Utrpení, šílenství, smrt. Neznámé příběhy Čechů, které semlel sovětský gulag

Pavel Švec Jiří Kropáček Adam Hradilek, Jaroslav Formánek, Jan Dvořák, Iryna Zabijaka, Anna Chlebina, Pavel Švec, Jiří Kropáček
Aktualizováno 20. 6. 2021 7:42
Historici ÚSTR několik let zkoumají pozadí jednoho z nejpodivnějších procesů v předválečném Sovětském svazu, jehož obětí se stali čeští krajané na Ukrajině. Desítky Čechů skončily po vykonstruovaném procesu jako údajní špioni v děsivých táborech gulag, někteří věznění nepřežili, další byli popraveni, jiní zešíleli. Mnozí z nich byli učitelé. Od procesu s českými učiteli uplynulo 90 let.
Foto: cechoslovacivgulagu.cz, HDA SBU, Aktuálně.cz

Téměř století byly ukrajinské archivy sovětské tajné policie NKVD pro české badatele prakticky nedostupné. Otevřel je až převrat na Ukrajině před sedmi lety. Od té doby se historikům podařilo objevit jména téměř osmi desítek krajanů, kteří se dostali do soukolí sovětské totalitní justice.

Projekt Čechoslováci v gulagu zpracovávají historičky a historici Ústavu pro studium totalitních režimů. Podrobnější informace naleznete zde.

Historie kolektivního usazování Čechů v západních oblastech carského Ruska začíná po roce 1864. Rusové tehdy potlačili polské povstání v této části jejich říše, a car Alexandr II. proto vydal velkorysé prohlášení, v němž se zemědělcům ze střední Evropy nabízela za výhodných podmínek úrodná půda zkonfiskovaná poraženým Polákům.

V českých zemích se carova deklarace setkala s odezvou a na severozápadní Ukrajinu, ale i do některých oblastí Běloruska, zamířilo několik tisíc rodin, jež doma prodaly své chalupy a políčka s vidinou lepšího života na východě.

"Máme ohromnou chuť pracovat na úrodné půdě"

Zápisy ze starých kronik, jako například z Kroniky obce Podhájce - Volyně, dokládají jejich radostná očekávání: Při poslední etapě pochodu po rakouském území bylo vidět, že i menší děti mají sváteční oblečení.

Toho zářijového dne slunce dosti hřálo, když se přiblížili k hraničnímu přechodu. "Jsme Slované českého původu a vy jste také Slované, ale ruského původu. Máme ohromnou chuť pracovat na úrodné půdě, která leží ladem v Dubenském okrese." Po těchto slovech podal zástupce vystěhovalců z Lounska dopis zmocněnce panského majetku a bodrý úsměv celníka s poznámkou, že mají před sebou ještě přes 40 verst cesty, je vyprovázel na další etapě do neznámých končin.

Čeští rolníci v nové zemi začínali úplně od začátku. Bylo třeba vymýtit okolní lesy, postavit vesnice, vybudovat hospodářství a polnosti. Díky pracovitosti i zemědělským znalostem ale během několika let zvláště na Volyni, v Oděské oblasti či na Krymu vznikly prosperující vesnice s názvy odkazujícími na jejich domovinu: jako třeba Česká Krošňa, České Vysoké, Vyšehrad, Bohemka nebo Čechohrad. Krajané přečkali i útrapy první světové války, osudným se jim stal až nástup bolševického režimu spojený s občanskou válkou a s katastrofální neúrodou v roce 1921.

Zprávy o zdecimovaných krajanských vesnicích vyvolaly tenkrát v Československu vlnu solidarity. Projevila se nezištnou pomocí humanitárních a církevních organizací, spolků či politických stran z ČSR. V rámci této pomoci přicházeli na Ukrajinu i čeští učitelé, a to zejména v krátkém období oficiální státní podpory jazyků a kulturních aktivit národnostních menšin, kterou sovětské vedení z pragmatických důvodů vyhlásilo a dočasně tolerovalo.

Podle sčítání lidu z roku 1926 žilo jen na sovětském území bývalé Volyňské gubernie 7 466 Čechů a Slováků. České učitele proto čekala rozmanitá práce, neboť jejich úkolem nebylo jen organizovat vzdělávání dětí, mládeže a dospělých, vedli i veškerý kulturní či sportovní život: zájmové kroužky, ochotnické divadlo, Sokol. Jejich osvětové i organizační úsilí bylo korunováno zřízením českého sektoru při kabinetu národnostních menšin Všeukrajinské akademie věd.

Komunista Vodseďálek přijíždí na Ukrajinu

Právě v tomto relativně příznivém období přijel v roce 1927 na Ukrajinu i lounský rodák a zapálený mladý komunista Antonín Vodseďálek. Nechtěl chybět u budování nové socialistické společnosti a zároveň chtěl i pomáhat svým krajanům. Brzy po příjezdu proto vstoupil do Všesvazové komunistické strany (bolševiků) a jako učitel v osadě Česká Krošňa na předměstí Žitomíru se vrhl do různých osvětových i kulturních aktivit.

Antonín Vodseďálek Foto: HDA SBU/cechoslovacivgulagu.cz

Mimo práci ve škole se stal lektorem českých škol na Institutu lidové osvěty v Kyjevě, s pobočkou v Žitomíru, sestavoval čítanky a učebnice, čile korespondoval nejen se vzdáleným domovem, ale i s příslušníky české inteligence na sovětské Ukrajině nebo přímo objížděl české vesnice, kde sbíral materiál o životě osadníků pro své články zasílané do Rudého práva, ale i pro připravovanou knihu. Stihl se i oženit s dcerou českých starousedlíků a novomanželům se narodily dvě děti.

Koncem dvacátých let se však situace v Sovětském svazu začala prudce zhoršovat. Stalinské politbyro tehdy vyhlásilo urychlenou industrializaci země a úplnou kolektivizaci zemědělství, která narazila na největší odpor právě na převážně zemědělské Ukrajině. Bolševickou odpovědí byly represe a hromadný teror, na Ukrajině vystupňovaný až do záměrně vyvolaného hladomoru v letech 1932-1933.

Ještě včera podporované národnostní menšiny se rovněž rychle proměnily v podezřelé enklávy s kontakty v nepřátelské cizině. Tísnivou atmosféru této doby vhodně dokumentují hlášení československého zastupitelství v Moskvě z počátku roku 1931:

"Zatýkání a represe v SSSR se stále zvětšují. GPU (Státní politická správa - pozn. aut.) vybírá lidi ze všech společenských vrstev, z řad bývalých důstojníků, profesorů, inženýrů, lékařů, dělníků, houfně jsou zatýkáni zejména sedláci. Vězení v Moskvě a jiných větších městech jsou přeplněna nehledě na to, že transporty s deportovanými na sever a do Sibiře odjíždějí nepřetržitě. Také mnoho českých kolonistů přičinlivých hospodářů, sovětských příslušníků, bylo jmenovitě z Ukrajiny (Volyně) vyhoštěno na sever do okolí Archangelska a do střední Sibiře, kde za těch nejtěžších podmínek musejí pracovati v lesích a na pilách při zpracování dříví."

Proměnu života v Sovětském svazu si nepochybně uvědomoval i Antonín Vodseďálek, přesto nadále pokračoval ve svých aktivitách. Zorganizoval III. celoukrajinské kurzy českých učitelů, jež se uskutečnily v červenci 1930 v Žitomíru. V návaznosti na etnografické bádání profesora Evžena Rychlíka vyzval pozvané učitele, aby formou dotazníku informovali o stavu kulturních a vzdělávacích institucí, ale i o průběhu a tempu kolektivizace v českých vesnicích na Volyni.

Výsledky průzkumu ho musely přesvědčit, že v těchto oblastech dochází k organizovanému ničení české národnostní menšiny, poněvadž obdobné úvahy publikoval v místních novinách Robitnyk a Raďanská Volyň.

Vodseďálek byl sice komunista, ale až do osudného srpna 1930 se choval jako člověk zvyklý na svobodné poměry, které zažil při studiích za Rakouska-Uherska a později i v demokratickém Československu. Podle všeho on ani další čeští učitelé netušili, jaká je skutečná podstata sovětského režimu.

Místa spojená s utrpením Čechoslovaků

Jejich aktivity si v době zostřeného třídního boje totiž nemohla nevšimnout sovětská tajná policie OGPU, která se ostatně už připravovala k ráznému zákroku. Hlavní postavou vykonstruovaného případu "českých vyzvědačů a nepřátel SSSR" se pak neměl stát nikdo jiný než Antonín Vodseďálek.

Tajná policie udeřila

OGPU udeřila 3. srpna 1930, kdy Vodseďálka na ulici v Žitomíru bez udání důvodů zatkli. Následně putoval do Kyjeva k prvním výslechům, odkud byl odeslán do Charkova. V tamní věznici zahájil hladovku kvůli hrubému zacházení a porušování práv. Současně tvrdošíjně odmítal obvinění z protisovětské činnosti.

Na konci srpna 1930 napsal vyšetřovateli: "Naposledy ještě jednou prohlašuji, že jsem ani kapičku, vůbec ničím neprovinil vůči sovětské vládě a straně. Případ považuji za politiku OGPU, jíž jsem obětí."

Nerovný souboj se sovětskou mocí však český učitel nakonec prohrál. V průběhu podzimu a s využitím fyzického i psychického nátlaku se ho podařilo zlomit a postupně donutit k doznání všeho, co vyšetřovatelé potřebovali. Vznikl tak případ "špionážně-diverzní a kontrarevoluční organizace českého Generálního štábu", jenž se rozrostl do nebývalé šíře.

Do ledna 1931 OGPU v utajení pozatýkala po celé Ukrajině několik desítek lidí z prostředí české menšiny. Většinou šlo o učitele, vedoucí krajanských spolků, ale i o rolníky a další veřejné činitele. Zatčen byl také bývalý český legionář a tehdy velitel 44. střelecké divize Rudé armády a náčelník posádky v Žitomíru, generál Jaroslav Štrombach. Domnělé napojení na tohoto vysoce postaveného důstojníka, který byl následně začleněn do samostatného vojenského procesu s armádními veliteli a popraven, mnohým zatčeným Čechům značně přitížilo, byť se s ním setkali třeba jen jednou a náhodně.

"Mládež naočkovali nacionálním šovinismem"

Po několikatýdenních brutálních výsleších v Charkově vynesli proti Čechům obvinění. Nakonec se týkalo celkem 37 osob, jež několikasetstránkový obžalovací spis vinil z vyzvědačství, kontrarevoluční činnosti ve prospěch Československa a Francie, z agitace proti sovětské vládě a kolektivizaci, z náboženské propagace, z ekonomické a vojenské špionáže, z diverzních aktivit.

Výpověď Evženie Gottwaldové z roku 1964 v rámci rehabilitačního procesu:

V táboře jsem se nacházela 2 roky a 6 měsíců, poté jsem byla propuštěna se zápočtem odpracovaných dnů. Po propuštění jsem zůstala ve městě Kem v Archangelské oblasti, kde jsem se vdala, avšak v roce 1938, po manželově smrti, jsem se přestěhovala do Čerňachiva v Žitomírské oblasti ke své matce, kde bydlím i v současné době.

Výpověď Mikuláše Kohouta na velitelství KGB v Kyjevě během rehabilitačního procesu:

Přestože jsem před soudem vinu přiznal, šlo o přiznání vynucené, jelikož před soudním jednáním za mnou přišel vyšetřovatel Radin s neznámým čekistou a společně požadovali, abych mluvil o tom, že jsem skutečně vinen a poskytoval špionážní informace, a ujišťovali mě, že u soudu mou nevinu uznají a ihned mě propustí.

Výpověď Václava Pišla na velitelství KGB v Kyjevě během rehabilitačního procesu:

Všichni jsme říkali, že svědectví Vodseďálka neodpovídají realitě, nicméně, což je typické, odsouzení jako například Bouček, Albert, bratři Plašelovi, Němeček a Michalský v rozhovorech Vodseďálka ospravedlňovali tím, že to udělat musel, tj. dávat nepravdivá svědectví proti sobě i ostatním, že je to nezbytné v zájmu politiky Sovětského svazu na mezinárodní scéně – aby Československo uznalo SSSR de iure a jednalo vůči SSSR loajálněji.

Učitelům především kladli za vinu, že mládež naočkovali nacionálním šovinismem a k výuce využívali učebnice poslané z ČSR. Mimochodem jiné učebnice k dispozici neměli a ty české povolil sovětský lidový komisariát osvěty.

O průběhu vyšetřování se dochovalo několik svědectví, například dělníka Jana Adamce, který detailně vylíčil bití, odpírání spánku, hrozby vůči rodinným příslušníkům či zinscenované popravy ve sklepení zrušené na poslední chvíli.

Nejznámější je však výpověď českého učitele z obce Vyšehrad Jiřího Bezděka, jenž po návratu do Československa ve zprávě Proces českých učitelů v SSSR v roce 1930-1931 důkladně popsal kolotoč zastrašování a trýznění během výslechů, vývoj soudního procesu a následné strádání odsouzených.

"Výslechy byly strašlivě únavné a vyčerpávaly všechny životní síly. Byly výstředně extrémní a náhlé, drze provokatérské v obvinění. Často jsme byli vyslýcháni po dobu několika dnů bez přestávky a beze spánku, mnozí z nás z těchto výslechů byli odnášeni v úplném bezvědomí."

Vykonstruovanost obvinění Bezděk naopak zachytil na cynických reakcích některých vyšetřovatelů. "My víme, že vy čeští učitelé jste proti sovětské vládě nic nepodnikli, ale ve vašem případě nejedná se zde o vás, nýbrž jedná se o prospěch celku, o prospěch našeho státu, a proto vaše zájmy musí ustoupit do pozadí."

Proletářský soud - záštita revoluční spravedlnosti

Samotný neveřejný proces před tribunálem Nejvyššího soudu SSSR začal 12. června 1931 v budově OGPU v Charkově, obklíčené ozbrojenými hlídkami. Souzení Češi, jichž bylo v hlavním procesu souzeno 21, byli po jednom přiváděni do síně, kde visel obrovský nápis: "Proletářský soud - záštita revoluční spravedlnosti."

Morálně zlomený Vodseďálek tehdy pravděpodobně souhlasil s tím, že sehraje roli, kterou mu přisoudili zákulisní tvůrci procesu.

Zmíněný Jan Adamec později popsal jeho vystoupení slovy: "Vše, co mluvil Vodseďálek na sebe i na druhé, byla a jest holá lež a výmysly. Všichni obvinění, na které ukazoval, rozhořčeně vše odmítali, že ničeho takového jim nikdy od nikoho předloženo nebylo a ničeho protizákonného proti Sovětské vlasti ani v mysli neprováděli."

A dále: "Jakékoliv popírání a nesouhlas s obžalobami ale neměly před proletářským soudem smysl, stejně dopadly i námitky obviněných, že byli k doznání přinucení násilím a ve stavu fyzického i psychického vyčerpání. Podle Jiřího Bezděka prokurátor prohlásil, že trvá na obvinění a odsouzení na základě předběžných výslechů a vyšetřování, proto nebyl vzat na nové výpovědi zřetel."

Deset rozsudků smrti

Třetí den soudního líčení, 14. června 1931, četli otřeseným Čechům dvě hodiny obžalovací spis a další dvě hodiny soudní výrok. Deset obžalovaných bylo odsouzeno k trestu smrti, zbylé tresty se pohybovaly od tří do deseti let těžkého žaláře, navýšených o dalších pět let vyhnanství po propuštění.

Výrok soudu neunesla jediná žena na lavici obžalovaných, učitelka z Radomyšle Emilie Čížková, jež měla čtrnáct dní před zatčením svatbu a po přečtení rozsudku se psychicky zhroutila. Odjezdu z Charkova se pak nedočkal ani odsouzený Josef Zezula, zemědělec z Čechohradu, který měsíc po skončení soudu ve vězení zemřel. Ostatní putovali do věznice v Jaroslavli.

Vladimír Bláha1893-1943

Vězněn v letech 1930-1931, 1936, 1938-1939, 1941-1943: Kyjev, Novosibirsk Siblag. Vladimír Bláha se narodil v roce 1893 v obci Vysoké nedaleko Žitomíru. Rodiče přišli do Ruska v roce 1883, otec pocházel z jihočeských Šamonic, matka ze Zbečna na Rakovnicku. Na Volyni vybudovali velké a prosperující hospodářství, mimo dobytek, ovocné sady a rozsáhlé včelstvo pěstovali chmel a měli i svůj pivovar. Narodilo se jim šest synů, Vladimír Bláha byl nejstarší. Všichni chodili do ukrajinské školy a vystudovali i střední, většinou hospodářské školy. Těsně po nástupu bolševiků k moci se synové Alexej a Martin Bláha vrátili do Československa, oba pak skončili v Austrálii. Koncem 20. let opustil Rusko i nejmladší Václav a po třech letech práce ve Francii žil v Československu. Zbytku rodiny se na Volyni dařilo až do násilné kolektivizace na začátku 30. let, kdy byli rozkulačeni, majetek jim byl zabaven a syn Josef, který tehdy vedl hospodářství, byl spolu s manželkou a dvěma malými dětmi odeslán do vyhnanství na Sibiři. V srpnu 1937 byl Josef Bláha zatčen ve vesnici Vanzetur a 19. září 1937 zastřelen. Vladimír Bláha se zpočátku nechtěl věnovat zemědělství a vystudoval střední průmyslovou školu. Za carského Ruska pracoval jako předák na různých stavbách, ve volném čase úspěšně působil i v charitativní organizaci. Na začátku první světové války narukoval do ruské armády, prošel 2. kyjevskou důstojnickou školou a měl se stát podporučíkem. Kvůli nesrovnalostem ohledně svého původu ale dostal hodnost praporčíka. Do bojů se aktivně zapojil především na kavkazské frontě proti Turkům. Po válce chtěl pokračovat ve studiích na Národní polytechnice, čemuž zabránila nestabilní situace v Rusku vyvolaná občanskou válkou. Vladimír Bláha se proto vrátil do rodné Vysoké, kde pracoval na rodinném statku až do roku 1926, tehdy si koupil vlastní hospodářství v obci Vyšehrad u Makarova a oženil se s Helenou Veselou. Poprvé byl zatčen o Vánocích 1930 a spolu se sedmi dalšími obviněn z členství v kontrarevoluční československé špionážní skupině. Vyšetřovatelé OGPU propojili tuto fiktivní skupinu s vykonstruovaným procesem s českými učiteli, jenž proběhl v roce 1931 v Charkově. Vladimír Bláha nakonec odešel od soudu s podmíněným trestem tříletého vyhnanství a pracoval v kolchozu ve Vyšehradě. V době, kdy byl předsedou, došlo v kolchozu k požáru, za což byl odsouzen k ročnímu pobytu v pracovním táboře. Po skončení trestu působil jako zeměměřič v Makarově. Potřetí byl zatčen v době Velkého teroru v březnu 1938 a obviněn z antisovětské propagandy a udržování styků s příbuznými v Československu. V srpnu 1938 byl trojkou NKVD odsouzen na pět let v gulagu (trojkou je myšlen mimosoudní orgán NKVD ustavený v době „Velkého teroru“ při každé oblastní správě NKVD. Jeho úkolem bylo spěšné, mimosoudní potrestání osob obviněných z protisovětské činnosti. V období „Velkého teroru“ se trojky skládaly z oblastního prokurátora, velitele NKVD a tajemníka oblastního výboru. Tímto mimořádným způsobem byly v Sovětském svazu odsouzeny k smrti statisíce lidí). Bláha se odvolal a po roce věznění byl propuštěn na svobodu. V červnu 1941 si však pro něho opět přišli příslušníci NKVD. Na základě udání souseda byl obviněn z protisovětských postojů a hitlerovské agitace mezi spoluobčany a v srpnu 1942 odsouzen k pěti letům v gulagu. Zemřel na vyčerpání organismu 29. ledna 1943 v Siblagu východně od Novosibirsku. Jeho manželka se s oběma syny v roce 1947 vrátila do Československa. V roce 1965 byl Vladimír Bláha zcela rehabilitován, o rok později pak sovětské úřady konečně odpověděly na dotaz manželky Heleny, kdy a kde její muž zemřel.

Kromě hlavního soudního líčení bylo v mimosoudním řízení OGPU odsouzeno k mnohaletým trestům odnětí svobody i zbývajících 16 českých učitelů, rolníků a dělníků zatčených v letech 1930-1931, ale i další krajané se sebemenším vztahem k odsouzeným byli vyšetřováni a souzeni v navazujících soudních procesech. Jedním z nich byl například Vladimír Bláha.

Celá represivní akce měla samozřejmě výrazně negativní dopad na další život krajanů - znamenala nejen dočasnou likvidaci českých škol, kulturního života v českých osadách a na delší dobu i přerušení kontaktů s vlastí.

Šílenství v krutém prostředí gulagu

Po dvou letech strávených ve speciálním oddělení pro politické vězně v jaroslavlské věznici byli v srpnu 1933 odsouzení Češi ve velké většině převezeni k výkonu trestu do nechvalně proslulého tábora gulagu na Soloveckých ostrovech, kde vězně trýznili nejen sovětští věznitelé, ale i mraky komárů, v zimě kruté mrazy, po celý rok otrocká práce a nemoci jako kurděje.

Nad částí uvězněných Čechů v už tak krutých podmínkách nadto neustále visela každodenní hrozba popravy. Šílenství proto nepodlehla pouze učitelka Čížková, ale i další, což dokládají řádky z Bezděkovy zprávy: "Po cestě na Solovecké ostrovy propuká u mne šílenství, které trvá až do července 1934. Tam zešílel Vodseďálek skoro na celý rok, na krátký čas zešíleli i jiní, dodnes šílí Bouček."

Československé zastupitelské orgány v Sovětském svazu se od samého počátku snažily v celé věci intervenovat. Kvůli neochotě sovětských úřadů však dostávaly jen kusé informace a řadu poznatků tak zdlouhavě získávaly pouze od příbuzných.

Celou situaci také komplikovaly tehdejší československo-sovětské vztahy. Na začátku 30. let zůstávala ČSR jedním z posledních evropských států, který se Sovětským svazem nenavázal diplomatické styky. Vyjednávání o osudu vězněných československých občanů se pro sovětskou vládu proto stalo po řadu let jedním z prostředků nátlaku na Prahu, aby SSSR oficiálně uznala.

Pro skutečnost, že rozsáhlý zátah sovětů proti české menšině byl vzkazem spíše pro československou vládu než pro domácí publikum, svědčí i to, že se o procesu v tehdejším ukrajinském tisku nepsalo.

O život svého syna celé roky rovněž usilovně bojoval i vrchní rada čs. státních drah Antonín Vodseďálek starší. Z Loun zavaloval příslušné sovětské i československé úřady žádostmi o poskytnutí jakýchkoliv zpráv o synovi i o dalších odsouzených a dožadoval se intervence v jejich prospěch. Leč většina odpovědí, pokud vůbec nějaké dostal, vyznívala negativně. Bližší informace získával pouze z dopisů od synovy manželky Olgy, která však předčasně zemřela v roce 1937, a děti manželů Vodseďálkových zmizely ve stalinském sirotčinci.

Trest smrti podruhé

Největší naděje přinesl příbuzným rok 1935, kdy po podepsání československo-sovětské spojenecké smlouvy byla zahájena i jednání za propuštění Čechů odsouzených v charkovském "učitelském procesu". Sověti posléze všem původně odsouzeným k trestu smrti změnili rozsudky na deset let odnětí svobody, čtyřleté trýznivé čekání na popravu ale neskončilo pro všechny, neboť některým z nich nebyla změna rozsudku oznámena. Ostatní vězni si naopak své nižší tresty museli odpykat v plné výši, mnozí z nich po propuštění skončili ve vyhnanství.

Rozhodně ne všem se také proto podařilo své věznění přežít. Někteří zemřeli již během výkonu svého trestu, několik krajanů, v té době již sovětských státních občanů, bylo v období takzvaného Velkého teroru na konci 30. let dokonce odsouzeno k trestu smrti podruhé a tentokrát již skutečně popraveno.

Jiří Bezděk se v roce 1936 se vrátil do Československa. Foto: ABS/cechoslovacivgulagu.cz

Předčasného propuštění se dočkal na přímou přímluvu tehdy ještě ministra zahraničí a budoucího prezidenta Edvarda Beneše pouze Jiří Bezděk a v roce 1936 se vrátil do Československa. Zapálenému komunistovi a učiteli Vodseďálkovi se však něco podobného nepodařilo. Trest v gulagu sice přežil a po deseti letech byl v roce 1940 poslán do vyhnanství ve městě Kirov, kde hodlal vyučovat němčinu na tamní střední škole.

Po napadení Sovětského svazu nacistickým Německem byl v červenci 1941 opět zatčen a obviněn ze špionáže a o rok později odsouzen k pěti letům v gulagu. V dochovaném vyšetřovacím svazku je sice poznámka, že za války sloužil v Rudé armádě a padl v bojích nedaleko Dukly. Nicméně jeho pravý osud vyšel najevo až v roce 2016 díky databázi obětí sovětského režimu a informacím z bývalých archivů NKVD v Kirově.

Antonín Vodseďálek zemřel 9. února 1943 v důsledku celkového vyčerpání a avitaminózy v jednom z trestně pracovních táborů Uchtižemlagu na severu Ruska.

Po tragických zkušenostech s komunistickým režimem se do Československa vrátila v roce 1947 na základě mezivládní dohody většina z volyňských Čechů, jejichž předkové odcházeli na východ před šedesáti lety s radostným očekáváním a nadějemi. Byla mezi nimi i mladá dvojice Zina a Viktor, děti manželů Vodseďálkových.

Seznam perzekuovaných krajanů v souvislosti s procesem s českými učiteli

PříjmeníJménoNar.Místo nar.NárodnostMísto pobytuZaměstnáníVýše trestuÚmrtíPropuštěníPozn.
AdamecJan1873Golčův Jeníkov, ČSRČechKyjevzámečník3 roky1933V roce 1935 repatriován do ČSR
AlbertRudolf1883Předslav, ČSRČechKyjevinženýrtrest smrti3.1.1942Původní trest v průběhu 30. let snížen na 10 let, zemřel během výkonu trestu
BalašJosef1894Čechohrad, Melitopolský okresČechČechohrad, Melitopolský okresrolník10 let1.11.1937Podruhé odsouzen 14.10.1937 k trestu smrti, zastřelen 1.11.1937 v Sandarmochu
BensonováEvhenija1897Rečica, Gomelská oblast, BěloruskoŽitomírpísařkavyhnanství 5 let
BezděkJiří1904Svébohov, ČSRČechVyšehrad, Makarivský okresučiteltrest smrti1936Původní trest v průběhu 30. let snížen na 5 let, v roce 1936 repatriován do ČSR. V 50. letech znovu odsouzen a vězněn až do roku 1960
BezdíčekJosef1886Čechohrad, Melitopolský okresČechČechohrad, Melitopolský okresrolník10 let
Bigun (Begun)Petr1895Javora, HaličUkrajinecLubotyn?dělník10 let21.11.1938Podruhé zatčen 10.05.1936
BoučekJaroslav1881Volyň (neurčité místo)ČechKyjevučiteltrest smrti17.1.1940Původní trest v průběhu 30. let snížen na 10 let
DlouháMarie1892Žitomír, VolyňČeškaŽitomíručitelkatrest smrti9.12.1937Původní trest v průběhu 30. let snížen na 10 let, podruhé odsouzena 20.11. 1937, zastřelena 9. 12. 1937 v Sandarmochu
FaltusKarel1889Čechohrad, Melitopolský okresČechrolník10 let
FicekJan1890Čechohrad, Melitopolský okresČechČechohrad, Melitopolský okresrolník10 let
GottwaldováEvženie1910Plechov (Plechiv), Čerňachivský okres, Žitomírská oblastČeškaAleksejevka?učitelka3 roky1933
HájekRudolf1892Brandýs nad Labem, ČSRČechRudňa?školní inspektortrest smrti
HavelkováBarbara1895Horky, Mogilevská oblast, BěloruskoSimferopol, Krymučitelka5 let
HegerJosef1894Hobšovice, ČSRČechČeská Krošňa, Žitomírský okresrolníktrest smrtiPůvodní trest v průběhu 30. let snížen na 10 let
HondlFrantišek1886Čechohrad, Melitopolský okresČechČechohrad, Melitopolský okresrolník5 let
HrdinaJiříOděsaučitel28.6.1931
ChalupníkJosef1910Čechohrad, Melitopolský okresČechČechohrad, Melitopolský okresrolník3 roky podm.V 30. letech odjel do ČSR
JakovlevVladimír1902Praha, ČSRČechSokolovoučiteltrest smrti1.8.1940Původní trest v průběhu 30. let snížen na 10 let, podruhé zatčen 1941 a odsouzen na 5 let, po válce se vrátil do ČSR
JarníkJosef1878Čechohrad, Melitopolský okresČechČechohrad, Melitopolský okresrolník3 roky podm.
JonaVladimír1890Lvov, HaličČechČechohrad, Melitopolský okresučiteltrest smrti18.9.1940Původní trest v průběhu 30. let snížen na 10 let
KnedlíkAntonín1899ŽitomírČechŽitomírúčetní5 let5.7.1935
KohoutMikuláš1909Vyšehrad, Makarivský okresČechVyšehrad, Makarivský okresučitel3 roky
KrinskáMarie (Růžena)1880Kvasilov, Rovenský okresČeškaBirzula, Oděská oblastv domácnosti
KřížJaroslav1890Rokytník, ČSRČechKužel?úředníktrest smrti26.11.1940Původní trest v průběhu 30. let snížen na 10 let, podruhé odsouzen 27.5.1942 na 5 let
KřížanekŠtěpán-Václav1883ŽitomírČechČeská Krošňa, Žitomírský okrescukrář2.-3.01.1931Ve vazbě spáchal sebevraždu
KubelkaVladimír1885Vídeň,RakouskoČechVyšehrad, Makarivský okresrolník3 roky
KudibalVladimír
MarkupAntonín (Adolf)1887-1889České Vysoké, Čerňachivský okrestrest smrti27.9.1937
MartínekJaroslav1900ČSRČechČechohrad, Melitopolský okresučitel10 letV roce 1936 repatriován do ČSR
MartínekVladimír1910Seljanščyna, Čerňachivský okresČechSeljanščyna, Čerňachivský okresrolník5 let
MedunaJosef1909Čechohrad, Melitopolský okresČechMelitopol, Zaporožská oblastrolník, zámečník10 let
MichalskýJosef1891Štramberk, ČSRČechMelitopol, Zaporožská oblastučiteltrest smrti1941Původní trest v průběhu 30. let snížen na 10 let, propuštěn v únoru 1941, vstoupil do čs. vojenské jednotky v Buzuluku. Po válce žil v ČSR
MuchaVáclav1906Levkov, Žitomírský okres, Žitomírská oblastČechSeljanščyna, Čerňachivský okresrolník10 let6.11.1940
NěmečekJosef1909České Vysoké, Čerňachivský okresČechČeské Vysoké, Čerňachivský okresučitel5 let12.11.1942podruhé odsozen v roce 1937 na 8 let, zemřel během výkonu trestu v roce 1942
NeprašJosef1889Čechohrad, Melitopolský okresČechČechohrad, Melitopolský okresrolník5 let
NosekVáclav
NovákJosef1882Přestavlky, ČSRČechIvanovyči, Žitomírský okresrolník10 let
PatrákVladimír1907České Vysoké, Čerňachivský okresČechMykolajiv, Mykolajivská oblastrolník, voják10 let14.1.1939
PavlasAntonín1895Čechohrad, Melitopolský okresČechČechohrad, Melitopolský okresrolník10 let1.11.1937Podruhé odsouzen 14.10.1937 k trestu smrti, zastřelen 1.11.1937 v Sandarmochu
Pícha-PetrovskýJosef1896Pístina, ČSRČechAndrejevka, Čerňachivský okresdělník10 let1.11.1937Během výkonu trestu podruhé odsouzen 14.10.1937 k trestu smrti, zastřelen 1.11.1937
PirchavkaHrihorij
PišlVáclav1901Zubivščina, Koresteňský okresČechZubivščina, Koresteňský okresučitel8 let1935Původní trest v průběhu 30. let snížen na 4 roky, v roce 1935 propuštěn
PlašilVáclav1895Umaň, Vinnacká oblastČechAntonovka, Izjaslavský okresučitel10 let1935Původní trest v průběhu 30. let snížen na 5 let, od roku 1935 ve vyhnanstvní v Rybinsku
PlašilViktor1889Varšava, PolskoČechKyjevúředník10 let24.12.1935Původní trest v průběhu 30. let snížen na 5 let, od roku 1935 ve vyhnanstvní v Rybinsku, v roce 1937 repatriován do ČSR
PohrebňakNikolaj1903KyjevUkrajinecKyjevdělník5 let7.4.1934
PravoverovDementij1865Sluc?Kyjev28.6.1931
RadčukVladimir1905ŽitomírUkrajinecŽitomírúředník5 let1933Podruhé odsouzen v r. 1938 na 2,5 roku a potřetí v roce 1944 na 5 let
RybkaJan1909Čechohrad, Melitopolský okresČechČechohrad, Melitopolský okresrolník5 let
RychlíkEvžen1888Olšanka (Vilšanka), Čudňivský okres, Žitomírská oblastČechNěžynprofesor10 let
SchechtmanSara1908Sokolov, Novohrad-Volyňsk okresŽidovkaOlšanka (Vilšanka), Žitomírská oblast28.6.1931
SršeňJosef1899Čechohrad, Melitopolský okresČechČechohrad, Melitopolský okresúčetní10 letRok nar. uváděn rovněž 1894
StadnikováZinovie
Stračevská-ČížkováEmílie1903Nejborn, Čerňachivský okres, Žitomírská oblastČeškaNejborn, Čerňachivský okres, Žitomírská oblastučitelka5 let10.6.1938V roce 1931 propuštěna krátce po rozsudku, podruhé zatčena na jaře 1938 a odsouzena k trestu smrti, zastřelena 10. 06. 1938 v Žitomíru
StračevskýBoris1898Seljanščyna, Čerňachivský okresČechČerňachiv, Žitomírská oblastagronomtrest smrti
SvatošBoris
ŠamšulaKarel
ŠtrombachJaroslav1896Louny, ČSRČechŽitomírvoják, velitel brigádytrest smrti27.5.1931
ŠvihelVincenc1907Čechohrad, Melitopolský okresČechČechohrad, Melitopolský okresrolník5 let
ŠvihelJosef1874Čechohrad, Melitopolský okresČechČechohrad, Melitopolský okresrolník3 roky podm.
TejklJosef1908Dlouhá Ves, ČSRČechČeská Krošňa, Žitomírský okresstudent5 let4.6.1938Podruhé odsouzen v r. 1938 k trest smrti, zastřelen 04.06.1938
Tesljak-CesljakBronislav-Alfred1893Nadvirna, HaličPolákLubotyn?dělník
UrbanecAntonín1909Bohemka, KrymČechučitel3 roky
VáchalJakub1895Chrášťovice, ČSRČechtruhlář5 let8.4.1942
VavřínFrantišek1908Čechohrad, Melitopolský okresČechČechohrad, Melitopolský okresrolník10 let
VavřínAlexandr1893Čechohrad, Melitopolský okresČechČechohrad, Melitopolský okresrolník10 let1.11.1937Podruhé odsouzen 14.10.1937 k trestu smrti, zastřelen 1.11.1937 v Sandarmochu
VavřínJosef1911Čechohrad, Melitopolský okresČechČechohrad, Melitopolský okresrolník5 let
VilkJosef1897Seljanščyna, Čerňachivský okresČechSeljanščyna, Čerňachivský okresrolníktrest smrti5.11.1940Původní trest v průběhu 30. let snížen na 10 let
VodseďálekAntonín1899Most, ČSRČechŽitomíručiteltrest smrti9.2.19431940Původní trest v průběhu 30. let snížen na 10 let, podruhé zatčen v červenci 1941 a odsouzen na 5 let, zemřel během výkon trestu v Uchtižemlagu
VolfPavel1890Zubivščina, Koresteňský okresČechČeské Vysoké, Čerňachivský okresučitel, agronom5 let4.11.1937Podruhé odsouzen 29.10.1937 k trest smrti, zastřelen 04. 11. 1937
VolfFrantišek1900Zubivščina, Koresteňský okresČechDědova Hora, Slavutský okresučitel10 let4.6.1938
VolfováMarie1882ČSR (Morava)ČeškaČeské Vysoké, Čerňachivský okresučitelka5 let21.11.1933
Vyšková-DurnotováAnna1912Únice, ČSRČeškaSokolov, Novohrad-Volyňsk okresučitelka3 roky11.9.1937Podruhé odsouzena v r. 1935 na 10 let, potřetí 13.03.1937 na 10 let a nakonec 31.08.1937 k trestu smrti, popravena 11. 9. 1937
DurnotováLudmila
ZezulaAntonín1894Čechohrad, Melitopolský okresČechČechohrad, Melitopolský okresúčetnítrest smrti1931Zemřel v roce 1931 krátce po rozsudku
ZiklAdolf1897Simferopol, KrymČechSimferopol, Krymkadeřník10 let28.10.1940
ZubJosef1900Hornice, ČSRČechSimferopol, Krymzámečník10 let2.1.1941

Fotografie: cechoslovacivgulagu.cz, Adam Hradilek/cechoslovacivgulagu.cz, HDA SBU, Aktuálně.cz

 

Právě se děje

Další zprávy