidovém oddělení vinohradské nemocnice. Její hlavní náplní je propojovat pacienty s rodinou a starat se o jejich lepší náladu.

Jak vás napadlo pomáhat v té nejpřednější linii, tedy přímo v covidáriu Fakultní nemocnice Královské Vinohrady v Praze? Máte nějaké studijní nebo profesní zkušenosti ze zdravotnictví?

Právě že ne. Vystudovala jsem projektové řízení a v současné době pracuji v IT odvětví. Zdravotnictví mě ale odjakživa lákalo. Vidět operační sály, lékaře, kteří mají ve svých rukou život ostatních lidí. Je to práce, která mi dává opravdu smysl.

Jak jste se tedy ocitla jako dobrovolnice v nemocnici?

Vzpomínám si na situaci, kdy mě ve čtrnácti letech vezli v motolské nemocnici na operaci krčních mandlí. Když jsem viděla na oddělení nemocné děti, tak jsem mámě říkala, že chci pomáhat, že je chci rozveselovat. No, "pár let" uběhlo a já se ocitla na kurzu ošetřovatelství v Brně pod záštitou organizace Chcipomoct.cz. Za veškerou připravenost, odbornost a hlavně lidský přístup jsem vděčná právě této organizaci.

Iniciativa Chcipomoct.cz

Iniciativa chcipomoct.cz

Chcipomoct.cz je projekt Akademického centra studentských aktivit (ACSA) se sídlem v Brně. 

Stačí kliknout na tlačítko Chci pomoct a vyplnit formulář. Centrum se zájemci ozve, jakmile se nabídka pomoci setká s poptávkou. Naopak na tlačítko Potřebuji pomoc klikne jednotlivec, organizace nebo krizový štáb, zkrátka kdokoliv, kdo v současné pandemii potřebuje dobrovolnickou pomoc.

Akademické centrum nabízí dobrovolníky se základy ošetřovatelství do nemocnic a sociálních zařízení, dezinfekci vnitřních prostor ozónem, zajištění dezinfekce, štítů či roušek a jejich rozvoz, ale také třeba poradenství od krizových manažerů, sociálních pracovníků či psychologů.

Centrum nově shání a nabízí dobrovolníky do očkovacích center. Více informací lze nalézt na stránkách Dobroocko.cz, kde si zájemci mohou sami vybrat očkovací centrum a směnu, která jim vyhovuje.

Jak dlouhá byla cesta od kurzu k první skutečné službě?

Za necelé dva týdny jsem už byla o víkendu na své první dobrovolnické misi ve vinohradské nemocnici. Nemocnice teď zažívají obrovský nápor a odborníci varují před kolapsem zdravotnického systému. Myslím, že nebyla jiná vhodnější doba, kdy mohu nabídnout svoji pomoc.

Jak zvládáte skloubit dobrovolnictví se svou prací IT specialistky?

Sloužím jen o víkendech, přes týden vykonávám svoji běžnou práci. Nejradši bych chodila každý víkend, ale bohužel to nejde, protože ze svého zaměstnání si také potřebuji dobít baterky a načerpat sílu. Víkendy v covidáriu jsou celkem psychicky náročné.

Jakou činnost tam vykonáváte? 

Mezi hlavní činnosti dobrovolnické akce, které se účastním, patří spojování pacientů s jejich rodinami pomocí IT technologií (akce iniciativy Chcipomoct.cz Haló, volám domů z nemocnice - pozn. red.). Máme k dispozici notebooky a tablety. Většinou se jedná o spojování přes Skype. Ale někdy se to sejde i tak, že žádný z pacientů nemá zájem o videohovory. Takže na oddělení prostě jdu a snažím se tam pro pacienty být a předávat alespoň trochu optimismu.

Jana v ochranném obleku a štítu, připravená vyrazit na covidové oddělení.
Jana v ochranném obleku a štítu, připravená vyrazit na covidové oddělení. | Foto: Archiv Jany Little, chcipomoct.cz

Ostatně, jak jsem pochopila ze sociálních sítí, vy v nemocnici fungujete jako šiřitel dobré nálady a radosti. Jak těžké to je a jaký je váš recept?

Rozdávat na covidových odděleních radost je pro mě osobně to nejdůležitější a do jisté míry i naplňující. Proto tam do toho jdu. Co si budeme nalhávat, je velice těžké se na víkend služby "připravit". Hlavně psychicky. Vždy mám v sobě obrovský respekt, ale nebojím se. Převládá adrenalin, odhodlání, síla. Dobrým receptem je odcházet na oddělení s dobitými baterkami. Tím mám na mysli být v psychické pohodě. A tím nejlepším receptem před službou a vlastně i po ní je uvědomit si, odkud odcházím a kam se vracím. Partner a rodina jsou pro mě velikou oporou. 

Posílají vás i za zdánlivě "nerozveselitelnými" případy? Co pak? 

Tohle je pro mě obrovská výzva. Ale nikdy mi v hlavě neběží "to nezvládnu". Naopak. Prostě jdu. V tu chvíli cítím, že ze sebe, pardon za ten výraz, "vytřískám" nejvíc, co dokážu. Všechno ostatní jde kolem. A ptáte se, co pak? Jsou to někdy opravdu těžké případy kolísající mezi životem a smrtí. Ale zatím se mi nestalo, že bychom se společně alespoň malinko neusmáli.

Jak složité je zůstávat v dobré náladě a přenášet na pacienty pozitivní energii v kulisách jednotek intenzivní péče, kde se neustále bojuje o život a smrt je tu všudypřítomná?

Jakmile obleču tyvek (ochranný oblek - pozn. red.), nasadím štít a spolu s ochotnými sestřičkami vcházím na covidové oddělení, tak když se za mnou zavřou dveře, není čas přemýšlet nad tím, jak je to složité, a litovat se. Od toho tam nejsem. Já to mám takhle i v osobním životě. Pro mě je důležitá radost. Vidět v jiných očích radost, protože když se člověk směje, je vyhráno. Smích prostě léčí. 

Jak se jde nějak "napojit" na pacienta a jeho emoce, když jste ve "skafandru", za rouškou a štítem? 

Moji dobří přátelé by k tomu měli jasnou hlášku: "Máš něco v očích". Oči, to je to, co můžu jistým způsobem smysluplně použít. Když vás zahalí do tyveku, nejsou vám vidět vlasy, ruce, kůže, nic. Jediné, co máte k dispozici, jsou oči a řeč těla. Přes oči lze sdělit tolik, aniž byste museli sáhodlouze mluvit. Vyjadřuji tím svoji pozitivní energii. Je to pacient od pacienta, ale oční kontakt sděluje radost, pochopení, smutek. Ve svém volném čase se touto tematikou zabývám. Ráda čtu o psychologii, řeči těla i komunikaci.

Jak pěkné jsou momenty, kdy propojíte pacienty pomocí videohovoru s celou jejich rodinou, kterou třeba mnohdy vidí po dlouhé době pohromadě?

Nezapomenu třeba na okamžik, kdy jsem na pokoji navštívila paní, která s sebou neměla mobil a ocitla se úplně bez kontaktu na své příbuzné. Ideální příležitost, jak využít nápad naší dobrovolnické organizace - umožnit spojení pacientů s rodinou. Pacientka si naštěstí pamatovala telefonní číslo, a tak jsme se mohli spojit s nejbližšími. Strnula jsem. Začalo mi bušit srdce a viděla jsem, jak se ženě hrnuly slzy do očí, když své nejbližší mohla vidět. Víte, lidé, kteří v nemocnici neleží, si těžko mohou představit, jak těžké je v takové situaci být a ještě přijít o kontakt se svými blízkými.

Z vašich zážitků na sociálních sítích mě také zaujalo, jak si jedna seniorka po vážném průběhu covidu s vámi dokázala skvěle popovídat o domácím štrúdlu, jako by v tu chvíli neřešila nic jiného než moct si zase upéct dobrý jablečný závin. Je to podle vás obrana před tím vším, co na ni ve složitých podmínkách covidária doléhá?

O tom jsem přesvědčena. K dámě, kterou zmiňujete, jsem chodila ráda. Na každý videohovor se pečlivě připravovala. Namalovat se, precizně si uvázat šátek kolem krku a pak se teprve mohlo začít. Vyzařovala ze sebe takový svůj osobitý šarm. Je to jakási obrana, chcete-li útěk od toho stresu, co je kolem. Dopřát si i v tak těžkých chvílích svůj komfort, nevěšet hlavu a nepřipouštět si to špatné. Vyprávěla mi o tom, jak se její zdravotní stav lepší a že si konečně mohla vyprat prádlo či si umýt hlavu. Pro nás, kdo jsme mimo nemocnici, se takové věci zdají být naprostou samozřejmostí. Ne nadarmo se říká, že si člověk začne nejvíce vážit věcí, až když o ně přichází.

K práci dobrovolnice se Jana dostala přes iniciativu chcipomoct.cz. Ta jí zajistila i kurz ošetřovatelství.
K práci dobrovolnice se Jana dostala přes iniciativu chcipomoct.cz. Ta jí zajistila i kurz ošetřovatelství. | Foto: Archiv Jany Little, chcipomoct.cz

S ženami se dá "poklábosit" o vaření, šití, vnoučatech. Ale co s někdy málomluvnými, uzavřenými chlapy? Jaké jsou vaše zkušenosti?

I když se to pro ženu může zdát těžší, tak s mužskými pacienty to jde snad ještě lépe. Chlapi zkrátka rádi "vidí", v tomto případě se snad hodí lépe říct "slyší" ženu. A když s nimi ještě prohodí pár vět o autech? Automobily mám ráda, ráda si nechám vyprávět o jejich "závodnických" snech a o tom, které auto by si přáli řídit. A když přijde řeč na pivo a fotbal, to rozpovídá i toho nejvíce málomluvného chlapa.

Zasmějete se i s "nejvíc málomluvným chlapem"?

Vzpomínám si na situaci, kdy mě poslali na JIP právě ke staršímu a málo komunikativnímu pánovi. Zkoušela jsem hovor o počasí, jídle a takových těch obecných věcech, u kterých se pán moc nechytal. Zeptala jsem se ho, zda nepotřebuje napít. Pánovi se rozzářily oči a odvětil, že ano, že by si dal "pívo". A už jsme byli u alkoholu a hovor mohl začít. O pořádné točené plzni, o slivovici a slovenské borovičce. Ukázalo se, že pán pochází ze Slovenska, tak jsem mu v nadsázce říkala, že slovensky umím "velice dobře", že se mi třeba vybaví slovo čučoriedka. A pán se začal smát, že prý s takovou slovní zásobou ať na Slovensko raději ani nejezdím.

Během svých hovorů s pacienty to pro vás přestane být paní XY, ale paní, která má tři vnuky, znáte i jejich jména, znáte její zájmy, nejoblíbenější jídlo. Není to vlastně nebezpečná citová vazba? O co horší je pak sledovat zhoršení zdravotního stavu, nebo dokonce náhlý odchod?

Ať chci nebo ne, při této dobrovolnické akci nechám v nemocnici kus sebe. Je to vlastně jednoduchá rovnice: něco dám, něco přijmu. Ač se snažím nechat vše za zavřenými dveřmi nemocnice, vzpomínky a myšlenky mi občas utečou k pacientům a myslím na ně. Moje myšlenky směřují i ke zdravotníkům, kteří zachraňují lidské životy s velkým nasazením a občas se vyskytnou i na pokraji svých sil.

Naštěstí se mi zatím nestalo, že by nějaký z "mých" pacientů náhle odešel. I když bylo několik situací, kdy k tomu bylo opravdu hodně blízko. V těchto chvílích přichází takové zvláštní prozření: člověk by se měl snažit žít každý den tak, jako by byl ten poslední, a nedělat si velkou hlavu z věcí, které nemůže ovlivnit.

Video: Byl to emoční spouštěč, hlásí se tisíce dobrovolníků, berou si volno z práce, říká Smejkal

Ochota pomáhat často skončí v digitálním světě, ale teď lidé sestoupili o patro níž a začali pomáhat, líčí Richard Smejkal z Českého červeného kříže. | Video: Daniela Drtinová
 

Právě se děje

před 8 minutami

U Pacova zemřel cyklista, policie ho našla v příkopu

Mrtvého cyklistu našla policie dnes v příkopu mezi městem Pacov a obcí Cetoraz na Pelhřimovsku. Totožnost muže zatím policie nezná. Pravděpodobně zemřel poté, co se mu udělalo špatně. ČTK to dnes řekla krajská policejní mluvčí Dana Čírtková.

Na místo vyjela policie po 10:30. Muž ležel v příkopu u silnice II/129. "Bohužel bez zámek života. Podle prvního vyjádření lékaře to spíš vypadá, že mohl mít zdravotní indispozici. S největší pravděpodobností to nebude nehoda v klasickém slova smyslu, že by ho někdo srazil," řekla mluvčí.

Zdroj: ČTK
Další zprávy