Další pokus o uzákonění eutanazie. Dlužím to své matce, vysvětluje poslankyně

Radek Dragoun Radek Dragoun, s přispěním Markéty Šrajbrové
19. 5. 2019 18:27
Poslankyně ANO Věra Procházková dlouhá léta pracovala jako lékařka na anesteziologicko-resuscitačním oddělení, kde se specializovala na léčbu bolesti. Sama navíc byla u toho, když její příbuzní prožívali poslední chvíle života. I proto se rozhodla, že se v Česku pokusí prosadit právo na eutanazii. Naposledy takové snažení ztroskotalo v roce 2016 v Poslanecké sněmovně. V rozhovoru pro Aktuálně.cz přibližuje, kdo všechno by měl podle jejího návrhu na dobrovolnou smrt nárok a jak by probíhala.
Ilustrační foto.
Ilustrační foto. | Foto: Thinkstock

Není to poprvé, kdy se zvažuje možnost zavedení eutanazie. Již několikrát se tím poslanci zabývali, ale nikdy to neprošlo. Proč chcete takový zákon předložit vy?

Pracovala jsem 30 let na ARO (anesteziologicko-resuscitační oddělení, pozn. red.) a jako lékařka záchranné služby, mám specializaci na léčbu bolesti. Navíc mi všichni příbuzní, kteří zemřeli, zemřeli na rakovinu. Několik z nich jsem doprovázela na konci života a způsob, jakým umírali, se mi nelíbil. Hodně mi záleží na tom, aby se rozhodl pacient sám. Já jsem bohužel měla velmi špatnou zkušenost s vlastní matkou, která takovou možnost neměla, a myslím si, že jí to ještě dodneška dlužím.

Naposledy se tím sněmovna zabývala v roce 2016, poslanci ale zákon nepřijali. Tento návrh počítal s tím, že možnost eutanazie dostanou jen pacienti v beznadějném stavu, což měla posuzovat komise. Jakou cestou půjde váš návrh?

Moje pracovní skupina souhlasila s tím, abychom použili jako kostru našeho návrhu lucemburský zákon, který se mi zdál nejpřijatelnější pro naši společnost. Už na začátku je v něm psáno, že to budou komise, které budou rozhodovat.

V lucemburské úpravě je komise devítičlenná. Jsou v ní tři lékaři, tři právníci, dva zástupci pacientů a jeden zástupce zdravotnického zařízení. Myslím, že takto podobně bychom to mohli mít postavené i my.

Kdo všechno bude moct o eutanazii požádat?

Můj názor je takový, že to může být pouze pro nevyléčitelně nemocné pacienty, ne pro zdravé. Bude to pro pacienty, kteří jsou starší 18 let. V současné době nepřichází v úvahu, abychom uvažovali o něčem takovém pro děti. A musí to být občan České republiky. Zároveň by pacient měl mít podle mého názoru nárok na to, aby to platil stát.

Proč o to nebudou moct požádat cizinci? Nechcete, aby sem lidé kvůli eutanazii jezdili?

Ano. Nepřeji si, aby to jako ve Švýcarsku postupně vypadalo jako obchod. Možná tam může být výjimka pro dlouhodobě bydlící na našem území, kteří se dostanou do této situace a jsou v českém systému zdravotního pojištění. Tyhle výjimky pro dlouhodobě pracující u nás tam asi budou. Ale určitě nechci, aby sem cizinci přijížděli jenom kvůli eutanazii.

Poslankyně ANO Věra Procházková je dlouholetá lékařka.
Poslankyně ANO Věra Procházková je dlouholetá lékařka. | Foto: ČTK

Co pacienti, kteří jsou ve stavu, že sami o eutanazii nemohou požádat?

Pacient bude moct i předem vyslovit svoje přání, kdyby byl náhodou později v bezvědomí.

To je třeba příklad někoho, kdo trpí nevyléčitelnou nemocí a podá žádost, do níž napíše, že až bude v důsledku své nemoci v bezvědomí, tak chce eutanazii? 

To by bylo v předem vysloveném přání. Jinak samotná žádost o eutanazii by měla být podána plně při vědomí, pacient by měl být schopen napsat žádost sám nebo u lidí, kteří třeba nemohou psát, jeho zástupce.

Podle čeho bude komise rozhodovat, zdali pacientově žádosti vyhoví?

Komise by měla rozhodnout do určitého data. Budeme zvažovat za jak dlouho. V každé zemi, kde to funguje, se snaží dobu rozhodnutí zkrátit. Je třeba, aby rozhodli včas. Pacient do žádosti napíše, proč chce eutanazii. Komise pak zhodnotí, zdali je to to, co odpovídá zákonu. To znamená, že musí být nevyléčitelně nemocný, musí být jasně ověřeno, že tam nejsou žádné možnosti v léčbě - pouze paliativní, která samozřejmě u každého pacienta musí být.

V Nizozemsku třeba mají, že v komisi musí souhlasit úplně všichni, v Lucembursku je devět lidí a sedm z nich musí souhlasit. Je na zvážení, jak to udělat u nás, jestli stoprocentní souhlas, nebo jestli by stačila nadpoloviční většina. Na toto téma ještě povedeme diskusi.

Jak bude zákon ošetřovat roli lékařů? Dovedu si představit, že podílet se na eutanazii může být některým proti srsti.

To máte stejné jako u interrupce. Dneska pokud gynekolog nesouhlasí s interrupcí, nemusí ji dělat. Ale lékařská komora si sama provedla průzkum, oslovila nás všechny lékaře s dotazníkem, a paradoxně vyšlo, ač představitelé České lékařské komory jsou spíše na druhé straně, že pro a spíše pro by bylo kolem 55 procent lékařů a asi 70 procent sester. U nich je to ale samozřejmé, protože ony pracují s pacientem, ony jsou u lůžka a vidí to utrpení. To je samo o sobě určitý signál.

Průzkum mezi zdravotníky

Průzkum, na který se poslankyně Věra Procházková odvolává, provedla Česká lékařská komora ve spolupráci s Psychiatrickou klinikou 1. LF UK. Údaje o tom, že 55 procent lékařů a 70 procent sester je pro eutanázii, publikovala i média. 

Spoluautor průzkumu, psycholog Radek Ptáček ale nyní tvrdí, že jsou data vytržena z kontextu a chybně interpretována. "Od aktuálních překrucování výsledků se jako autoři výzkumu plně distancujeme. V dosavadních vyjádřeních jsou překroucena především pro politické účely a s podstatou zjištění nemají nic společného," uvedl Ptáček. Dodal, že oficiální zveřejnění dat i s patřičným komentářem výzkumníci teprve chystají.

Zdroj: Markéta Šrajbrová

Jak by samotná eutanazie měla vypadat?

Podle mě je nejlepší, když probíhá v mobilním hospici, to jest doma. Měli by u toho být pracovníci mobilního hospicu, kteří samozřejmě mají jiný postoj než lékaři v nemocnicích, kteří zachraňují životy. Navíc tím, že by se to odehrávalo doma, případně v kamenném hospicu, tak by to nemocnici odsunulo stranou, protože tam se má léčit. Například v Lucembursku se to ale odehrává v nemocnici. To je ještě na zvážení. Myslím si, že diskuse na toto téma bude ještě velká.

Kdo bude tím, kdo udělá ten rozhodující krok, který povede k usmrcení pacienta? Kdo zmáčkne ono "tlačítko"?

Probíhá to tak, že pacient dostane tabletky, které si podle pokynů sám vezme. Nebo přijde odborník, většinou je to lékař, který má jasné pokyny. Pacient se zváží, určí se množství dávky a tak dále. A pak se použijí látky, které může pacient vypít nebo sníst. A pak je tu další možnost, že mu bude zavedena infuze. Tam se používají léky. Na začátku takový, který pacienta uspí, a vzápětí takový, který uvolní svalové struktury a pacient přestane dýchat.

Pacient by si tedy mohl vybrat, jakou metodu upřednostňuje?

I v předem vysloveném přání může napsat, jakým způsobem chce, aby to bylo provedeno. Kolečko od infuze může zmáčknout on sám, pokud je toho schopný, nebo někdo z rodinných příslušníků či zdravotnický personál.

Katolický kněz Marek Vácha napsal před časem na Aktuálně.cz blog, kde na případu Belgie a Nizozemska varoval před vypuštěním džina z lahve. Ukazoval v něm, že v roce 2015 v Nizozemsku čtyři procenta všech úmrtí bylo eutanazií. Nebojíte se, že vypustíte džina?

Zneužití zákona je podle mého názoru to, co je dnes už méně diskutováno. Možná v církvi, tam samozřejmě vzhledem k jejich přesvědčení asi ano, ale ve většinové společnosti to je trošku jinak. My spíše - a já to cítím z lékařského stavu - potřebujeme pravidla.

Já opravdu jako anesteziolog a jako doktor v ambulanci léčby bolesti byla dotazována na provedení eutanazie. Já potřebuji nějaká pravidla. A jestli nejsou, tak se stejně dějí věci, které se nám vůbec nelíbí. Tak to je. Proč to má rozhodovat lékař? Nebo sestra, která podává utišující preparáty? Proč? Já si myslím, že je správně, aby pravidla byla stanovena, a zneužít se dá úplně všechno. Tam, kde nejsou regule, se to dá zneužít mnohem víc. S regulemi je to přece jen lepší.

A to číslo? Čtyři procenta všech úmrtí v Nizozemsku měla na svědomí eutanazie.

Chce to porovnat s lidmi v paliativní péči. Chce to porovnat třeba s lucemburskými zákony, kde je to pět až šest pacientů ročně. Tam, kam jezdí cizinci z ostatních zemí, se to procento samozřejmě zvyšuje. Navíc oni mají regule příliš volné. To já bych nechtěla, jako to mají oni. Oni to umožňují dětem, psychiatrickým pacientům, lidem, kteří řeknou, že jsou unavení životem. V současné době bych byla ráda, abychom to měli striktně vymezené, tak jako to mají v Lucembursku.

Na duševně nemocné jsem se chtěl zeptat. Vaše momentální podoba návrhu nejde tímto směrem…

Ne. Člověk musí být duševně zdráv, a když jsou nějaké pochyby, tak si komise může vyžádat od psychiatra vyšetření a jeho názor na pacienta. Jakmile tam jsou nějaké pochyby, souhlas samozřejmě nedá. Ale u duševně nemocných pacientů je to strašně složité. Vezměte si Alzheimerovu chorobu. Člověk je jeden den ve stavu, kdy s vámi mluví normálním způsobem, a druhý den je úplně mimo. To je velmi problematická věc. Než by se komise vůbec rozhodla, tak by to trvalo příliš dlouho a bylo by to v neprospěch všech.

Při striktních pravidlech, kdy by se jednalo o pacienta, který je nevyléčitelně nemocný, v paliativní péči, by to mělo být jednoznačné. Hlavně se musí rozhodnout sám pacient. Tady je pořád nějaká chiméra, že někdo ovlivní rozhodnutí pacienta. Dneska k sebevraždě můžete člověka dohnat taky. Takže to je prostě stejný problém, ale tady to bude ošetřeno komisí.

Do budoucna si dovedete představit, že by se to zavedlo u duševně nemocných?

U nějakých duševních chorob nemáme zase tak jasné postoje, i u některých autoimunitních chorob. A věda se bude vyvíjet. Možná že i rakovinu budeme moct léčit. V tuhle chvíli jsem ale striktně proti.

 

Právě se děje

Další zprávy