Češi mají novou rozhlednu. Zde je příběh stavitele věže

Ludvík Hradilek Ludvík Hradilek
20. 11. 2009 15:00
Soukromá rozhledna vyrostla v severních Čechách nad Roprachticemi
Kdysi tu bývaly borovice tři. Zbyla jediná. A triangulační věž nahradila rozhledna.
Kdysi tu bývaly borovice tři. Zbyla jediná. A triangulační věž nahradila rozhledna. | Foto: Ludvík Hradilek

Roprachtice - Na návrší nad Roprachticemi seče starý muž jetele. Jako každý den musí zaopatřit dobytek. Jeho rod tu hospodaří už stovky let a dá-li Bůh, ještě bude.

Dole v úrodných nížinách jde v roce 1955 do tuhého, ale tento drsný kraj pod Jizerskými horami kolektivizace ještě nezasáhla.

Narovná bolavá záda a rozhlédne se kolem. Bojoval za Veliké války na Piavě, až v daleké Itálii. Viděl lán světa. Ale tady je stejně nejlíp. Zavolá si k sobě desetiletého vnuka, který mu tu už od rozbřesku pomáhá. "Podívej, všude kam dohlédneme, je to samá nádhera."

Ještěd, Bezděz, Jizera, Štěpánka, Kozí Hřbety, Žalý, Benecko, obrysy Orlických hor, Tábor, Kozákov. Dvakrát do roka je vidět i Milešovka.

Je to svým rozhledem vyhlášené místo. Sám tu zasadil při cestě tři borovice. Však tu nikdo už jinak neřekne než "U Borovice".

Chlapec vyleze na triangulační věž a rozhlíží se kolem. Na ten pohled nikdy nezapomene.

Cesta tam a zase zpátky

V patnácti letech opustí rodné Roprachtice, studuje, pracuje jako úředník po severních Čechách - tu tam, tu jinde.

Někdy v sedmdesátých letech se dívá na televizi, ukazují jejich ukradená pole oraná družstevníky. "A odtud je nejkrásnější výhled na Vysoké nad Jizerou," slyší pravdu od normalizačního hlasatele.

Pád komunismu ho zastihne v plné síle, mluví pěti jazyky, rozumí ekonomii, naučí se právo.

Vrátí se do rodné obce, postaví si tu dům. Pracuje od rána do večera, vydělává peníze. Své tři dětí vodí opět do svého kousku lesa, přes svoje pole na kopeček u borovice. Ze tří, co tu vysadil děda, stojí už jen jedna, triangulační věž je pryč, ale výhled je tu pořád úžasný.

Výhled pro bohy
Výhled pro bohy | Foto: Ludvík Hradilek

Aspoň nějaké sezení, nebo posed by se tu hodil.

A gauč, ten bych chtěl...

Deset let po revoluci je upachtěný, televizi nemá, rádio neposlouchá, o politiku se nezajímá. Přemýšlí, že už se blíží důchod a co tak by dělal. Slyšel, jak je krásně na Mauriciu. Ale nějak je mu nejlíp tady v drsné krajině jak z Londonových knih. Postavil by si nejraději rozhlednu u borovice, dal si na ni gauč a pozoroval západ slunce.

Vzpomíná na mrtvého otce, slyší ho, jak mu říká, ať si pustí rádio.

V rádiu Kontakt z Liberce uslyšel inzerát, že někdo prodává žulu.

Porada s manželkou byla krátká.

"Zaplatit vnukům studium v cizině by bylo asi lepší, ale nejlepší cesty vedou do pekel," říká muž, který se rozhodl postavit si sen.

Druhý den už tatrovky vozí žulové kvádry z Velkých Hamrů, z bouračky staré řeznické ledárny. Je toho pětatřicet fůr.

Sousedka nakreslila plány, se kterými obchází úřady. Od nikoho nechce ani korunu, všechno zaplatí sám. Úředníci jsou nadšeni. Jen soused má výhrady, nakonec se dohodne i s ním. Do dvou let je stavební povolení na světě.

Loni v dubnu se poprvé kopne.

Projektantka, kameníci, tesař i truhlář a nakonec i kámen a dřevo jsou z blízkého okolí.

Ke dvacátému výročí masakru na Národní třídě se rozhledna slavnostně otevírá.

"Je to náhoda, máme hotovo a lidi, co chtějí přijít, mají volno... Ale je pravda, že 25. února bych neotevíral," říká v kanceláři velkého podniku v Lomnici nad Popelkou nenápadný muž. Nesměle se brání fotografování. "O mně nepište, ani fotku tam nedávejte, pište o rozhledně, když se bude lidem líbit, tak mi to bude dělat radost."

Nakonec se dá František Hubař (63) přesvědčit. "Ale o mně až na konec."

A Muže, který sázel stromy, znáte?

Nejraději by byl nahoře, kde jeho syn a vnuci upravují příjezdovou cestu k rozhledně na slavnostní otevření, ale ještě má neodkladné schůzky. Příští rok jde do důchodu, u rozhledny vyroste ještě pokladna s malým občerstvením a záchody. Kolem postaví pár prolézaček pro děti, zasází jeřabiny, šípky a možná nějakou kleč.

To je jediné, na co ještě potřebuje peníze. "Nepište, kolik mě to stálo, domek by za to byl a nikomu nevysvětlím, že nemám nic schovaného pod polštářem."

Pan Hubař se už těší, jak bude prodávat limonádu, pohledy a když nikdo zrovna nepůjde kolem, nechá na schodech rozhledny kasičku na dvacetikoruny a půjde se projít do lesa. A až se zešeří, vleze si do osmnáctimetrové výšky na svůj gauč, ve své rozhledně a bude se dívat na západ slunce, jaký není ani na Mauriciu.

A jestli prý pořád nerozumím, proč to dělá, ať si přečtu knížku "Muž, který sázel stromy" od Jeana Giona, je to jen pár stránek.

"A když dá Bůh, ještě jedno místo na kopečku mám vyhlídnutý," říká muž, který staví rozhledny.

 

Právě se děje

Další zprávy