reklama
 
 

Psychiatr: Deprese se šíří jako rakovina, nemocí přibývá

1. 11. 2014 16:05
Více než 2,8 milionu Čechů potřebuje alespoň jedenkrát za rok pomoc psychiatra. Rizikovou skupinou jsou například cukrovkáři. Pravděpodobnost, že budou trpět depresemi, je až čtyřikrát vyšší.

Praha - Šíří se stejně rychle jako rakovina, tvrdí o depresi a dalších psychických poruchách odborníci.

Počet pacientů se podle nich za posledních dvacet let téměř zdvojnásobil - odborníka potřebuje alespoň jedenkrát za rok více než 2,8 milionu lidí.

A bude hůř. "Za patnáct let budou depresivní poruchy vůbec tou největší zátěží, se kterou se bude lidstvo potýkat," upozorňuje profesor psychiatrie a přednosta Psychiatrické kliniky Všeobecné fakultní nemocnice Jiří Raboch.

Nárůst pacientů má podle něj na svědomí stárnutí populace - stále větší počet lidí trpí stařeckými demencemi. Za další poruchy může prohlubování sociálních rozdílů nebo nevhodný životní styl. Například pokud někdo trpí obezitou a cukrovkou, má až čtyřikrát větší šanci, že se bude léčit i s depresemi.

Aktuálně.cz: Podle statistik přibývá lidí, kteří trpí nějakou duševní poruchou. Čím to je?
Jiří Raboch: Zveřejněné údaje vypadají hrozivě. Ve skutečnosti to ale tak děsivé není. Je sice pravda, že polovina lidí zřejmě onemocní během života nějakou duševní poruchou, my ale do této skupiny poruch zahrnujeme i méně závažné problémy. Patří sem nejenom nespavosti, deprese a úzkosti, ale také například dětské fóbie, což jsou většinou jen přechodné záležitosti, nebo demence ve stáří.

Kolik lidí se musí s duševními poruchami opravdu léčit u odborníka?
Do psychiatrické ambulance pravidelně dochází asi půl milionu lidí. Ten počet ovšem do budoucna poroste. Podle studií, které organizovala Světová zdravotnická organizace ve spolupráci se Světovou bankou a Harvardskou univerzitou, budou za patnáct let depresivní poruchy vůbec tou největší zátěží, se kterou se bude lidstvo potýkat.

Jak si to vysvětlujete?
Duševní poruchy nahradí nemoci, se kterými jsme se už díky moderní medicíně vypořádali. Dnes už nebojujeme s vysokou novorozeneckou úmrtností, podařilo se ji snížit na minimum. Potlačili jsme dětské infekce, máme účinná antibiotika, dokážeme vyléčit srdeční choroby. Díky tomu žijeme podstatně déle. Během tohoto delšího života se ale začneme potýkat s jinými problémy – stále více nás budou trápit takzvané civilizační choroby. A mezi ty nepatří jen hypertenze, cukrovka nebo obezita, zahrnují se sem právě i duševní poruchy, především ty afektivní. Šíří se to rychlostí epidemie.

Duševní poruchy jsou tedy civilizační nemoci? To také vznikají ze stejného důvodu jako cukrovka či vysoký krevní tlak – nedodržováním zdravého životního stylu?
Jistě. K šíření duševních poruch přispívá náš životní styl a jeho biologické i psychosociální aspekty. Řada civilizačních chorob je dokonce navzájem propojena. Například obezita souvisí s duševními chorobami výrazně. Úzká souvislost je prokázána také mezi depresí a diabetem. Uvádí se, že v běžné populaci trpí depresí asi pět až sedm procent lidí. Ve skupině lidí s cukrovkou je to daleko víc – asi deset až dvacet procent. Pacientů, kteří trpí současně depresí a onkologickými nemocemi nebo Parkinsonovou chorobou, je až padesát procent.

Čím to je?
Hrají v tom roli faktory psychosociální i biologické. Pokud máte vážnou chorobu, působí to na vás negativně. Začnete mít problémy v práci i v partnerském vztahu. Z hlediska biologického se to zase dá vysvětlit tak, že se v obou případech – u depresivních poruch i cukrovky – v těle objevuje zvýšená zánětlivá aktivita. Deprese je stejně jako cukrovka onemocnění celého těla. Postihuje endokrinní systém, imunitní i cévní systém.

Jak proti depresi bojovat?
Podobně jako proti dalším civilizačním chorobám. Důležitá je strava a pohyb. Dřív jsme chodili pořád pěšky, nyní všichni jezdí autem. Měli bychom jíst pestře – trošku masa, trošku zeleniny, ovoce a cereálie. Já jsem navíc velkým přívržencem konzumace čerstvých ryb, které nám zajistí dostatek omega-3 nenasycených mastných kyselin. Pokud jich máme málo, zase to souvisí s výskytem duševních poruch - depresí, úzkostných poruch i demencí. Je na to celá řada studií. To ale není všechno, důležité je také světlo. Dřív, když byla tma, tak se spalo, a když bylo světlo, tak se pracovalo a žilo. Teď když se podíváme z družice na svět, tak ten pořád svítí. To samozřejmě ovlivňuje naše biorytmy a souvisí to s výskytem depresí.

Zaznamenala jsem i teorie, že se na výskytu některých duševních poruch, hlavně schizofrenie, podepisuje odkládání rodičovství na pozdější věk. Je to pravda?
Ano. I to zvyšuje riziko duševních poruch. Platí to nejen u matek, ale také u otců. Nedávno byla v britském časopise Nature publikovaná studie, která dokonce potvrzovala, že starší otcové předávají svým dětem ještě více genetických změn než starší matky. Tím u svých potomků zvyšují možnost výskytu autismu nebo schizofrenie. Na duševním zdraví lidí se ale podepisuje i to, že spolu rodiny málo žijí a komunikují. Místo abychom řešili, jak to udělat, aby se mohla o dítě starat sama máma, debatujeme, jestli bude dítěti lépe v obyčejné, nebo v lesní školce.

Jak si v počtu duševních poruch vede Česko v porovnání s ostatními státy Evropy nebo světa?
My tady v Česku nemáme dobře zpracované epidemiologické studie, podle kterých bychom se mohli srovnávat se světem. Obecně lze ale říct, že co se týká struktury pacientů, kteří přicházejí do psychiatrické péče, tak je to v celém civilizovaném světě přibližně stejné. Jediné, v čem se Česko vymyká, jsou sebevraždy. A to už historicky.

Jsou tady častější?
Před druhou světovou válkou jsme byli dokonce světová špička. Je zajímavé, že to platilo pro všechny bývalé země rakouské monarchie – tedy pro Česko, Maďarsko a Rakousko. Po druhé světové válce to kupodivu spadlo dolů, neví se přesně proč. Další vlna sebevražd se zvedla po okupaci Československa bratrskými armádami v roce 1968 a 1969. A přibývat jich znovu začalo i v posledních několika letech. Platí to hlavně v kategorii mužů. Ročně tady napočítáme asi 1650 mrtvých lidí, kteří dokončili svůj život sebevraždou.

Proč to tak je?
Dalo by se to dát do souvislosti s ekonomickou recesí. Potvrzují to některé zahraniční studie, například ze Španělska, kde byla krize velká, nebo ze Spojených států a Řecka. Ostatně prokázáno je i to, že v místech, kde jsou mezi lidmi velké rozdíly v příjmech, je i daleko větší koncentrace duševních poruch. Platí to například ve Spojených státech. Naopak v Japonsku, kde takové rozdíly mezi lidmi nejsou, je depresí a úzkostí podstatně méně.

Jak člověk pozná, že už by měl kvůli duševní poruše vyhledat odborníka?
Je pravda, že všichni tu a tam špatně spíme, jsme nervózní nebo máme špatnou náladu. Ale když obtíže trvají delší dobu, třeba u depresí udáváme minimálně čtrnáct dnů, navíc začnou ovlivňovat náš dosavadní běžný život, je to první signál, jestli bychom neměli vyhledat odborníka.

Co znamená, že začnou obtíže ovlivňovat běžný život?
To znamená, že ráno nemůžete vůbec vstát z postele, nemůžete odejít do práce, přestaly vás bavit vaše dřívější zájmy, jste o hodně méně pracovně výkonní, nemáte zájem o sex. Začnete mít pocit, že už toho nedokážete víc.

Co na takového pacienta v ordinaci čeká?
Lidé s duševní poruchou většinou nejprve kontaktují svého praktického lékaře. A ten skutečně dokáže jednodušší poruchy zvládnout. Řešení je většinou farmakologické. Teprve ve složitějších případech pošlou pacienta dále – buďto k psychologovi, u kterého následuje psychoterapie, nebo k psychiatrovi, kde se potom postupy kombinují. Na pacienta čeká medikace, ale i terapie.

Jaké terapie se používají?
Možné jsou například skupinové terapie. Nedávno udělali na Mayo Clinic sice krátkou, ale zajímavou studii, během které se sledovali lékaři se syndromem vyhoření. Lékařům se doporučilo, aby se jednou za čtrnáct dní scházeli v pracovní době k lehce strukturovaným pracovním setkáním, při kterých si měli sdělovat své trable, pocity a co s tím kdo dělá. Zjistilo se, že když to dělali dlouhodobě, terapie jim pomohla. Najednou své problémy zvládali lépe. Blahodárně působí také jóga. No a pomáhá i muzikoterapie - ostatně už David léčil krále Saula tím, že mu hrál na harfu. Je skutečně prokázáno, že hudba ovlivňuje naše vegetativní funkce – srdeční rytmus, krevní tlak, motoriku a dýchání. Určitý typ vážné hudby dokázal zvýšit u skupiny studentů dokonce jejich kognitivní schopnosti.

Která to byla hudba?
Tuším, že to byla Beethovenova 9. symfonie.

Na terapii jsem se ptala schválně, protože podle statistik Psychiatrické společnosti má každý psychiatr na svého pacienta v průměru jen třináct minut...
To je pravda. Ale za třináct minut nemusíte stihnout jenom předepsat lék, dá se udělat daleko víc věcí. Navíc těch třináct minut je průměrná doba. Některý pacient si přijde jen pro recept, takže stráví v ambulanci sotva dvě minuty, s dalším potom můžete pracovat víc. Je to individuální.

Pomůže péči o pacienta zlepšit reforma, kterou začalo připravovat ministerstvo zdravotnictví?
Řekl bych, že pokud se opravdu uskuteční všechny naplánované projekty, se kterými se dnes počítá, tak se v následujících deseti letech opravdu kvalita české psychiatrické péče zlepší.

autor: Veronika Rodriguez | 1. 11. 2014 16:05

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama