Na co jste na Islandu přišli? Co byste zařadila mezi největší úspěchy vašeho vědeckého týmu?
Celosvětově si lidé myslí, že Island je čisté místo nezasažené lidskou činností, průmyslem. Ale bohužel co se týče částic ve vzduchu, není to tak, jde o velmi prašné místo. Takže jsme Island identifikovali jako významný zdroj znečištění ovzduší. Ovšem toho přírodního, které je spojené hlavně s erozní a sopečnou činností.
O jak závažné znečištění jde?
Umístění ostrova na pomezí Arktidy je závažné téma, protože prach z Islandu může ovlivňovat neporušenou oblast Arktidy, která dnes odtává nejrychleji - jsou tam dvojnásobné nárůsty teplot než na zbytku zeměkoule. A strach o sněhovou pokrývku a vůbec ledovce je vysoký.
Co se tedy na Islandu děje, na co jste přišli?
Definovali jsme, že se na Islandu nachází největší arktická a zároveň evropská poušť, má rozlohu 44 tisíc kilometrů čtverečních, tedy podobně jako třeba Slovensko. Obecně se předpokládá, že poušť musí být na místě, kde je teplo, sucho. My jsme přišli s definicí nových druhů. Ve vědecké společnosti se o to pořád přeme, poslední dva roky se docela uchytilo označení pouště severních zeměpisných šířek.
Neznamená to, že všechny oblasti v poušti způsobují písečné bouře. Potíž je, že miniaturní prachové zdroje dokážou způsobit třeba tisíc kilometrů dlouhé prachové vlečky. Taky jsme definovali vulkanický prach. Všichni znají vulkanický popel - materiál, který spadá při erupci. Ale prach je ten starý materiál, který je znovu uváděný do pohybu při silných větrech.
Jaký má ten sopečný prach povahu?
Prach přepracovaný ledovcovou činností vytváří velmi jemné částečky, které jsou menší než jeden mikron a podobné tomu, co najdete třeba v cigaretě, zplodinám z lidské činnosti. Dělali jsme testy v laboratoři, sypali jsme prach na sníh, a zjistili jsme, že má stejné účinky jako saze. A to jsou dneska nejznámější částice, které způsobují oteplování. Pohlcují sluneční paprsky, a když dopadnou na sníh, rychleji taje. Zároveň se dostanou do sněhu, protože pořád hřejí a vytváří kolem sebe vzduchové kapsy. Takže náš islandský prach má stejné efekty jako tyto saze. Což je opak toho, co vždycky jednou za šest let přinese Mezinárodní panel pro klimatickou změnu, který minerální prach prezentuje naopak jako činitele ochlazení.
Mluvíme tedy o prachu, který je z islandských pouští ve velkém odnášen větrem - kam vlastně?
To nás taky zajímá, máme síť lapačů. Třeba na Špicberkách, v Grónsku, ale i v Evropě, třeba v pražském Geologickém ústavu. Potřebujeme důkaz, že najdeme částečku s tímto složením. Ze satelitu tyto prachové bouře vidíme do vzdálenosti tisíce kilometrů.
Jsou nějaké výsledky v Praze?
Zatím nemáme důkaz, do Česka tyto částečky zavanuly prokazatelně jen při erupci. Ale ze satelitů víme, že se to odehrává. A třeba Norský ústav pro výzkum vzduchu přišel s čerstvou studií, která říká, že z množství prachu, který se z Islandu přenáší větrem, se do Evropy dostanou až tři procenta. A když to srovnáme s naším výzkumem z měření z terénu, kde vychází, že se z Islandu odvane celkově třicet až čtyřicet tun materiálu, není to málo.
Po výbuchu sopky v roce 2010, kdy už byla erupce prohlášena za skončenou, jsme třeba změřili jednu písečnou bouři, během níž se přes jeden metr přesunulo jedenáct tun písku za 23 hodin. Podle dostupných informací je to jedna z nejsilnějších erozních událostí, která se na naší planetě odehrála, otiskli jsme to v časopise Nature scientific Reports.
Má to vliv na lidi žijící na Islandu? Třeba na jejich zdraví, dýchání?
Vulkanický prach je plný minerálů, vyživuje půdu i okolní oceány. Na druhou stranu silný vítr z něj dokáže udělat živel podobný smirkovému papír, který úplně oškrábe lak na autech. Částečky jsou tak jemné, že se mohou snadno dostat do lidských nebo zvířecích plic nebo do krevního oběhu. Vědecká zdravotní studie na toto téma ještě nevyšla, ale z mikroskopu víme, že zrna tohoto prachu nejsou zakulacená, ale mají na sobě různé háčky, takže se mohou zachytit v plicích, podobně jako azbest. Stejný tvar mají v mnoha případech saze.
Co se s tím dá dělat? Na celém Islandu nerostou skoro žádné stromy, sledujete třeba nějaké snahy o to, aby se do krajiny vrátily rostliny, které půdu zpevní a zabrání rozšiřování černých pouští?
Ano, Vikingové Island odlesnili a přišli se způsobem zemědělství, na který byli ve zbytku Evropy ve středověku zvyklí - les se musí vykácet, pak všechno spálit, aby byla půda úrodná, a nasadit tam traviny a hned nato poslat dobytek. Ale ve srovnání s Evropou tady byly vždycky nižší teploty, ohromně silný vítr a velmi časté deště, takže se už příroda nevzpamatovala. Takže takové snahy začaly už v roce 1907, kdy Islanďané založili první ústav na ochranu půd na světě. Na jižním Islandu díky těmto snahám můžete dnes najít lesíky nebo dokonce pole na místech, kde byla před šedesáti lety poušť.
Taky jsou zde na počátku léta k vidění obrovské plochy fialových květin, vlčích bobů neboli lupin, které pochází z Aljašky a na Islandu mají zúrodňovat půdu. Jak se to daří?
Přivezli sem bohužel druh, který má toxické účinky. Některé lupiny se dají zpracovávat v potravinářství jako krmení, ale ne tento typ. A semínko je velmi odolné. V první vlně to bylo v pořádku, ale nikdo nepočítal, že to bude tak invazivní druh. Přivádí sice vzdušný dusík do půdy, ale nedovolí jinému druhu růst, zahubí i trávu nebo třeba sazeničky břízek. Takže ve finále je to velký problém, vytlačuje původní islandskou flóru.
Jak tedy postupuje obnova půdy?
V posledních desetiletích udělal Ústav na ochranu půd velký krok dopředu, na druhou stranu tím, že se zvyšuje teplota a dochází k rapidnímu utávání ledovců, vznikají nové pouštní oblasti. Jsou tu třeba obrovské snahy, aby farmáři nepouštěli přes léto ovce do hor, kde se pomalu regeneruje vegetace. Jenže i když se lépe pasou v údolí, pro farmáře je tradice pást ovce v horách. Místní organizace s nimi pracují, aby se naučili nahradit ztráty.
Kdyby vybuchla Eyjafjallajökull dnes, nad Evropou by se zřejmě létalo
Jak to vlastně vypadá nyní? Dá se očekávat nějaký velký výbuch sopky?
Islanďané jsou velmi úspěšní v predikcích, a když se něco blíží, stihnou včas zareagovat a zahájit evakuaci. Podle dlouhodobé frekvence dochází k erupci jednou za tři až čtyři roky, poslední byla v roce 2015. V současnosti je pět velkých stratovulkánů připraveno k erupci - Hekla, Katla nebo třeba Bárðarbunga.
Dá se očekávat, že bude některá z nich podobně masivní, jako když před sedmi a půl lety vybuchla Eyjafjallajökull, která ochromila leteckou dopravu nad celou Evropou?
Eyjafjallajokull se liší od ostatních sopek tím, že její částice byly trošku jemnější a i vzhledem k chemickému složení si lidé nebyli jisti, jak se bude chovat při styku s turbínami letadla. Mohutnější erupce co do objemu částic byla ale o rok později, Grímsvötn.
Takže ani nebylo nutné vzdušný prostor uzavírat a výrazně omezit leteckou dopravu nad celou Evropou?
Po diskusi s vědci okolo mě můžu říct, že se někteří přiklání k názoru, že kdyby sopka vybuchla dneska, vzdušný prostor by se neuzavíral. Ale na to se pořádají celé konference, podle mě se bojí každý říct jasné stanovisko, protože se dřív nebo později něco podobného může ve světě stát a pak by se k tomu ostatní odvolávali. S odkazem na konferenci Arctic Circle v Reykjavíku v říjnu 2017 převládá názor, že rozhodnutí bude na jednotlivých aeroliniích. Desítky lidí ale umírají každoročně ve světě při leteckých neštěstích způsobených písečnými bouřemi.
Jak by to tedy vypadalo, kdyby teď vybuchla Katla nebo Hekla? Co se dá očekávat?
Byla by to s velkou pravděpodobností explozivní erupce, hodně částic. U Katly to bude umocněné tím, že je pod ledovcovým krunýřem, láva se musí prodrat masou ledu. Takže pak má vulkanický oblak o dost větší mocnost a je tam nahromaděno více energie. Hekla je zase známá tím, že způsobuje únik plynů, a mohly by se tak například otrávit ovce. Ale forma předpovědí pro oba vulkány je přesná, takže se nebojím žádné ničivé katastrofy z pohledu ztráty lidských životů.
Jak vůbec Islanďané přítomnost aktivních vulkánů vnímají? Jak se jim v takovém prostředí žije?
Berou to jako normální věc, dokonce bych řekla, že se bojí erupce sopky méně než třeba lidé v Česku záplav. Berou to v podstatě jako zábavu. Islanďané moc nechodí na výlety, rádi se vozí auty. Ale když mohou pozorovat nějakou erupci, neváhají se k ní vydat.
Od rozvozu pizzy ke špičkové vědě
Co vás vlastně na Island přivedlo?
Sever mě nikdy nelákal, na Erasmus jsem jela do Středomoří, na ostrov Sardinie. Tam mě nadchla školní výprava na aktivní sopky - na Etnu a na Eolské ostrovy, kde jsme měřili spad sopečného popela. Když jsem pak po návratu do Česka odevzdávala závěrečnou zprávu ze stáže a posteskla jsem si, že v Česku nejsou žádné aktivní vulkány, úředník mi řekl, že byly otevřené stáže na Islandu, tak proč to nezkusím tam. Tak jsem si na poslední chvíli podala žádost o stáž přes Norské fondy. Na Island jsem přijela v lednu 2007. Jenže až do roku 2010 pak nebyla žádná erupce.
Takže jste vyčkávala, co přijde?
Udělala jsem si tady stáž, která byla časově náročná, a jelikož jsem nestihla cestovat a poznat zemi, hned po dokončení magisterského studia jsem se sem vrátila. Týden po státnicích jsem tady nastoupila na takzvanou letní práci. Na Islandu totiž zaměstnavatelé umožňují studentům už od dvanácti, někteří od čtrnácti let, získat takzvané letní práce na šest týdnů, někdy i na tři měsíce. Na místním meteorologickém ústavu jsem měřila ozonovou vrstvu. Pak jsem dělala různé práce, jezdila jsem s pizzou, uklízela jsem v hotelu… Ale bylo náročné se prosadit v mém oboru ve vědecké sféře.
A proč? Kvůli tehdejší krizi?
Ano, v roce 2008, po letní práci, mi nabídli místo v lavinovém centru v západních fjordech, v Ísafjörðuru. Tam jsem nastupovala přesně 6. října, tedy v den, kdy premiér Islandu vyhlásil, že je země v krizi a zbankrotovala. A v tu chvíli nikdo nevěděl, jestli bude mít příští týden práci. Nechali mi kontrakt do června dalšího roku, pak jsem se živila právě prací v hotelích a podobně.
Jak jste se tedy postupně prosazovala ve vědeckém poli?
Nebylo to jednoduché, po práci v lavinovém centru bylo jasné, že člověk bude rád, když nějakou práci najde. Nastalo hromadné propouštění, 20 až 30 procent lidí přišlo o práci, takže jsem naprosto chápala, že jsem byla mezi prvními. Pak jsem tady nastoupila na doktorské studium, ale to bylo taky těžké, protože můj obor se tady nevytvořil, atmosferické vědy zde v podstatě neexistovaly. Island je malý, je tady málo odborníků, ale špičková věda je zde v oblasti ledovců, zemětřesení, vulkanické činnosti nebo třeba dynamiky větru.
Dá se tedy říct, že jste průkopník svého oboru na Islandu? Že jste sem přinesla to know-how?
Ne doslova, naučili jsme se to v průběhu až tady, ještě jako studentky s kolegyní Lenkou Škrabalovou. Pomohli nám kolegové z Karlovy univerzity - hodně nám pomáhal dnes už zesnulý profesor Martin Braniš z Geologického ústavu Akademie věd nebo z Ústavu chemických procesů Akademie věd. Zprvu nám půjčili přístroje na měření atmosferické koncentrace částic.
Nikdo před námi ty prachové události neměřil. Hlavně to bylo všem jedno. Navštěvovala jsem hodně místních institutů - Environmentální agenturu Islandu nebo město Reykjavík, které od roku 2000 měří částice v městských oblastech, kde znečištění souvisí s lidskou činností. Na pouště samotné se nikdo nesoustředil a odhadovalo se, že je tady nejlepší vzduch na světě. Později jsme ukázali, že rozhodně není.
Co tedy bylo rozhodující pro to, aby se téma koncentrace částic v ovzduší začalo brát na Islandu vědecky vážně?
Možnost studovat toto téma jsme dostali až poté, co přišla erupce Eyjafjallajökullu, která byla explozivní a měla na svědomí obrovské množství částic v atmosféře. Zasáhlo to i Evropu, celý svět. A po erupci přišel obrovský tlak z Evropské unie, jak to, že se tady nikdo nezabývá kvalitou ovzduší, a proč to nikdo neměří. Takže výbuch mě zachránil, díky němu mám vlastně práci.
Před tím už jste se podílela na výzkumu v nějakém týmu?
Ne, byla jsem sama, nastoupila jsem na doktorské studium, ale neměla jsem na to žádný grant, dělala jsem to dobrovolně, musela jsem se živit jinou činností. Po erupci v roce 2010 jsem si podávala výzkumné granty. Ty nejdříve nevyšly, ale zároveň jsem si znova zkusila letní práci v Ústavu ochrany půd. Tam jsem měřila, co se děje se sopečným prachem po erupci na Eyjafjallajökull. Hned nato mi nabídli práci na Zemědělské univerzitě, ale to už jsem na studiích získala první grant a díky tomu jsem už mohla přestat pracovat, protože mě platili.
Podmínky pro vědu jsou tady tedy těžší než v Česku? Jak to vnímáte, cítíte určité limity?
Z Česka jsem odešla před delší dobou, navíc jsem tam skončila na magisterském stupni. Ale doma mi nebylo dodáno sebevědomí, tam mi bylo spíš sebráno. Zatímco tady jsem byla překvapena, že byly moje vědecké nápady docela oceněné. A dneska máme jádro pracovní skupiny, která je celosvětově známá.
Jaké vědecké poznatky byste chtěla lidem předat?
Třeba Arktida je ožehavé téma, je až smutné vidět, k jakým změnám tam dochází. Chtěla bych vzkázat lidem v Česku, že záleží i na nich, jak se chovají a jak znečišťují ovzduší - ať už je to kvůli jedincům v autech, nebo velkým industriálním aglomerátům. Znečištění ovzduší nezmizí s větrem, ten ho jen přemístí. Dnes je z tohoto pohledu jedno, jestli topíte uhlím, nebo dřevem. I když pro lidské zdraví je podstatně horší uhlí, ale co se týče sazí a veškerých produktů spalování, velká část má vliv na tání sněhu v Arktidě.
Člověk se musí zvednout od počítače, aby se přesvědčil, že je ledovec modrý
Čemu se nyní věnujete?
Nedávno jsme třeba identifikovali neuvěřitelný fenomén - sněhovo-písečnou bouři. Na vlastní oči jsme viděli černý sníh, ve městě nedaleko od pouště. Taky zkoumáme zajímavý jev nedaleko největšího islandského ledovce. Tam se uprostřed pouště před třemi lety zničehonic vyvalila láva, vzniklo lávové pole při nádherných lávových fontánách. To proto, že ledovec tlačil na magmatický krb sopky a láva si našla cestičku jemným pískem a vychrlila asi třicet kilometrů od samotné sopky a vytvořila hráz řekám z ledovce. Teď se tam tvoří obrovské jílové jezero. Dali jsme si tam kameru a sledujeme, co se bude dít.
Jak vlastně vypadá váš běžný vědecký den?
Nechtěla jsem nikdy skončit tak, že bych musela pořád sedět za počítačem. Ale aby člověk pochopil, co vidí, musí si udělat čas, vyrazit do terénu, sedět a koukat se. Vědecké otázky mě nenapadnou v kanceláři. Člověk musí navštívit to místo, aby pochopil správnou vědeckou otázku. Tak jsem si dříve třeba na vegetaci všimla toho, že jehličky na borovicích mají na sobě žluté skvrny, a hned mě napadlo, že by to mohlo být způsobeno něčím v ovzduší. A i když jsem studovala fyzickou geografii, až tady na Islandu jsem na vlastní oči viděla, že je ledovec modrý. S našimi měřicími přístroji je to těžké, nemůžeme je nechat běžet venku, nevydržely by. Máme proto v terénu síť kamer, to nám hodně pomáhá. Když víme, že přijde písečná bouře, snažíme se v ní cestovat a měřit koncentrace na různých místech.
Říkáte, že jste tedy původně vůbec nechtěla na Island, začala jste na Sardinii. Tak proč jste se nakonec rozhodla, že tady zůstanete?
Kdo tu byl, pochopí. Je tady vše naopak, než na co jsme zvyklí doma. V Česku mě hodně trápilo znečištění vzduchu polétavým prachem, hlavně přes zimu.Tady se dá navíc celoročně plavat venku, v horkých bazénech. I když člověk tu přírodu denně nevidí, tak ji cítí, aktivní vulkány takové prostředí vytvářejí.
Nevadí vám polární noc, ta chladná a temná zima?
Mám zimu radši, protože tu není špatný vzduch, je tu klid. Tma je tu dopoledne, ale odpoledne se stmívá později než v Česku. Ale jezdím hodně domů, snažím se vrátit tam své kořeny. Manžel je Islanďan - vede nejstarší hospodu na Islandu a stará se o naši dvouapůlroční dceru - a paradoxně by radši žil v Česku. Takže jsme tu teď kvůli mně.
