Konec války. Pro Stalina jsme byli válečnou kořistí, padlí rudoarmějci za to nemohou

Obrazem: Boj proti nacistům. Během povstání padlo na české straně tři tisíce lidí
Barikáda v Černokostelecké ulici ve Strašnicích.
Na barikádě.
Na barikádě pod vlajkou Československa.
Vojenské velitelství Velké Prahy Bartoš. Uprostřed velitel povstání generál Karel Kutlvašr, vlevo od něj podplukovník František Bürger, vpravo nadporučík Jaromír Nechanský, velitel paraskupiny Platinium-Pewter. Komunisté odsoudili po válce Kutlvašra k věznění na doživotí, Nechanského odsoudili ve zmanipulovaném procesu k trestu smrti.
Foto: ČTK
Jan Gazdík Jan Gazdík
Aktualizováno 8. 5. 2022 7:11
Ruští vojáci v uniformách sovětské Rudé armády osvobozovali v roce 1945 Československo, jejich následovníci dnes vedou na Ukrajině stejně nemilosrdnou válku jako tehdy německý wehrmacht. Jak si tedy 8. května připomenout Den vítězství nad nacismem, když navíc 1., 2. a 4. ukrajinský front Rudé armády, který bojoval v okupovaném Československu, tvořili až ze 60 procent Ukrajinci.

Je z perspektivy nynější ruské agrese na Ukrajině spravedlivé odstraňovat sochy či pomníky sovětských vojáků, kteří padli či podlehli zranění při osvobozování Československa, jako se nyní plánuje například v Jaroměři? Radnice tohoto východočeského města se nedávno rozhodla sejmout z památníku obětem válek kamenného rudoarmějce se samopalem, který tu od roku 1981 stojí jako hlavní monument. Připomeňme, že první spojeneckou jednotkou na území Jaroměře byla americká vojenská mise z 8. května 1945. Na příjezd Rudé armády a definitivní konec okupace si město muselo ještě chvíli počkat.

"Jde o naprostý nesmysl," odpovídá na úvodní otázku Prokop Tomek z Vojenského historického ústavu. On i jeho kolega Jindřich Marek, který se specializuje na období druhé světové války, se domnívají, že je i nadále nutné vzdát úctu lidem, kteří ztratili život v boji s německým nacismem a za naši svobodu nehledě na to, jak bezohledně si dnes počíná ruská armáda na Ukrajině.

"Ale ani náhodou bych to nespojoval se vzdáním úcty Sovětskému svazu, a tedy i k Rusku, které je jeho nástupnickým státem," upřesňuje Tomek. Neměli bychom podle něj zapomenout ani na sovětskou okupaci ze srpna 1968.

"Muže a ženy Rudé a později Sovětské armády vnímejme jako lidi, kteří byli povoláni k vojenské službě a s nimiž bylo po léta manipulováno. Jednou k boji proti nacistickému Německu a podruhé k nastolení pořádku ve vazalském Československu. O tom, kam ti vojáci mají jít, rozhodoval vždy stát. Oddělme proto tyto vojáky od státu, od Kremlu," doporučuje vojenský historik. "Úctu padlým sovětským vojákům? Ano. Vděk sovětskému (ruskému) státu? Ne," shrnul Tomek svůj postoj v titulku blogu na Aktuálně.cz.

Den vítězství nad nacismem by si v Česku představoval jako důstojnou pietní vzpomínku se skromnou kyticí položenou k pomníkům sovětských, rumunských, polských i amerických vojáků, kteří při osvobozování Československa zahynuli. Počty padlých sovětských vojáků byly ohromující: 122 tisíc. Desetitisícové ztráty rumunských, polských či rusínských vojáků na území Československa již v nedávné minulosti Aktuálně.cz popisovalo. Američanů padlo kolem stovky.

Výše ztrát ale nemusí podle historiků vždy odpovídat rozsahu bojového nasazení. Například právě sovětské velení zacházelo se svými vojáky často dost bezohledně, na lidské ztráty se příliš nehledělo. Což nepřicházelo v úvahu třeba u Američanů. "Jejich velitelé měli zcela jinou zodpovědnost za životy svých vojáků," doplňuje Tomek.

Komunistická propaganda po několik desetiletí tvrdila, že Sovětský svaz má na osvobození Československa rozhodující podíl - což Tomek nezpochybňuje -, protože měl zdaleka největší ztráty. Opomíjela přitom zmíněnou neúctu a opovrhování životy vojáků. Rozhodně to ale podle vojenských historiků Tomka a Marka obecně neprokazuje míru osvobození. "Argumenty, že když obětuji víc vojáků, mám automaticky větší zásluhy, jsou naprosto scestné," shodují se.

Shodně nahlížejí i nynější válečnou situaci na Ukrajině. Šokuje je, že ruská armáda ničí zemi, která měla na Sovětský svaz, tedy především na Rusko, mimořádně úzké vazby. "Přesto se Rusko najednou chová k Ukrajině jako k totálnímu nepříteli," říká Tomek. Důležitým, a přitom veřejnosti nepříliš známým faktem, je, že do Rudé armády po napadení Sovětského svazu nacistickým Německem v roce 1941 byly mobilizovány zhruba tři miliony Ukrajinců. Československo pak osvobozovaly 1., 2. a 4. Ukrajinský front, které tvořily až z 60 procent právě Ukrajinci.

"V řadách Rudé armády, která nás osvobozovala, nesloužili ani zdaleka jen Rusové, ale také Ukrajinci, Gruzínci, Uzbeci či Kazaši. Šlo o směsici národností, která se podílela na osvobozování naší země," doplňuje Marek.

Kdo ve skutečnosti hanobí padlé rudoarmějce?

Je známý fakt - a ke zločinům sovětského diktátora jej lze přiřadit -, že Josif Vissarionovič Stalin vojáky Rudé armády, kteří padli do německého zajetí ať už důsledkem zranění či nedostatku munice, prohlásil za zrádce. Všechny je zpravidla čekal po válce systém pracovních a koncentračních táborů SSSR Gulag, včetně těch, kteří utekli ze zajetí a vstoupili na Českomoravské vysočině či v jiných hornatých oblastech okupované republiky do partyzánských oddílů. Ve Stalinových očích jim to nebylo nic platné.

Zejména proto je i podle historika Marka důležité oddělovat oběti sovětských vojáků od velké sovětské politiky, která se ve své vojenské doktríně přidržovala zásady: "Nás je mnoho."

A často byla právě tato doktrína viníkem zbytečné smrti rudoarmějců. "Tehdejší neúcta stalinského Kremlu k lidskému životu - i vlastních vojáků - se dnes opakuje v podobě neúcty putinovského Kremlu k životům prostých Ukrajinců," srovnává Marek. Padlé vojáky Rudé armády tak podle něj dnes hanobí právě Kreml: "Lživou interpretací dějin druhé světové války, když velmi často lpí na stalinských pohledech na tento konflikt."

Když sovětské velvyslanectví v 80. letech minulého století vyslovilo přání, aby byly oběti sovětských vojáků zpracovány po jednotlivých okresech, právě Marek měl s kolegy zmapovat ztráty v okrese Chomutov. "Sověty jsme ale nakonec zklamali. V naprosté většině šlo totiž o zajatce, kteří zemřeli v nelidských podmínkách - na nemoci, hlad a vyčerpání. Jenže o tyhle své vojáky neměli zájem. Nebyli to pro ně oběti, ale zrádci," vzpomíná historik.

A upozorňuje, že Češi občas neprojevují dostatek úcty a respektu k padlým či zahynulým rudoarmějcům, což je způsobeno právě falšováním vojenských dějin Kremlem a neúctou k vlastním obětem.

"Vždy jsem si proto vážil a litoval tyto padlé rudoarmějce a litoval i jejich rodiče. Třeba matku poručíka Ivana Gončarenka, kterou jsem jako malý kluk viděl v televizi, když ji v roce 1965 přivezli do Prahy k hrobu jejího syna. Kdyby totiž velká politika nehrála v závěru války tak dominantní roli, tak by se jí vrátil domů. Do Prahy mohli totiž mnohem dříve dorazit z Plzně Američané a Gončarenko by žil," míní Marek.

Osvobození Československa má proto podle něj dvojí podobu: "Pro Kreml jsme byli válečnou kořistí. Tohle bychom si měli uvědomit. Padlí rudoarmějci za to ale nemohou. Pokud by byl Kreml seriózním spojencem, řekl by Američanům: 'Tak si do té Prahy z Plzně dojeďte a my ušetříme cestou z dobytého Berlína tisíce životů svých vojáků'," domnívá se historik.

Jak to bylo s osvobozením Prahy?

Hrdinství Pražanů v květnu 1945 se po čtyřicet let za komunistické totality bagatelizovalo frázemi o lidovém povstání pod vedením komunistické strany. Naopak role Rudé armády, která přijela do hlavního města po kapitulaci německých jednotek 9. května, se nadsazovala. Rusové, stoupenci prezidenta Vladimira Putina, přitom podle něj dnes Čechům vyčítají, jak jsou nezdvořilí a neuctiví k ruským obětem a jejich podílu na osvobození Prahy.

"Jejich sympatizanti pak přímo zuří, když jim řeknete, že při osvobozování Prahy ve skutečnosti padlo 20 až 30 sovětských vojáků," dodává Marek.

Falšování ruské vojenské historie v Česku se odehrávalo zejména skrze pražské Olšanské hřbitovy, kde je vojenský hřbitov rudoarmějců. Kreml oficiálně tvrdí, že 9. května 1945 padlo v Praze bezmála 500 sovětských vojáků. Pak by jich ale podle zákonitostí bojů muselo být kolem 1200 vážně zraněných. Němci by tedy museli klást natolik zoufalý odpor, že by Rudá armáda svým způsobem boje srovnala polovinu Prahy se zemí. Tak dopadlo mnoho měst, v jejichž ulicích se Sověti s nepřítelem střetli.

Skutečnost je ale taková, že na olšanském pohřebišti skončilo 492 sovětských vojáků, kteří zahynuli například v okolí Brna či Havlíčkova Brodu. Další se dostali do pražských lazaretů, kde později zemřeli. Většina pohřbených zemřela až po válce - od června do listopadu 1945. Příčinou byla právě válečná zranění, ale i autonehody nebo neopatrné zacházení se zbraní. Najít padlé z 9. května je vzácností.

I tato nezpochybnitelná fakta vyvolávají mnohdy krajní nálady. "Ani bezmála 80 let od konce války nemají Češi ani Rusové jasno v objektivním pohledu na společnou válečnou historii. Stále jsme v zajetí mýtů, které vyhovují jedné či druhé straně. A často je to i z pohodlnosti nebo kremelské propagandistické zlomyslnosti," dodává historik Marek. Poukazuje přitom i na bezohlednost carské, leninské, stalinské, brežněvovské a dnes i putinovské mentality při rozhodování o osudu vlastního národa. Přesněji národů bývalého Sovětského svazu.

VIDEO: Provokují Rusové, ne Novotný. Bez vlasovců by se Praha utopila v krvi, říká Pavel Žáček

V Česku mají pomníky i příslušníci SS. Proč by tu neměli mít připomínku i mrtví zachránci Prahy, ptá se historik a poslanec ODS Pavel Žáček. | Video: Martin Veselovský
 

Právě se děje

Další zprávy