reklama
 
 

Česká sestra z Mosulu: Iráčané opravují s elánem, válkou poničená nemocnice začíná připomínat Motol

13. 9. 2017
Práce v Mosulu byla pro Jitku Kosíkovou, českou sestru spolupracující s Lékaři bez hranic, už sedmou zahraniční misí. I tak ji ale překvapilo, jak silnou vůli mají místní lidé, kteří se snaží obnovit severoiráckou metropoli, aby v ní mohli normálně žít. Týká se to i obnovy nemocnic, některé se už dostaly na úroveň zdravotnických zařízení v Česku, říká Kosíková v rozhovoru pro Aktuálně.cz.
Doporučujeme

Jak dlouho jste byla v Mosulu?

Byla to jedna z kratších misí, trvala měsíc. Neměla jsem na ni také tolik času, byla jsem tam zčásti o dovolené. Ale obecně v podobné misi jde být nejdéle tři měsíce.

Protože to je nápor na nervy?

Práce je intenzivní psychicky i fyzicky, a to nejen přímá péče o pacienty. Jak se vyvíjela situace poté, co město dostala pod kontrolu irácká armáda, každý týden se měnilo portfolio pacientů a jejich potřeby. Musíte s tím počítat, předvídat, plánovat dopředu, celý ten projekt nějakým směrem vést, mapovat zdravotnickou situaci: odkud se k nám dostávají pacienti, co o sobě vzájemně víme s iráckými nemocnicemi, kde se o koho nejlépe postarají… To byla moje práce.

Říkáte, že se měnily potřeby pacientů. Jak?

Přijela jsem v polovině července (v těch dnech irácká armáda osvobozovala poslední čtvrti zpod nadvlády džihádistů, pozn. red.). Pacienti, kteří k nám jezdili na začátku, byli nejčastěji zranění střelbou nebo minami. Postupně jich ubývalo.

Jitka Kosíková

Jitka Kosíková

Specializovaná dětská sestra, absolvovala bakalářské studium ve Velké Británii. Pracovala v české nemocnici i v zahraničí na dětském anesteziologicko-resuscitačním oddělení, od začátku roku působí v domácím hospici Cesta domů. Od roku 2010 spolupracuje s humanitární organizací Lékaři bez hranic, zúčastnila se sedmi zahraničních misí. Z té poslední v iráckém Mosulu, čerstvě osvobozeném zpod nadvlády "Islámského státu", se vrátila v srpnu.

Irák platil za zemi s poměrně rozvinutým zdravotnictvím, jak jsou na tom místní s vůlí tu úroveň obnovit?

Ohromně pozitivně mě to překvapilo. Nemocnice ve východním Mosulu byly vypálené, vybombardované nebo částečně zničené, ale Iráčané mají obrovskou sílu a motivaci dát je dohromady a začít znovu poskytovat péči. V první z nich, ve které jsem byla, mají na stěně obrázky, jak vypadala před půl rokem. Teď jsou její opravené části srovnatelné s nemocnicemi typu Motol nebo Homolka. Obecně jejich specializovaná péče, vyšetřovací metody, přístroje a možnosti operací jsou srovnatelné s naším zdravotnictvím. Zdravotní péče byla dostupná a bezplatná.

Naopak křehkost systému se ukázala, když některé specializace vypadly a najednou nebylo, kam pacienta poslat a jak se o něj postarat.

Jak to vypadalo za nadvlády Islámského státu?

Lékaři a zdravotníci nedostávali plat. Lidé popisovali, jak tu šly ceny nahoru - a i zdravotníci musejí platit jídlo, vodu, bydlení, elektřinu. Takže si účtovali poplatky od pacientů, což nebyl oficiální systém, ale jejich způsob, jak přežít. Teď začíná vláda zase zaměstnance ve zdravotnictví platit.

Čeští letci, kteří v Iráku školí místní piloty, někdy vzpomínají, jak najdou důstojníky, kteří se před desítkami let na studiích naučili česky. Ve zdravotnictví také pracují lidé, kteří umějí česky?

Většina lékařů tam ze studií umí velmi dobře anglicky, česky mluvící lékaře jsem nepotkala. Českou republiku ale někteří znají z té "špatné" stránky - lékař k nám jednou přivezl pacienta z bojové linie, a když jsem mu mezi řečí řekla, odkud jsem, odtušil, že zbraně dodané do Iráku z Česka dokážou udělat pěknou paseku. Lékaři to zkrátka vidí jinak než vojáci.

Jak velkou kapacitu vlastně vaše nemocnice v Mosulu má?

Na urgentním příjmu, což bylo naše největší oddělení, jsme měli kolem 350 lidí týdně. Jak těch nejzávažnějších, takzvaných "červených" případů, tak těch, kteří mohli počkat a kteří by normálně spadali pod ambulanci. Asi polovinu případů tvořily děti.

Jako dětská sestra trávíte profesní život právě s dětmi. Je péče o dětské pacienty pro lékaře a zdravotníky emočně těžší, než když se starají o dospělé?

Pro mě je to stejné jako tady. Ano, když je nemocné dítě, vnímáte to tragičtěji, berete to tak, že ty děti za konflikt nemůžou, nestojí na žádné straně, chtěly by si hrát. Ale smrt dítěte je pro lékaře nebo sestru vždycky stejně smutná, tady i v Iráku. Je to specifické, děti mají život před sebou, na druhou stranu má jejich organismus úžasnou schopnost regenerace, nemívají vysoký tlak, cukrovku či srdeční komplikace způsobené životním stylem a stresem, které komplikují hojení a uzdravení.

Jak se to dá z pohledu těch, co se o děti starají, zvládat?

Musíte si najít mechanismus, jak fungovat, abyste mohl vypnout, jít domů. Když se s tím trápíte - a nejde jen o pacienty, v Iráku vidíte spoustu sirotků, říkáte si, kdo se o ně postará - zasahuje to do osobního života. A stejně to nevyřešíte.

"Ženy rodí stále, ať je válka, nebo mír"

Úplně z opačného spektra - velkou část případů, které nemocnice Lékařů bez hranic řešila, prý tvořily porody.

Na urgentním příjmu jsme měli dvě porodní lůžka a kolem padesáti porodů týdně. Ať je válka, nebo mír, ženy rodí pořád, v kulturním prostředí Iráku je navíc běžné mít víc dětí. Funguje to trochu jinak než u nás, ženy většinou přijdou těsně před porodem, už v nějaké porodní fázi, a během tří až čtyř hodin od porodu od nás odcházejí domů.

Mluvíme tu o péči o děti, porodech, střelných zraněních… Kolik lidí vlastně v nemocnici Lékařů bez hranic pracuje?

Na směny 140 místních pracovníků a pak osm pracovníků mezinárodního týmu, kteří dělají podporu na jednotlivých odděleních - většinou lékaři, ale i sestra, porodní asistentka. Dál asi sto lidí zabezpečuje provoz, kontroly na bráně, zda příchozí nemají zbraně.

Ocitli jste se během mise v nějaké nebezpečné situaci?

V nemocnici přímo ne. Je pravda, že jsme slyšeli střelbu a výbuchy, probíhalo "čištění" města od min a výbušnin. Zprávy o incidentech jsme dostávali denně. V Mosulu jsme také nezůstávali přes noc, měli jsme základnu asi hodinu cesty na venkov, přes řeku, ve vesnici, která byla vyhodnocená jako bezpečná. Tam jsme měli kancelář a pronajaté domy, kam jsme po práci přijeli, odpočívali, ale taky dál pracovali.

Jak je to s respektem vašich místních mužských protějšků v tamním kulturním prostředí k ženě, která je může úkolovat?

S tímhle jsem neměla problém na žádné misi. Člověk musí ukázat, že tamní prostředí respektuje, nemůže přijet a začít radit - tohle a tamto děláte špatně, takhle se to dělá. Nemůžete jim to zbourat. Ale když přijedete s pokorou a respektem k tomu, co dělají a co si prožili, jednají se všemi stejně a férově.

Jak probíhá příprava na misi typu Mosul?

Po pracovní stránce je to tak, že dostáváme podklady, projdeme si briefingy, abychom věděli, do čeho jdeme. Někdy je těžké si to představit, i když to člověk slyší opakovaně, ale ta příprava je důkladná. Nejtěžší pro mě bylo vymyslet, jak to řeknu doma.

Jak to šlo?

Prostě jsem řekla, že jedu, kam jedu. Člověk ví, že okolí bude mít strach, že pracuje představivost, zkreslené představy, které nejde generalizovat na celé město.

Takže jste přišla domů a řekla - jedu do Mosulu? Co se dělo pak?

Víte, že se nepamatuju? Určitě jsme ale probírali, že na nějakou misi pojedu, trochu jsme se o tom bavili už dříve. Naštěstí je člověk i na misi v kontaktu s rodinou, nebyl problém si přes internet popovídat. V tomhle je to dneska luxus.

A jak těžké je se pak vracet do prostředí, kde lidé neřeší hlavně to, jak přežít, ale kdo co řekl ve sněmovně?

Po návratu jsem hned šla do práce a zrovna jsme řešili s kolegy jejich lamentování, že mají hodně práce. Ono to ale je tak, že když má člověk hodně povinností, chce všechno stihnout. Ten čas je teď nabitý, ale vlastně cítím úlevu, v porovnání s prací v Mosulu u toho není ten stres. Je to jak v příběhu s rabínovou kozou.

Povídejte.

Muž si stěžuje, že mají doma málo místa, hodně dětí, rodiče manželky. Rabín mu předá do péče kozu, slepice, že je má mít v obytné místnosti. Muž je zprvu nešťastný, ale nějak se tam poskládají. Když zvířata za týden vrací, tak si pochvaluje, kolik má najednou doma místa.

To je pozitivní přístup.

Víte, nikdy jsem ve zdravotnictví nezažila tolik legrace a pozitivního myšlení jako v mé nynější práci v Česku. Mám štěstí na to, s kým pracuji - a i když je to těžké téma, příběhy lidí, o které se staráme, nejsou jednoduché a jsou na konci života, tak to pozitivní myšlení nějak neutralizuje a pomáhá nám jít dál. Vlastně je to tak, že kdyby se lidé netrápili maličkostmi, můžou si život užít mnohem víc.

Dnes se hodně razí teze "pomáhat v místech konfliktu". Jaká pomoc na místě je podle vás potřeba v Iráku?

Nejlepší by samozřejmě bylo, aby ty konflikty nebyly. Ale to asi nejde zařídit. V mosulských nemocnicích, ve kterých jsem byla, třeba neměli lékaře specialistu, anesteziologa, někoho, kdo umí zavést centrální žilní katetr, zaintubovat pacienty. Chyběly i léky. Přístroje měli, i když je někdy museli opatrně hledat ve zničených nemocnicích - jeden z místních lékařů takhle bral nějaký monitor a na poslední chvíli si všiml, že je na něm nastražená výbušnina. Hodně se hodí peníze, aby mohli opravit místa, která vypadají jako Drážďany po po druhé světové válce, opravovat silnice - pod nimi vedou ty samé trubky co u nás - opravují vodovody, kanalizaci, aby předešli epidemiím. Většina lidí se chce vrátit zpátky, aby tam mohli pracovat, chodit do školy, prostě žít normální život.

autor: Jan Wirnitzer

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    Komerční sdělení
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama