Tenhle dobrovolnický projekt v kategorii základních škol se hodně liší od těch tradičních. U nich to často vypadá, že si ředitel či paní učitelka potřebují udělat čárku v kolonce "dobrý skutek", a tak vyženou děti jednou za rok uklidit okolí školy či navštívit seniory v domově důchodců. Tyto aktivity často nemají žádné pokračování ani nějaký hlubší smysl, jednorázový zážitek z dětí brzy vyprchá.
Jenže pro chlapce z Dětského domova se školou Těrlicko na Havířovsku znamená jejich pravidelná pomoc autistickým vrstevníkům z Havířova hrozně moc. Jsou to děti s nařízenou ústavní péčí, které v sobě měly zakódováno, že jsou jakýmisi vyděděnci společnosti, s nimiž se nepočítá. Nyní zažívají pocit, že je někdo potřebuje, že jsou užiteční, že se na ně někdo těší.
Pro malé klienty z havířovského spolku ADAM (Autistické děti a my) pořádají karnevaly, divadla, mikulášské nadílky, pomáhají pro ně připravovat příměstské tábory a sportovní aktivity. Do budoucna plánují společnou zkoušku prvků z armádního výcviku, paintball či postup při evakuaci.
Celý tento projekt má na svědomí psycholog a psychoterapeut Přemysl Mikoláš, jenž působí v obou skupinách a je jakýmsi pojítkem mezi nimi.
Když se dostali do finále ceny pro malé dobrovolníky Gratias Tibi, znamenalo to pro ně obrovský zážitek - podívají se do Prahy, na slavnostní akci do slavného paláce Lucerna. Přijeli načesaní, v bílých košilích a černých společenských kalhotách, v oblecích. Tenhle večer brali opravdu vážně a na rozdíl od mnoha jiných účastníků ankety to pro ně nebyl jen jeden z mnoha slavnostních okamžiků.
"Každé takové setkání chlapců mimo dětský domov je pro ně velký zážitek. Byli v Praze, v Lucerně, na rautu. Pro ně je důležité i pozorovat, jak lidé jednají mezi sebou, jak jsou k sobě slušní, zdvořilí, jak vypadají funkční sociální vztahy. Znamená to pro ně všechno učení, které jim jejich základní rodiny nedaly. My se jako sociální rodina snažíme jim vše doplnit," vysvětluje jejich psycholog Přemysl Mikoláš.
Celý projekt vymyslel na přelomu let 2010 a 2011, a funguje tedy již sedmým rokem. "Všiml jsem si, že chlapci, kteří k nám přicházejí do Těrlicka, nemají smysl života, nemají otevřenou budoucnost. Přemýšlel jsem, jak toto prázdné místo vyplnit. Když jsem se s nimi bavil, zjistil jsem, že by rádi někomu pomohli, aby měli pro co nebo pro koho žít."
Jelikož jsou jeho specializací děti s poruchami autistického spektra a jejich rodiny, rozhodl se tyto dvě skupiny propojit. Připravil chlapce na první setkání, vysvětlil jim, jak se tato porucha projevuje. "Cíleně jsem jim ale zamlčel, jak najít ke klientům ze spolku ADAM cestu. Chtěl jsem, aby ji našli sami. A oni ji našli - ve svém lidství a člověčenství, které uvnitř mají, jen ho museli znovu objevit."
Jeho zásadou totiž je nenahlížet na mládež v institucionální péči z hlediska jejich dysfunkce. Protože v čem jsou špatní, vědí až moc dobře, ale málokdo z nich dle jeho slov ví, v čem je dobrý. A to jim tímto společným projektem ukázal.
"Já jsem taky dělal na základce voloviny, ale pan učitel mi dal šanci. A já těmto klukům tu šanci dal taky."
Kromě zmiňovaných zážitkových aktivit se společně účastní i tzv. Klubu náctiletých, kde se učí komunikovat, iniciovat rozhovor, klást otázky, střídat se v rozhovoru. "Děti v institucionální péči selhávají v sociálních dovednostech podobně jako autisti, pouze je to na jiném základě," vysvětluje psycholog. "Obě skupiny zažívají samotu a sociální vyloučenost, my se je snažíme propojit mezi sebou."
Mezi oběma skupinami už vzniklo nejedno přátelství, děti mohou zažívat pocity, že se na někoho těší a někdo jiný se zase těší na ně. Kluky z Těrlicka proto do tohoto programu nikdo nemusí nutit - kvůli kamarádství, zážitkům, ale také kvůli zdánlivé maličkosti - fotce z akce, na níž něco pěkného dokázal. "Kolikrát mají první fotky v životě až ode mne, z našich akcí," říká Mikoláš.
Když je na slavnostním večeru v Lucerně vyhlásili jako laureáty ceny Gratias Tibi v kategorii základních škol, neskrývali své emoce - nadšení i dojetí.
"Já jsem je na ten večer připravoval, co a jak, jak se mají chovat. Dával jsem také instrukce, kdybychom čirou náhodou šli na pódium. No a my tam skutečně šli a dopadlo to všechno trochu jinak, než jsem jim říkal," směje se Přemysl Mikoláš. "Ale nakonec to zvládl i náš Michal i autista Dominik. Nejhůř jsem dopadl já, byl jsem tam jak slon v porcelánu!"