V zahraničí mám víc času na bádání, ale v Česku si pořád pomáháme, říká oceňovaná vědkyně Fučíková

Michaela Dvořáková
19. 8. 2018 20:00
Anna Fučíková se stala jednou z 50 vědkyň z celého světa, které americká diplomacie vybrala na mezinárodní výměnný program International Visitor Leadership Program. Anna Fučíková vystudovala biofyziku a chemickou fyziku na Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy, kde dodnes učí. Na odborné stáži ve Švédsku se jí podařilo vyvinout křemíkové nanokrystaly. Ty mohou mít díky svým unikátním fyzikálním vlastnostem využití jak v technice, tak i v medicíně. "Mohou se použít třeba jako nanolampičky, můžeme tak například sledovat cestu léčiva v buňce," vysvětlila mladá vědkyně, která získala kromě jiných ocenění i cenu od nadačního fondu Neuron.
Mladá vědkyně Anna Fučíková se jako jedna z 50 žen dostala na prestižní výměnný program do USA.
Mladá vědkyně Anna Fučíková se jako jedna z 50 žen dostala na prestižní výměnný program do USA. | Foto: ČTK

Aktuálně.cz: V čem bude vaše účast v International Visitor Leadership Program spočívat?

Anna Fučíková: Z celého světa se nás sjede 50 žen, které mají reprezentovat skryté talenty v té dané zemi v oblasti vědy, technologií, inženýrství a matematiky. Hlavním cílem je seznámit se s našimi vědeckými protějšky ve Spojených státech a navázat nové možnosti spolupráce.

Jak velkým úspěchem pro českou vědu je, že jste se do tohoto prestižního programu dostala? Jak jste byla vybrána právě vy?

Je to poměrně hodně výběrová akce, celosvětově nás pojede jen asi 50. Zároveň se na tento program nedá přihlásit, musí vás někdo nominovat. Právo nominovat mají jen zaměstnanci ambasád Spojených států amerických. Ti navrhují po dlouhé úvaze lidi, v nichž vidí pravděpodobné budoucí lídry v daném oboru.

Výběr byl tříkolový, přičemž na začátku nás mohlo být až 900 nominovaných. Měla bych rovněž podotknout, že celý pobyt je zcela hrazen americkou stranou.

Co si od cesty do USA slibujete? Co vás tam čeká?

Nové kontakty, diskuze na zajímavá témata, návštěvu zajímavých míst a laboratoří. Zároveň je toto prestižní ocenění jistým puncem kvality, který mi může v budoucnosti pomoci v získávání mezinárodních grantů, v čemž bohužel jako Česká republika zatím nejsme ve srovnání s okolními zeměmi moc úspěšní.

Přesný program ještě do detailu neznám, zatím vím, že začínáme ve Washingtonu, pak budeme v NASA a končíme ve filmových studiích v Los Angeles, kde se natáčel film "Skrytá čísla". Především navštívím několik univerzit a špičkových vědeckých pracovišť, se kterými bude možnost navázat vědeckou spolupráci.

Zmínila jste film Skrytá čísla, kterým je program inspirovaný. Popisuje příběh matematiček, které pomohly NASA uskutečnit cesty do vesmíru. Viděla jste ho?

Na tento film jsem se velice těšila, věděla jsem o něm, už když ho natáčeli. Zároveň se v mé knihovně nachází jak originální kniha, tak přepis filmu v knižní podobě. Netušila jsem, že se mi o pár let později tato kniha tak trošku zapíše do života. Byl to právě tento film, který inspiroval vládu USA k vytvoření tohoto programu.

Představuje podle vás program IVLP dobrý způsob, jak podporovat zapojení žen do vědy v technických oborech? Přeci jen se ho drtivá většina z nich nikdy nezúčastní.

Je to stejné jako u grantů. I grantová agentura ČR má omezené zdroje, a tak je svěřuje jen těm, o kterých si myslí, že mají nejlepší naději na úspěch a jejich projekt je proveditelný. Zároveň se domnívám, že ženy nominované do tohoto programu přenesou získané znalosti i do svého okolí a takto budou benefitovat i další lidé.

Pro muže je nečekané, aby byla žena ve vědě dobrá

Setkáváte se ve své práci s nějakými problémy kvůli tomu, že jste žena-vědkyně?

Kdybych řekla ne, tak by to bylo pokrytecké. Spíš než problémy bych to nazvala komplikace a výzvy navíc, které muži nemusí řešit. Stále to ale vyplývá z toho, že je nás v technických oborech málo. Na pozicích vědeckých asistentek je nás cca 14 procent, profesorky jsou vzácnost a počítají se doslova na kusy.

Také dost problémů vychází z toho, že je pro muže nečekané, aby žena byla ve vědě dobrá. Například když přijde návštěva, tak mě dost často považují za studentku nebo laborantku, prostě nečekají, že mohu vést granty. Přemýšleli jste také někdy nad tím, že jsou to ženy, které dostávají otázku, jak balancují rodinu a vědu/práci, kdežto u mužů nám tato otázka ani nepřijde na mysl? To podle mě mluví za vše.

Jaká je vaše osobní motivace pro výzkum, na kterém pracujete? 

Zvědavost a snaha objevit, jaké jsou vnitřní zákonitosti toho, co zrovna zkoumám.

Můžete přiblížit oblast svého výzkumu?

Obecně se věnuji oboru nanotechnologie v biologii, speciálně křemíkovým nanokrystalům, studiu jejich fyzikálních a chemických vlastností a jejich potenciálnímu využití v medicíně a biologii. Nanotechnologie nám obecně otvírají dveře do mnoha oborů. Materiály v rozměru nano mohou mít zcela nečekané vlastnosti. Takto třeba moje křemíkové nanokrystaly jsou schopny po osvícení UV světlem svítit ve viditelné oblasti, tedy v barvách od modré po červenou. Mohou se použít třeba jako nanolampičky v medicíně, a můžeme tak například sledovat cestu léčiva v buňce.

V čem jsou vaše nanokrystaly výjimečné?

Moje nanokrystaly mají tu výhodu, že svítí ve velice úzké spektrální oblasti, laicky mají právě jeden odstín dané barvy. Takto si tedy budete moci označit námořnickou modří jedno léčivo, azurovou modří třeba membránu na buňce a budete je moci od sebe rozlišit. Takto byste teoreticky mohli studovat najednou několik desítek jevů, v dnešní biologii jste rádi, když můžete pozorovat tři jevy najednou.

V čem spatřujete největší potenciál nanokrystalů? Pro jaké obory?

Použití je možné například v medicíně nebo i při výrobě LED diod, kdy si můžete namíchat barevný profil takový, jaký vám vyhovuje.

V zahraničí jsem měla mnohem více času na bádání, tady musím vyplňovat stohy papírů

Jak dlouho už se tématu věnujete? Jak jste se k němu dostala?

To je těžké říct. To, že chci studovat fyziku, jsem věděla už asi v 10 letech, biologii jsem milovala ještě dříve. Takže moje aktuální práce je fakticky pokračováním mého dětského snu, je těžké říct, že jsem začala ten a ten den.

Je pro vás v současné době bariérou, že jste dysgrafička, dyslektička a dysortografička? Brání vám tyto poruchy nějakým způsobem v práci?

Nejhorší je to asi při výuce. Musím si dávat obrovský pozor, zda píšu opravdu to, co říkám, a aby to po mně bylo čitelné. Studenti to ale berou sportovně a udržuje to jejich pozornost, nemohou jen otrocky opisovat, co je na tabuli. Musí i poslouchat a přemýšlet.

Ve vědecké práci je to vcelku v pohodě, rukou prakticky už nepíšu a všude mám nastavenou kontrolu textu. Nemám ale nastavené automatické opravy. To většinou končilo špatně… Třeba mi zaměňovaly teplotu v Kelvinech za teplotu v Jelcinech. Nejvíce se to projevuje asi v psaní článků, byla bych mnohem šťastnější, kdyby se psát nemusely. Zároveň mnou napsaný text po sobě nechávám u důležitých dokumentů někým přečíst.

Máte zahraniční zkušenosti. V čem spatřujete největší rozdíl mezi českým přístupem a přístupem na cizích vědeckých pracovištích? 

Těch rozdílů je příliš mnoho, tak jeden pozitivní a jeden negativní. V zahraničí jsem měla mnohem více času na bádání, tady musím vyplňovat stohy papírů, být učitelem, účetním, ekonomem, úředníkem, takže v závěru jsem šťastná, když 50 procent času mohu věnovat vědě. Ve Švédsku to bylo 95 procent.

Naopak největším pozitivem za mě v Česku je, že si stále pomáháme. Mohu zvednout telefon a jít ke kolegům z jiné instituce ověřit si svou hypotézu na jejich přístrojích. Ve Švédsku jsme museli každý experiment domlouvat mnoho dní až měsíců dopředu, domluvit se, kolik to bude stát, a zaplatit to.

Pokud byste v české vědě mohla okamžitě změnit jednu věc, co by to bylo?

Je tu spousta drobností, které užírají můj pracovní čas, takže cokoli, co by mi umožnilo trávit více času v laboratoři.

 

Právě se děje

Další zprávy