Bouřlivák Otakar Batlička stihl prožít ve svém poměrně krátkém životě (47 let) několik obdivuhodných a někdy i rozporuplných životů. Tak alespoň spisovatele, ale také muže mnoha kvalifikací a bojovníka proti nacismu Batličku hodnotí jeho životopisec, badatel a publicista Jaroslav Čvančara.
Pokud bývalý německý prezident Joachim Gauck napsal Václavu Klausovi už v roce 2012, že "odpor parašutistů Josefa Gabčíka, Jana Kubiše, Adolfa Opálky, Josefa Valčíka, Jana Hrubého, Jaroslava Švarce, Josefa Bublíka a jejich pomocníků proti okupaci a brutální diktatuře je povzbuzením pro náš vlastní život … a že svět potřebuje takové příklady", pak to v nemenší míře platí rovněž o dobrodruhovi, ale také velkém vlastenci Otakaru Batličkovi.
Ještě před první světovou válkou se v mladíkovi Batličkovi stále více projevovala tulácká dobrodružná povaha a nepřekonatelná touha spatřit svět na vlastní oči. I proto měl stále větší neshody s přísným otcem. Nezkrotnost a temperament uplatňoval v klukovských vyšehradských partách. Ta jeho přijala až strašidelný název "Tarantule - slíďák".
Po několika marných pokusech vyrazit do světa se Otakarovi přece jen splnil sen. V Hamburku se nechal najmout jako plavčík na loď plující do Jižní Ameriky. "Jeho začátky na novém kontinentu byly ovšem bez znalosti španělštiny a portugalštiny velmi krušné," podotýká Čvančara.
Na živobytí si musel přivydělávat příležitostnou prací. V středozápadní Brazílii se tak například zúčastnil výpravy do spolkového státu Mato Grosso, na rozvodí říčních soustav Amazonky a Paraná. Tam poznal nedotčenou divokou přírodu, těžko prostupnou džungli a domorodce s jejich přirozeným způsobem života. Své dojmy, znásobené neobyčejnou fantazií a vypravěčským talentem, uplatnil později ve svých povídkách.
První světová válka jej zastihla v Buenos Aires. Jako občan Rakouska-Uherska se musel hlásit na konzulátu, aby s ostatními Rakušany a Němci odplul do Evropy a bojoval za habsburskou monarchii. Nastoupil na loď Olaf s neutrální norskou vlajkou, avšak s nákladem strategických surovin určených německému průmyslu. Ovšem v Severním moři při pokusu o proniknutí přes britskou námořní blokádu poslal 12. ledna 1915 Olafa ke dnu britský křižník Vivid. Jedním z mála, koho Britové zachránili z ledové vody, byl právě Batlička.
Po pobytu v zajateckém táboře přistoupil nakonec 28. listopadu 1917 na nabídku Britů, aby narukoval k 30. praporu pluku Middlesex Regiment. Batlička se do Prahy dostal ještě před oficiálním koncem války na sklonku října 1918 a hned se zapsal jako dobrovolník na Těšínsko, aby mohl bojovat s polskými nacionalisty, a na Slovensko, kde se měl podílet na zásahu proti maďarským bolševikům. Po stabilizaci hranic mladého Československa odjel do New Yorku, kde pracoval jako řidič metra.
Toulání pětadvacetiletého rebela světem nicméně pomalu končilo. V lednu 1920 se definitivně usadil ve vlasti, avšak dobrodružné mládí v něm ještě doznívalo: závodil na motorce, jako komparzista si občas zahrál v některém z českých filmů, vyráběl čisticí prášky či pojišťoval psy.
Všechny tyto prožitky z něj udělaly jiného člověka. Výtečně střílel, ovládal několik jazyků, ale neměl ani maturitu. Jen s obtížemi tak hledal odpovídající zaměstnání. U pražské policie neuspěl. Načas se uplatnil jako tlumočník v ústředí pražského křesťanského sdružení mládeže YMCA, jehož byl dlouholetým členem.
Otakar Batlička byl literárním zjevením. Mládež ho zbožňovala
Rebel, tulák brazilskou džunglí, ale také skvělý vypravěč Batlička měl podle Jaroslava Čvančary velké štěstí, když se před druhou světovou válkou seznámil s Karlem Burešem, odpovědným redaktorem časopisu Mladý hlasatel, který hledal schopného autora.
"Protože jsme tenkrát usilovali, aby se náš časopis Mladý hlasatel stal moderním a svým zaměřením všestranným časopisem pro děti a mládež, vyzvali jsme Batličku ke spolupráci v psaní krátkých napínavých povídek," přiznal po letech Čvančarovi slavný spisovatel Jaroslav Foglar - Jestřáb.
"Karel Bureš šťastnou náhodou v Batličkovi ulovil velký a dosud zcela neznámý literární talent. Jeho povídky měly vždy dobrý styl, věcnost i překvapivou pointu. Jsou zčásti autobiografické, i když samozřejmě volně fabulované. Přesvědčují čtenáře, že autor vše sám prožil anebo viděl na vlastní oči," charakterizuje Čvančara tehdejší literární zjevení. A neobyčejné umění zaujmout čtenáře platí i dnes po bezmála osmdesáti letech od Batličkovy smrti.
Ostatně stejně jako pro dílo českého etnografa, cestovatele, botanika, fotografa a spisovatele Alberta Vojtěcha Friče, jehož jihoameričtí indiáni pojmenovali Karaí Pukú (Dlouhý lovec).
Vedle Foglarových Rychlých šípů uchvacoval Batlička (i Alberto Frič) mládež školního věku, když spoluvytvářel neopakovatelného ducha a zvláštní image časopisu. Někdy vyšly v jediném čísle dvě Batličkovy povídky najednou, a jednou dokonce tři. Příběh Sázka v klubu AGS tvoří dokonce třináctidílný seriál. V Mladém hlasateli byla navíc publikována i Batličkova vkládaná novela Rájem i peklem. Jeho práce zaujaly výstižnou charakteristikou hrdinů, vykreslením prostředí exotických krajů, napětím a nečekanými závěry. Ale také českým patriotismem.
Povídek autorizovaných v Mladém hlasateli Otakarem Batličkou vyšlo celkem 118. Časopis ovšem existoval jen do května 1941 - číslo 39, včetně Batličkovy povídky, bylo sice vysázeno, ale po zákazu nacistických okupačních úřadů se již na prodejní pulty nedostalo.
Tulákem v éteru
Batličkovým hlavním zájmem se v rovině amatérské stávala čím dál víc radiotelegrafie. Její začátky v Československu nebyly ovšem jednoduché. Neexistovaly žádné kurzy a pro povolení k amatérskému vysílání bylo nutné složit zkoušku na ministerstvu pošt a telegrafů. Batlička ovšem svou houževnatostí a trpělivostí začátečnické potíže brzy překonal. Již v roce 1929 si pořídil první radiostanici. Právoplatnou koncesi k legálnímu provozování radioamatérské činnosti získal 3. března 1932.
Radiostanici měl v komoře svého bytu a každý večer, noc co noc, "lovil" v éteru. "Stal se jedním z průkopníků československého radioamatérského vysílání. Své zálibě věnoval veškerý volný čas. Morseovka byla jeho každodenní řečí i četbou. Opět se toulal světem - tentokrát za pomoci rádiových vln. Jeho snem, ostatně jako každého radiotelegrafisty, bylo navázat spojení se všemi kontinenty světa," objasňuje Čvančara motivy nové Batličkovy tulácké vášně.
Telegrafisty se například velmi dotkla tragédie horníků zavalených v dolech, a proto sestrojil malý krátkovlnný vysílač-přijímač, který by na šachtách umožnil rádiové spojení. Se svolením vedení Pražské železářské společnosti provedl 15. února 1934 se svým přístrojem - a za asistence důlních inženýrů - první pokusné vysílání na dole Mayrau ve Vinařicích u Kladna. Byl prvním, kdo se v Československu o něco takového snažil. Svým entuziasmem získal pro amatérské vysílání řadu lidí, především mladých. Například 24. října 1936 přednášel na téma "Radioamatéři pro obranu státu".
Rozhodnutí Německa, Itálie, Francie a Velké Británie na konferenci v Mnichově v září 1938, kterým se nařizovalo odstoupení pohraničního území Německu, zlomilo Československu páteř. Vyústěním pak byla definitivní okupace zbytku republiky 15. března 1939, což pro radioamatéry znamenalo zrušení koncesí a zabavení vysílačů.
Zatýkací smršť gestapa
Radiotelegrafisté Otakar Batlička (pod krycím jménem Svoboda), Bohuslav Bachura, František Chyba a Jindřich Fröde se dali během okupace naplno k dispozici Ústřednímu vedení odboje domácího (ÚVOD) či jinonické odbojové skupině (radiostanice SPARTA Ic) orientované na II. zpravodajský odbor exilového ministerstva obrany v Londýně pod vedením zpravodajské legendy Františka Moravce.
Radiospojení s Východem z okupované vlasti udržoval naopak Vladimír Ellner, jenž spolu s Josefem Jedličkou, Batličkou a dalšími odbojáři soustřeďoval zprávy a připravoval číslicovým kódem šifrované texty depeší.
Radikální změnu dosavadního kurzu protektorátní politiky znamenal příjezd Reinharda Heydricha, zastupujícího říšského protektora v Čechách a na Moravě (27. září 1941). Hned následující den vyhlásil stanné právo. V noci z 3. na 4. října gestapo zasáhlo proti jinonické skupině SPARTA Ic, zaměřené goniometrickými vozy nacistické odposlouchávací služby. Rozsáhlá vlna zatýkání vyústila pro český odboj ve skutečnou pohromu.
Z týraného a zuboženého Josefa Jedličky i jeho ženy Magdy vymlátilo nakonec gestapo podrobné informace o šifrování a šifrovém klíči. Postupným zatýkáním a brutálním způsobem vynucenými výpověďmi dalších zatčených Němci rozkryli celou ilegální síť. Zatkli tak i parašutistu Františka Pavelku (výsadek Percentage). Němečtí policisté mezitím zajistili další radiokomplety. Jejich specialisté urychleně luštili zachycené depeše.
Týrání odbojářů jen kvůli potěšení dozorců
V úterý 14. října 1941 vyrazil Otakar Batlička jako obvykle časně ráno do práce. Na schodišti proti němu stoupali dva muži. Ohlédl se. Jiní dva sestupovali z třetího patra. Než se nadál, byli u něho. V jejich rukou se objevily pistole a elipsovitá známka na řetízku - služební průkaz německé státní policie.
Většina zadržených byla deportována do Malé pevnosti Terezín. Nikdo z nich nevěděl, že ještě předtím byli preventivně odsouzeni německým stanným soudem k trestu smrti. V Terezíně vládl Heinrich Jöckel zvaný Pinďa s dozorci Antonem Mallothem, Herbertem Mendem, Stephanem Rojkou, Kurtem Wachholzem a dalšími. Všichni se snažili vyniknout krutou vynalézavostí a aktivitou v násilnostech, vymýšlených pro utužení vězeňského režimu, ale i pro své vlastní "potěšení".
V noci na 6. února 1942 se z nádraží v Bohušovicích nad Ohří, které bylo Terezínu nejblíže, vydal na cestu vlak s transportem 400 českých vězňů. Byl mezi nimi i Otakar Batlička. Na oknech vozů byly nalepeny nápisy Arbeiterzug (dělnický vlak). Pozdě odpoledne se jižně od protektorátu pohyboval podél břehu Dunaje, aby se k večeru zastavil na malém nádraží na soutoku Dunaje a Emže nedaleko rakouského Lince. Zde stál děsivý nacistický koncentrační tábor Mauthausen.
Mauthausen - tábor ztracených
"Proti tomu, co se dělo v tomto koncentračním táboře, bylo peklo v Batličkových povídkách úplným rájem. Vězňové jako by se ocitli v některém z pater Dantova pekla," říká Batličkův životopisec Jaroslav Čvančara.
V každém národě existují na okraji společnosti vrazi a zločinci. Avšak v Mauthasenu či jemu podobných koncentračních táborech byli zločinci vládnoucí elitou. "Žili v nich jen dvě kategorie lidí: otrokáři a otroci, zabijáci a zabíjení. Vše bylo uzpůsobeno k vytváření neustálého stresu, k vědomí naprosté bezprávnosti, nemohoucnosti a k nejrychlejšímu fyzickému a duševnímu zničení člověka. Příchozím vězňům se dostalo náležitého 'uvítání'. Po koupeli byla vyvolávána jména. Mezi nimi i Batličkovo. Mohl si ponechat pouze spodní prádlo. Pak jej poklusem nahnali do promrzlé cely zčásti dostavěného táborového bunkru," líčí badatel "uvítací proceduru" v Mauthasenu.
Byl pátek 13. února 1942, krátce po patnácté hodině. Esesáčtí dozorci vyvolávali česká jména. A aby přiváděný vězeň nečinil potíže a do poslední chvíle žil v iluzi bezpečí, předstírali, že jde o lékařskou prohlídku maskovanou esesáky v bílých pláštích. Podle jmenného seznamu v tzv. Sterbebuchu měli být všichni odsouzenci zastřeleni. S největší pravděpodobností však byli jeden po druhém usmrceni benzenovou injekcí do srdeční krajiny. Odpovídají tomu tříminutové intervaly uvedené na úmrtních listech.
Jako téměř u každé popravy němečtí lékaři se stopkami v rukou a s "vědeckým zájmem" pečlivě sledovali a písemně zaznamenávali smrtelný zápas umírajících.
Radiotelegrafista František Chyba z Prahy-Radotína zemřel v 15:10 hodin. V 15:13 hodin je usmrcen Jindřich Fröde z Přelouče. V pořadí třetí obětí je Otakar Batlička, ještě před několika měsíci muž s mohutnou postavou, nyní bezmála lidská troska. Umírá v 15:16 hodin.
VIDEO: "Němci se poučili z temné minulosti, Rusko své zločiny nikdy nereflektovalo," říká Padevět
