Praha/Ústí nad Labem - Za co? Nezletilá vnoučata Danuše Partlové nedokáží pochopit, jak mohla být jejich babička špionkou s dokladem o desetiletém vězení v šuplíku.
Příznivci komunistického režimu, oslavující včerejší výročí Vítězného února, by jim dokázali vysvětlit, jak to bylo prosté. Absurdně prosté, jak jen začátek 70. let dovolil.
Manžel Danuše Partlové prostě neměl v šedesátém sedmém emigrovat. Knížky taky neměla půjčovat. A už vůbec neměla psát do západního Německa, jakou mají lidé v Liberci náladu ze sovětské okupace.
Přesně 60 let po návratu Klementa Gottwalda z Hradu je Partlová přesvědčená, že na - jak říká "slušnou spravedlnost" - není pozdě.
Ke svému překvapení se totiž v roce 2003 od Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování komunismu (ÚDV) dozvěděla, že je rozhodnutí prokurátorky Natálky Heřmanové, která v roce 1973 dohlížela na vyšetřování jejího případu, napadnutelné. Dokonce podle tehdejších zákonů.
Když loni policisté ÚDV šetření odložili, podala protest. O něm má vbrzku rozhodnout Státní zastupitelství v Ústí nad Labem.
Aspoň je koho sledovat
Partlová až do svého zatčení netušila, že ji StB intenzivně sleduje. Tajná služba její rodině od roku 1971 kontrolovala poštu. Monitorovala, kdo si z domu odnáší v exilu vydávanou literaturu, kterou dostávala úřednice z pojišťovny od manžela Eduarda ze zahraničí.
"Nikdy mě nenapadlo, že bych dělala něco špatně," vzpomíná bezmála osmdesátiletá žena, pro kterou si nakonec přišli do práce v září 1973 dva muži v civilu. Odvezli ji do litoměřické vazby. Obvinění? Pobuřování a poškozování zájmu republiky v cizině.
Děti ji rok neviděly. "Vůbec jsme nechápali, proč ji drží," vzpomíná dcera Zuzana, jíž bylo patnáct.
Čtěte více:
O únoru 1948 na A.cz
- Objev: Únor 1948 byl pro Moskvu málo krvavý
- Grafika: Co říkají o komunistech 60 let po Únoru
- Obrazem: Právě jsem se vrátil z Hradu. Po šedesáti letech
- Únor 1948: Jak jej vidí blogeři na Aktuálně.cz
- Obrazem: Nuselský most se stavěl podle diktátu Moskvy
Kauza Horáková
Odpověď nabízí historik Petr Cajthaml. Byl to právě on, kdo narazil na nesrovnalosti v případě Partlových. Tehdy působil v ÚDV jako dokumentarista a pracoval na jiné kauze.
Podle něj byli Partlovi jedni z mála, na koho se tehdy mohli agenti StB v Liberci zaměřit.
"StB bylo hlavně nepohodlné, že se kolem Partlové pohyboval kruh lidí, kterým knihy půjčovala," říká s tím, že tzv. AKCE Vedoucí (krycí jméno pro Partlovy) byla na počátku 70. let jedním z hlavních případů liberecké Státní bezpečnosti.
Špionáž za maso v Mimoni
Při procházení dobových materiálů ho zaujalo několik nesrovnalostí, které vedly k oficiálnímu zkoumání na ÚDV.
Na pětadvacáté výročí Vítězného února (1973) vyhlásil prezident Ludvík Svoboda amnestii, která se mimo jiné týkala velké části "protistátních" trestních činů. I těch pachatelů, vůči nimž mohlo být v budoucnu vedeno stíhání. "Do této kategorie spadalo i pobuřování, za které byla zatčena právě Partlová," připomíná Cajthaml.
Po třech a půl měsících vazby však Partlová dostala v únoru 1974 do cely úplně jinou zprávu. Její trestný čin nebyl amnestován, ale překvalifikován na vyzvědačství.
Jako nejzávažnější prohřešek hodnotili vyšetřovatelé poznámku, kterou napsala v dopise Partlovi. Zmiňovala manželky ruských důstojníků, které vykoupily v Mimoni maso. Tím se měla dopustit vyzrazení přísně tajných informací o rozmístění sovětských vojsk.
Dostala trest deset let v nejhorší ženské věznici v Pardubicích. Odseděla si sedm.
"Domnívám se, že konečným důvodem pro tak vysoký trest byl fakt, že si tehdejší vyšetřovatelé uvědomili, že by obvinění Partlové z amnestovaného trestného činu pobuřování před soudem neobstálo. A proto rozšířili obvinění na vyzvědačství," říká Cajthaml.
Vnitřně upřímná prokurátorka
Zkoumáním práce policistů přišli experti z ÚDV na to, že nejaktivnějšími byli v tomto případu dva příslušníci severočeské státní bezpečnosti - Miloš Brandtl a Josef Trupl. Ani jeden z nich nežije.
Zda i oni při vyšetřování dodržovali zákony, na to měla dohlížet zmiňovaná prokurátorka Natálka Heřmanová. "Ona je jediná z žijících osob, které se na odsouzení Partlové podepsali," je přesvědčený Cajthlaml.
Jeho slovům je těžké na první pohled uvěřit. Heřmanová působí stejně mile jako Danuše Partlová. Žije v ústeckém domově důchodců a překvapuje čilou pamětí. Baví vzpomínkami na dětství v ukrajinském Kyjevě či doprovázení sovětských delegací a primabalerín.
"Musela bych si na podobný případ pamatovat, takových moc nebylo," povídá po chvilce odmlčení čtyřiaosmdesátiletá žena. "Mám čisté svědomí, vždy jsem byla skromná, oblíbená, vnitřně upřímná," upozorňuje věrná stoupenkyně komunistické strany se slovy "tehdy bylo líp".
Rozhodnutí na spadnutí
"Její povinností jako prokurátora v té době bylo zrušit trestní stíhání a propustit stíhaného z vazby, pokud k tomu nebyl zákonný důvod," vysvětluje historik Petr Cajthaml "Její povinností bylo mj. dohlížet i na zákonný průběh vyšetřování".
Zda se případ Partlové znovu po letech otevře a soud začně prověřovat úlohu Heřmanové, teď závisí na Stáním zastupitelství v Ústí nad Labem. Rozhodnout má podle mluvčího úřadu Jana Jakovce do poloviny března.
"Nikdo už mámě nevrátí sedm let života, ale pokud prokurátorka tehdy pochybila, soud by to měl rozhodně řešit," stojí za svou matkou Zuzana Partlová.
"Vzpomínám na život v dobrém. Ale nechci, aby někdo žil v místnosti bez kliky - jako já," usmívá se Partlová starší. "Konec, že ta paní prokurátorka vůbec neporušila zákon, se mi zkrátka nelíbí," říká.
