Foto: ČTK, Aktuálně.cz

Havla nečti, prostě ho vraž do výlohy Autor textu: David Klimeš

Od smrti Václava Havla uplynulo sotva deset let, a už se pro Čechy stal tím, čím nikdy být nechtěl. Svatým, kterého z pohodlnosti raději uctíváme, než abychom o něm a jeho odkazu opravdu poctivě přemýšleli.

Když Tomáš Garrigue Masaryk nastoupil do prezidentského úřadu, zcela dobrovolně se stal symbolem nové křehké státnosti. Těch portrétů, soch a náměstí vzniklo nepočítaně. Když v roce 1937 zemřel, státnost se otřásla a Jaroslav Seifert notoval: „To kalné ráno, to si pamatuj, mé dítě.“

"Trik, k němuž se dnes politici při zneužívání Havlova jména uchylují, spočívá v tom, že o jeho konkrétních názorech a činech nedebatují a ani debatovat nechtějí." David Klimeš

Václav Havel tuto proměnu v instituci během celé své prezidentské i poprezidentské éry odmítal. Chtěl být liberálním občanem, který nemá problém podpořit tu a tam menšinový společenský názor, pokud ho považuje za správný. Odmítal se nechat svázat tíhou dějinotvorné role.

A zatímco Masaryk předával nejvyšší úřad svému vyvolenci, po Havlovi přišel na Hrad běžným způsobem zvolený nástupce, dokonce jeho ideový protivník. Přesně jak to chodívá ve fungující demokracii. Přesto stačilo pouhých deset let a Václav Havel se ve veřejné debatě stihl proměnit v to, čím byl Masaryk – ve zbožštěný symbol bez konkrétního obsahu.

Abraka dabraka

Za jedno z nejsmutnějších zneužití Havlova jména lze považovat projev premiéra Andreje Babiše, přednesený v listopadu 2019 během třicátého výročí sametové revoluce. Normalizační komunistický kádr a agent politické policie oslavoval jménem republiky odvahu prvního porevolučního prezidenta.

„Jak jsem mnohokrát řekl, nebyl jsem v té době tak statečný a angažovaný jako Havel. Navíc jsem nebyl v listopadu 1989 v Československu. Dnes jsem tady, zvolený premiérem naší země ve svobodných demokratických volbách, a proto chci alespoň zpětně vyjádřit vděk a pokoru.“ Hle, Havel jako symbol univerzálního rozhřešení, které si exkomunista sám uděluje.

Těžké to ale VH nemá jen se svými antipody. Při své celoživotní kritičnosti by musel být překvapen i tím, jak s jeho odkazem zacházejí ti, kdo se k němu hlásí. Jeho jménem nezřídka zastřešují – jako nějakou kouzelnou formulí – prakticky jakýkoli svůj politický požadavek, často bez jediného konkrétního odkazu na Havlovy skutečné názory.

Dobrý příklad nabízí poslední předvolební kampaň a nová koaliční smlouva. Pět stran se v ní dušuje, že obnoví „havlovskou“ zahraniční politiku. Co to ale znamená u partají, které mají zcela rozdílný pohled na přijetí eura, porušování lidských práv v Maďarsku či Polsku nebo integraci Evropské unie? Možná proto je odkaz na Havla obehnaný uvozovkami, aby si náhodou někdo nemyslel, že by to také mohlo něco reálného znamenat.

Není zas tak těžké si představit, že s humorem sobě vlastním by dramatik takovou situaci považoval za zdařilou inscenaci své hry Vyrozumění, již charakterizuje zcela nesrozumitelný jazyk ptydepe.

Zatančíme si?

Život i dílo prvního českého prezidenta se už dočkaly důstojného zpracování v řadě knih i filmových dokumentů – a jeho odkaz rozvíjí Knihovna Václava Havla. Posmrtné přebývání VH v české společnosti ale moc povzbudivé není.

Prakticky s okamžikem skonu se rozhořel spor o interpretaci jeho odkazu, protože na státním pohřbu měl vystoupit Havlův rival a nástupce na Pražském hradě Václav Klaus. Je paradoxem – skoro až vaňkovským –, že projev, ze kterého měli všichni velký strach, nakonec patří k těm nejlepším, jaké jsme o zemřelém mohli slyšet.

"Václav Havel proměnu v instituci během celé své prezidentské i poprezidentské éry odmítal. Chtěl být liberálním občanem, který nemá problém podpořit tu a tam menšinový společenský názor, pokud ho považuje za správný." David Klimeš

Klaus byl na chvíli schopen potlačit své ego a na rekviem do svatovítské katedrály si nechal napsat velmi dobrý text. V jeho závěru zadoufal: „Nejsme velký národ, a proto ani velkých postav nemáme na rozdávání. Přesto jsme často dopouštěli, aby bylo jejich dílo a odkaz zplošťováno či deformováno a tím znehodnocováno. Věřím, že Václava Havla nic takového nečeká. To už je ale jen a jedině na nás.“

Čekalo. A velkou vinu na tom má právě Klaus. Jakmile ho opustila smuteční důstojnost, začal žehrat na Havlovo krajní levičáctví, postdemokratické elitářství a mnoho dalšího nepěkného a smyšleného. Havlovy přátele to podnítilo k pochopitelné obraně mrtvého, který se již hájit nemohl – a od té doby se točíme v kruhu nepříliš produktivních soubojů o odkaz VH. Možná to ani není tak kruh, jako spíš vzestupná spirála, jež hostí čím dál víc politických tanečků na Havlově náhrobku.

Nepřemýšlet, uctívat

Jeho jméno tak kdekomu slouží jako prapor na barikádách odporu proti invazi normalizačních komunistů do vysokých funkcí. Ovšem fakt, že Havel sám už v 90. letech požadoval ukončení platnosti speciálního lustračního zákona, se přitom smlčí.

Ve vztahu k zahraničí zase přísaháme na imaginární jednolitý „havlovský“ přístup, ač on sám jako dlouholetý reprezentant země musel po revolučních letech přičichnout k reálpolitice a nevyhýbal se ani návštěvám tak represivních zemí, jako je Saúdská Arábie.

Nejtrapnější pocity ale probouzí snaha přivlastnit si jej v politice domácí a (zejména v předvolebních kampaních) kapitalizovat alespoň trochu lesku z jeho velikosti.

VH se přitom v konkrétních rozhodnutích mnohokrát mýlil a podceňoval stinné stránky mnohých politiků. Pro příklad stačí připomenout jeho výrok: „Nemám to štěstí být prezidentem v době, kdy pan Paroubek je premiérem. Ale já myslím, že by to klapalo, kdybychom vládli spolu.“ Ta slova bral zpět rychleji a silněji, než si asi uměl představit, že bude muset.

Trik, k němuž se dnes politici při zneužívání Havlova jména uchylují, spočívá v tom, že o jeho konkrétních názorech a činech nedebatují a ani debatovat nechtějí. V abstraktní rovině ale exprezident může představovat úplně cokoliv – od svatého Václava polistopadové republiky až po ekofanatického satanáše pozdní doby.

Z odkazu jedné z nejdůležitějších osob naší moderní historie jsme si udělali neproduktivní kýč.

Výběr z hroznů

Jak z toho ven? Cest se jistě nabízí více. Je možné připomínat Havlovo konání v náležitých souvislostech; vyhýbat se ahistorickému blábolení; střežit se modlářství. Samotnému dramatikovi by ale možná největší radost udělalo, kdybychom ho zase začali číst. Tím spíše, že je to něco, co lze udělat prakticky hned. Pro začátek nabídněme úryvky z textů, z nichž většina možná nepatří k těm nejvýznamnějším, ale dobře odhalují, jak intelektuálně bohatou osobností Václav Havel byl.

Moc bezmocných (1978)

O tři roky starší Dopis Gustávu Husákovi je asi propracovanější a nekončí dosti nejasným sněním o jakési „existenciální revoluci“ jako tato esej. Přesto ji právem proslavila geniální metafora.

Vedoucí obchodu se zeleninou umístil do výkladu mezi cibuli a mrkev heslo „Proletáři všech zemí, spojte se!“. Proč to udělal? Co tím chtěl sdělit světu? Je skutečně osobně zapálen pro myšlenku spojení proletářů všech zemí? Jde jeho zapálení tak daleko, že cítí neodolatelnou potřebu se svým ideálem seznámit veřejnost? Uvažoval opravdu někdy aspoň chvilku o tom, jak by se takové spojení mělo uskutečnit a co by znamenalo?

Ty otázky se rozhodně netýkají jen jednoho padlého režimu, míří mnohem hlouběji, pátrají po charakteru společenského konsenzu: do jaké míry je skutečný a do jaké míry je předstírán, či dokonce vynucován?

Šifra socialismus (1988)

Havlovo samizdatové novinářské psaní se prakticky nepřipomíná. Přitom jde o jedny z jeho nejpronikavějších textů. Příkladem může být třeba Šifra socialismus z Lidových novin, v níž analyzuje zneužití a naprosté vyprázdnění titulního termínu dobovým režimem. Což je užitečné si připomínat i v době, kdy jsou politici schopni až moc snadno rekvírovat pojmy. Od konzervativismu přes liberalismus až třeba po nyní tuze oblíbený neomarxismus.

Mnohaletá propaganda, spolu se vzpomínkou na dávné časy, kdy slovo socialismus mělo ještě svůj vábivý obsah, vytvořila ve společnosti pocit, že socialismus je totéž, co Dobro. Nebo přesněji: že je třeba se tvářit, jako by tomu tak bylo. Dík tomu vše, o čem se řekne, že to socialismus ohrožuje, získává přídech zla. Lze si představit lepší pláštík, do něhož se může mocenský aparát zabalit?

Zítra to spustíme! (1988)

Nejeden historik by měl s hrou o vzniku Československa problém. Jako nadčasový text o roli a odpovědnosti jednotlivce i celku v časech historických zlomů je ale inspirativní. Krom jiného nabízí i fiktivní spor o zásluhy na 28. říjnu mezi zelinářem Kopeckým a vdovou po Aloisi Rašínovi.

KOPECKÝ: Rozneslo se to rychle a Václavské náměstí bylo brzy plné. Vedl jsem hlavní průvod, po celý den určoval jeho směr i hesla, dirigoval. Když jsem se pozdě večer vrátil domů, byla má mladičká žena velmi zneklidněna a já byl zcela ochraptělý. Byl to tedy především mnou stržený lid, kdo provedl převrat. Vůdci jen úředně uskutečnili to, co jsme vyhlásili my, prostí lidé z ulice. Po nás ale nábřeží nepojmenovávají.

RAŠÍNOVÁ: To nábřeží jste si mohl odpustit, pane Kopecký! Padnete-li mučednickou smrtí jako můj muž, možná po vás také něco pojmenují!“

Novoroční projev (1990)

Do obecné paměti se zaryl především vstupní bonmot „Předpokládám, že jste mne nenavrhli do tohoto úřadu proto, abych vám i já lhal.“ Za pozornost ale stojí především to, co následovalo po něm. Novopečený prezident se mohl v projevu ostře vymezit vůči minulosti a svalit do jejího propadliště všechnu odpovědnost. Neudělal to a o jeho výzvě ke společnému přijetí nepříjemného minulého, aby bylo možné budovat příští lepší, tak můžeme přemýšlet dodnes.

Bylo by velmi nerozumné chápat smutné dědictví posledních čtyřiceti let jako cosi cizího, co nám odkázal vzdálený příbuzný. Musíme toto dědictví naopak přijmout jako něco, čeho jsme se my sami na sobě dopustili. Přijmeme-li to tak, pochopíme, že jen na nás všech je, abychom s tím něco udělali. Svádět všechno na předchozí vládce nemůžeme nejen proto, že by to neodpovídalo pravdě, ale i proto, že by to mohlo oslabit povinnost, která dnes stojí před každým z nás, totiž povinnost samostatně, svobodně, rozumně a rychle jednat. Nemylme se: sebelepší vláda, sebelepší parlament i sebelepší prezident toho sami mnoho nezmohou. A bylo by i hluboce nesprávné čekat obecnou nápravu jen od nich. Svoboda a demokracie znamená přece spoluúčast, a tudíž spoluodpovědnost všech.

Víc než jen srdíčko

Dramatik Havel má oproti profesoru Masarykovi jednu velkou výhodu. Zatímco školometské texty prvního československého prezidenta jsou dnes už jen velmi těžko čitelné, jeho první český nástupce se uměl publiku vždy dostat pod kůži. Zbylo-li nám tedy z Masaryka prakticky už jen pár sloganů, zaslouží si alespoň Havel šanci na víc. Na to, abychom alespoň část srdíček a bonmotů vyměnili za jeho pozornější čtení. Jen tak bude českou společnost v dalších letech VH provázet a ovlivňovat, nikoliv jen symbolizovat. Jen tak dostane příležitost zůstat naším prezidentem.

Svět vzpomíná na Havla Redakce oslovila čelné politiky a významné osobnosti z celého světa. Vybrané texty byly redakčně přeloženy do češtiny a kráceny.

×

Život a dílo v datech Zdroj: Knihovna Václava Havla

Čtení o Václavu Havlovi (výběr z literatury)

Napsali jsme o Václavu Havlovi

RozhovorJako když zhasne svíčka, tak zemřel prezident Havel

Rozhovory k 10. výročí úmrtí Václava Havla