„Do smrti budu Češka. Izrael je jistota, ale Netanjahu ji ničí,“ říká přeživší z Osvětimi

Přežila Terezín, Osvětim i pochod smrti. Po válce odešla do nově vzniklého Izraele, který pomáhala budovat od samého začátku. Dnes 95letá Eva Erbenová v rozhovoru pro Aktuálně.cz vzpomíná na holokaust i komunistický převrat, kritizuje izraelského premiéra Benjamina Netanjahua a vysvětluje, proč se i téměř po 80 letech v židovském státě stále cítí být především Češkou.

Do Česka se vracíte jednou za pár let. Proč jste do Prahy přijela tentokrát? Vypadá to, že je to pro vás velmi osobní cesta.

Já už jsem asi pětkrát přijela do Prahy naposled. Vždycky jsem si říkala, že už to kvůli věku a zdraví nezvládnu. A pokaždé se to nakonec podařilo. Tentokrát jsem přijela kvůli Stolpersteinům, kamenům zmizelých, které budeme pokládat za moje rodiče. Tatínek i maminka by měli radost, že na ně bude vzpomínka právě u našeho předválečného domu.

Je Česko pro vás stále domov, i když žijete už skoro 80 let v Izraeli?

Pořád cítím, že jsem tady doma. Přijedu sem a vždycky se něco stane – chodím na návštěvy, do přírody, za studenty. Vyznám se tu, mluvím jazykem, všechno znám.

Izrael je ale něco jiného – je to jistota. Můžu být tady, můžu jet tam nebo onde, ale doma musím být tam. To je jediné místo, kde mám jistotu – cítím se tam jako Židovka v bezpečí.

Identifikujete se tedy stále spíše jako Češka, i když v Izraeli žijete tak dlouho?

Do smrti budu Češka žijící v Izraeli. Budu dělat meruňkové knedlíky v Izraeli. A svíčkovou v Izraeli. Moje kuchyně už tam trochu proslula. V srdci jsem vždycky byla Českou. Naše rodina byla před válkou na to hrdá.

Byli jsme Židé, ale necítili jsme se, že bychom byli nějak jiní než naši sousedi. Ono to tak ostatně ani nebylo. Byli jsme Češi, asimilovaná rodina. Moje tetičky byly křesťanky, slavily se u nás jak Vánoce a Ježíšek, tak i Chanuka a vlastně všechny ostatní svátky dohromady.

Tak ostatně žila velká část českého židovstva. Vlast je zkrátka tady. Tady se domluvím s každým policajtem i s každým pytlákem. Izrael je moje země, ale vlast je pro mě jedině tady.

Jak žila vaše rodina před válkou?

Tatínek byl chemik a zabýval se umělými hmotami, dělal pyrex. Jeden dědeček měl továrnu na obuv v Heřmanově Městci, po Baťovi snad největší. Druhý měl v Krochvicích lodě a rybáře.

Byli jsme bohatí. Měli jsme koně, auto, služebnictvo i šoféra. A já ani nevěděla, že jsme bohatí, myslela jsem si, že takhle žijí všichni. Žili jsme opravdu nádherně. Lyžovali jsme v Krkonoších, jezdilo se na houby, na zahradě byly třešně a zavařovalo se. Ta vila byla úplné štěstí.

A tak to bylo až do chvíle, než přišel Hitler.

Jak jste prožívali jako židovská rodina ten zvrat? Věřili jste, že to všechno přejde?

Když přišel Hitler, bylo mi osm let. Tatínek říkal: „Dobře, tak tahle zrůda něco chce, ale my jsme Češi a nedáme se.“ Nikdo si tehdy neuměl představit, že Židé přestanou být Čechy.

Přišly zákazy. Nesměli jsme nakupovat, tak nakupovala za náš naše Boženka. V noci dávala jídlo na římsu okna a maminka si ho pak vzala. My jsme pořád věřili, že nás ochrání to, že jsme Češi. Jenže neochránilo.

Jaké to bylo, přijít víceméně z toho života v přepychu do ghetta v Terezíně?

Byl to vlastně takový patologický optimismus. Když jsme šli do Terezína, všichni si říkali: „Dobře, přežijeme Terezín. Všechno nám vzali, ale jednou se vrátíme. Budeme pracovat a zase něco vybudujeme.“

Představte si, že odcházíte z nádherného domu jen s kufrem o padesáti kilech. A všechno ostatní je pryč. Úplně všechno. Když myslím na maminku – najednou nemáte žádný krém, žádný prášek proti bolesti, vůbec nic. Je to strašné.

A přesto byl Terezín svým způsobem zázrak. Byl to div. Život byl hrozný, ale už se moc nemluví o tom, jaká tam byla neuvěřitelně bohatá kultura. Byli jsme neuvěřitelně vzdělané děti, i když jsme zároveň pracovali na poli. Co všechno jsme se tam naučili: Platóna, mytologii, filozofii. Sokrates byl takový náš strýček. Zpívali jsme ve sboru, dokonce i operu, tancovali jsme. Umím doteď celou Kytici nazpaměť.

Češi byli v lágru nejlepší. Čech vám neukradl chleba, což se o ostatních třeba říct nedá. Bylo tam cítit přátelství.

V roce 1944 jste byla deportována do Osvětimi. Tam už šlo o holé přežití. Jak si člověk i v takových šílených podmínkách uchová lidskost?

Když už jste úplně na okraji té propasti, toho konce, tak se ve vás probudí něco jiného, hlubšího. Tu vnitřní moc vám nikdo nemůže vzít. Už máte jen sami sebe. Člověk na tom okraji v sobě něco najde. A musí si umět poručit, říct si: „I když mě něco strašně bolí, můžu neřvat, můžu být zticha.“

Lidskost si uchovat jde, je to něco vnitřního. I když třeba nemůžu jít na záchod a jsem bezmocná. Musíte mít dost fantazie i vnitřní síly a nepropadnout. A pro toho, kdo tyhle věci nenašel, to většinou končilo špatně…

Zažila jste i pochod smrti z Osvětimi…

Mám jednu velmi silnou vzpomínku, která ovlivnila celý můj život. Na pochodu smrti byly nějaké dvě ženy z Polska, které se rozhodly, že utečou. Nedaleko byla stodola, kde by se mohly schovat. Maminka se mě ptala, jestli bych chtěla s nimi taky. Bylo mi čtrnáct. Nakonec jsem řekla, že ne. Ty ženy utekly bez nás. Chvilku jsme mysleli, že se jim to podařilo – že už jsou dávno na cestě do bezpečí.

Asi za dva dny se ale přihnali esesáci se psy a ty dvě ženy před nás přitáhli. Tu jednu ihned zastřelili před námi a ta druhá si klekla, sepjala ruce a německy prosila toho esesáka, že už nikdy neuteče. To jsem nedokázala pochopit. Jak se může takhle ponížit před smrtí? Prosit toho vraha, aby ji nezastřelil? Člověk si musí udržet hrdost. Byla to Polka, Češka by to neudělala.

V Sokolově vám pak ale zemřela vyčerpáním maminka. Jak se s tím vyrovnáváte?

Ano, v Sokolově pro ni pochod smrti skončil… Když umřela, tak jsem do ní mluvila a mluvila a mluvila. Prostě jsem si myslela: „Ne, já ji nechci dát. Nemůžu.“ Nepodařilo se.

Ztratila jsem tehdy víru v Boha. Já vím, co Pánbůh udělal v Osvětimi – že mi zabil mámu a zabil tátu a zabil miliony jiných. Pánubohu je to šumafuk, co se s námi děje.

Nakonec jste měla velké štěstí a zachránila vás rodina v Postřekově.

Ano, konec války jsem vlastně přežila díky náhodě. Při jedné noční zastávce na pochodu smrti jsem se zavrtala do slámy a ráno zjistila, že ostatní už jsou pryč. Zůstala jsem tam sama. Našel mě polský chlapec na nucených pracích, dal mi napít a najíst a poradil mi, ať rychle zmizím, protože stodola patřila Němcům.

Pak se mě ujala rodina Jahnova v Postřekově. Schovali mě, postarali se o mě a pomohli mi znovu se postavit na nohy. Bez nich bych se konce války nejspíš nedožila. Doteď tam často jezdím a chodím i do školy povídat si s žáky. Je to pro mě silné místo.

„Izrael je jediná jistota, Netanjahu ji ale ničí“

Proč jste po válce nezůstala v Československu?

Nikdy by nás nenapadlo odsud odejít, nebýt komunistů. Po převratu začalo sledování obyvatelstva, vojáky, co bojovali za Anglii, poslali na Sibiř nebo je zavřeli. Přeživší nemohli mluvit o těch zážitcích z lágrů. Chýlilo se k monstrprocesům. Židé tu zkrátka nebyli vítáni.

Najednou jsem byla po tom všem pro ten režim reakcionářkou. Na proklamaci nezávislosti Izraele v roce 1948 jsem potkala svého budoucího manžela Petra, kterého jsem znala už z Terezína. Rozhodli jsme se, že už bylo dost nacismu, komunismus taky za nic nestojí – a tak jsme se rozhodli odjet.

Jaký byl Izrael pro tu vaši generaci, která si prošla těmi strašnými věcmi?

Izrael byl úžasný. Pro moji generaci, která tam přišla po válce, byl ten stát především nutnost a jediná jistota. Patřili jsme ke generaci, která Izrael doslova postavila ze střepin. Tam, kde byl jen písek, hadi a spalující horko, jsme vybudovali fungující zemi.

Šli jsme na jih, do Negevu nebo do Aškelonu, protože jsme neměli peníze ani byt. Stavěly se tam továrny na roury, přiváděla se voda do pouště – a najednou začalo všechno kvést.

Dnes už nikdo nepíše o tom, jak jsme se tehdy se životem prali. Sázeli jsme brambory, neměli elektřinu ani tekoucí vodu a pro každé vědro jsme chodili ke staré pumpě. V noci na nás stříleli Arabové, ale my jsme se zuby nehty drželi a tu zemi budovali.

Co pro vás osobně Izrael znamená?

Izrael je pro mě hlavně místo, odkud mě už nikdy nikdo nemůže vyhodit. Tam mám svou vládu, své vojsko a nejsem tam hostem. I když budu do smrti Češkou žijící v Izraeli, která vaří svíčkovou a meruňkové knedlíky, právě Izrael mi dává pocit domova a jistoty.

Moje děti už jsou čistokrevní Izraelci. Je to jejich vlast, neumějí česky a vyrůstaly v úplně jiném světě než já. Pro mě je ale Izrael především pojistkou proti světu, který nás nejdřív nechal jít do plynu a potom nás chtěl oplakávat.

A ještě jednu věc bych řekla. Vláda Izraele by podle mě neměla být „sionistická“, ale především normálně demokratická. Měla by se starat o to, aby se lidem dobře žilo. A to si bohužel o současné vládě Benjamina Netanjahua nemyslím.

Takže si myslíte, že ta jistota už není tak pevná?

Teď to ničí Netanjahu. A to klidně řekněte! Tahle dočasná izraelská vláda, to jsou lidi, kteří mají máslo na hlavě. Politika je jejich živobytí, jim nejde o to, aby národu bylo dobře. Tahle vláda ničí naše děti, ničí novou generaci a podporuje jenom sama sebe.

Neříkáte to poprvé. K Netanjahuově vládě jste velmi kritická už delší dobu…

Netanjahu není Izrael. Tahle vláda není Izrael. A teď to podle mě ničí Netanjahu. Izrael doufá, že se jich co nejdřív zbaví. To klidně napište. Ta současná vláda je podle mě jen dočasná epizoda. U Netanjahua si navíc myslím, že jedná ze strachu. Nevím přesně, čeho všeho se dopustil, ale ví, že jakmile skončí válka, čeká ho soud.

A tak drží celý národ jako rukojmí. Tohle není Izrael, který jsme budovali. Za vlády Ben Guriona, Goldy Meirové nebo Menachema Begina to bylo jiné. Mohli jste s nimi nesouhlasit, ale byli to státníci. Dnes mám pocit, že se od téhle tradice Izrael vzdálil.

Měla jste možnost s Netanjahuem mluvit osobně. Co jste mu řekla?

Přijal nás jednou na Jom ha-šoa (Den připomínky obětí holocaustu – pozn. red.), nechal nás 20 minut čekat. Mluvil nejprve izraelský prezident, pak on a nakonec já. Zkritizovala jsem ho tehdy poměrně ostře. Bohužel to, co jsem říkala, asi nemělo žádný efekt.

Pak jsem mu i osobně řekla, že bych si přála, aby nás svět měl rád. A on mi na to odpověděl: „Nemusejí nás mít rádi, musejí se nás bát.“ Tak to bohužel odpovídá. Častokrát posílá naše děti na smrt, drží naše děti jako rukojmí, zatímco jeho syn si sedí v Americe, nic nedělá a jenom nám dělá ostudu.

Pro mnoho lidí se z pojmu sionismus stala spíše nálepka nebo nadávka. Co znamená pro vás?

Pokud jde o sionismus, v tom mám jasno. Já nejsem sionistka a nebyli jimi ani moji rodiče. Pro mě sionismus nikdy nebyl nějakou vznešenou ideologií. Byl především reakcí na antisemitismus, který tu byl stovky let.

Kdyby se Židům dobře žilo v Rusku, v Maďarsku nebo u nás v Čechách, nikdo by nikam neodcházel. Kdyby žil Masaryk a nepřišly všechny ty hrůzy, zůstali bychom doma a on by nás ochránil.

„Poslali nás do plynu, pak nám dávali kytičky“

Jak jste prožívala ten strašný teroristický útok ze 7. října 2023? Přece jen bydlíte v Aškelonu, což je kousíček od těch kibuců u Gazy, kde se to stalo…

Ten útok je podle mě zrada naší vlády. Když jsem to slyšela v rádiu, myslela jsem si, že je to nějaký vtip. Připomnělo mi to Válku světů od Orsona Wellese, když tehdy vyděsil celou Ameriku. Jenže tohle byla pravda. A Izrael je malá země – za pár hodin tam mělo být naše vojsko, ale ono se ani nehnulo. Nechali to dojít až tak daleko. Nechali, aby se to stalo – možná, aby pak měli co dělat.

Slyšela jsem ty děti, jak telefonují domů a umírají s telefonem v ruce. Jak jejich maminky poslouchají, co se děje. To bylo něco strašného. Ve vlastní posteli vás přijdou zabít. Já jsem v životě tak nebrečela. Ani jsem nevěděla, že brečím.

A potom se svět po něčem takovém obrátí proti vám? To je pro mě nepochopitelné. Myslím si, že pohled na Izrael je často strašně nespravedlivý. Každý stát na světě by se po takovém útoku bránil. Hamás přitom ničí i vlastní lidi. Dává zbraně pod školy a nemocnice, nenechá civilisty odejít a vychovává děti v nenávisti. Jak potom chcete budovat mír?

To, co se stalo 7. října, byla strašná rána. A jsem přesvědčená, že jí šlo zabránit.

Řada mladých lidí na Západě dnes vnímá Izrael především optikou války v Gaze. Máte pocit, že se Izraeli přestává rozumět?

Svět Izraeli vůbec nerozumí. Nechápu ty studenty na Princetonu nebo Oxfordu, co se to s nimi stalo? Jsou tam lidi, co demonstrují za Palestinu, a přitom každého, kdo je v Gaze homosexuální, hned zabijou. A tihle lidé přitom volají po volnosti.

Co je to za kontroverzi? Svět nás nejdřív nechá jít do plynu a pak nám dává kytičky a oplakává nás, na to jim kašlu. Ať nás raději nechají žít a zastanou se našeho státu.

Vy jste v Gaze po šestidenní válce sama pracovala. Věřila jste tehdy v mír?

Ano, po šestidenní válce jsme v Gaze pracovaly jako ošetřovatelky. Vařily jsme arabským dětem kašičky, krupici a mléko, aby přibraly a byly zdravé. Chodilo se společně k moři, zpívalo se a tancovalo. Tehdy jsme si opravdu mysleli, že sázíme semínka míru. Pak jsme je naskládali do autobusů a poslali zpět domů.

Jenže pak uplynulo pár let a některé z těch dětí, které jsme krmily a o které jsme se staraly, na nás střílely z jeepů a prostřelovaly nám pneumatiky. Někdo je naučil nenávidět. To je na tom to nejsmutnější. Přitom inteligentní Arab je skvost. Máme takové přátele, například můj doktor je Arab a žije v Izraeli. Velmi si jich vážím.

Vidíte v této situaci vůbec nějaké světlo na konci tunelu?

Všechno jednou končí. Skončí i tohle, jenom nevíme jak. Bohužel lidská blbost a tupost pořád vládne světu. Dneska se bohužel nerodí žádní Masarykové nebo Lincolnové, rodí se Netanjahuové.

Prožila jste za svůj život neuvěřitelné věci. Co byste dnes poradila lidem, kteří mají obavy z toho, kam svět směřuje a co může přijít?

Poradila bych, ať si každý co nejlépe hospodaří se svým vlastním životem a umí mít radost z každého dne. Z každé maličkosti. Štěstí není Porsche v garáži. Štěstí je hezká debata s milým člověkem, dobrý oběd, přítel, který zavolá.

Nebo slunce, které zrovna svítí. Nebo že si můžu něco dobrého uvařit. Tatínek mi kdysi do památníku napsal: „S klidem a rozvahou vládni životem.“ Trvalo mi dlouhá léta, než jsem pochopila, co tím myslel.

Koncentrák mě naučil jednu zvláštní věc: že jsem volná jako pták, protože se nebojím smrti. To je totiž jediná jistota, kterou všichni máme. A tak to brát. Hlavní je nepodat ruku zoufalství. To se nesmí. Život je dar, tak ať žije život!

Mohlo by vás zajímat: Koncentrák ve mně zůstal, v noci křičím, člověk musel mít vůli přežít, říká Lustigová

Deset let jsem o Osvětimi nebyla schopná mluvit, našeho nevinného tatínka zplynovali, bylo to neodpustitelné, říká sestra Arnošta Lustiga | Video: Aktuálně.cz