Praha - Na krku se Ivaně Zittové houpe několik stříbrných řetízků, její prsty zdobí prstýnky. "Tohle všechno mám vyfárané," ukazuje. Ne že by se snad věnovala hornictví. Fáráním má na mysli prohledávání popelnic, zvyk, který jí zůstal po 37 letech na ulici. Jediný prstýnek, který nepochází z kontejneru, je ten snubní. V červenci si Ivana vzala Václava Zittu, který bez střechy nad hlavou strávil 22 let. Novomanželé teď společně bydlí na ubytovně.
Dohromady se dali před dvěma lety na pražském hlavním nádraží. Začátek jejich vztahu je jako vystřižený z filmu, ovšem místo romance jde spíš o akční snímek. Ivana se dostala do potyčky a útočníka zbila. "Já na ni koukám a říkám: Ty vole, tuhle babu bych chtěl. A ona se otočila a řekla: Co ti v tom brání? Od té doby jsme spolu," popisuje Václav.
Ivana Zittová se netají tím, že její život na ulici býval drsný. "Tohle jsem si šila sama," ukazuje například na jizvu nad obočím. Její problémy začaly už v dětství, o kterém příliš mluvit nechce. Kvůli úrazu hlavy chodila do zvláštní školy, nemohla se ani vyučit. Velmi špatný byl hlavně její vztah s otčímem. "Strachy jsem začala utíkat z domova," říká. Později se dostala do výchovného ústavu, prchala však i odtamtud.
Nakonec definitivně zůstala na ulici. "Začala jsem se motat kolem hlaváku, kolikrát jsem bydlela i v kanále. Schovávala jsem se před policajty," vzpomíná. Kromě pár brigád nikdy nepracovala, několikrát skončila ve vězení. Tu trochu peněz, kterou dostávala od státu, většinou "prochlastala", jak říká.
Teď už deset měsíců nepije. Výjimku udělala jen na svatbě, ale už po pár skleničkách jí bylo špatně. I Václav podle svých slov pití výrazně omezil. Místo toho dvojice začala jezdit na kole. Nedávno na něm Zittovi na pár dní vyrazili k Máchovu jezeru.
Zittová už skoro rok pracuje v Pragulicu, sociálním podniku, který zaměstnává bezdomovce jako průvodce Prahou. Pracuje zatím v zázemí kanceláře a turisty neprovádí. Už se na to ale chystá. "Jsem na sebe docela pyšná. Nemyslela jsem si, že někdy něco dokážu," říká žena, která má ve svých padesáti letech poprvé v životě práci, střechu nad hlavou a manžela.
Podle poslední vládní statistiky žije v Česku asi 68,5 tisíce lidí bez domova, 15 procent z nich tvoří ženy. Nejčastějšími důvody ztráty domova jsou dluhy, závislost na alkoholu a nezaměstnanost. To vše Zittovi dobře znají. Podle starších průzkumů má asi třetina lidí z ulice práci. Většinou ale krátkodobou a za málo peněz.
Václav Zitta o střechu nad hlavou přišel poté, co se s ním rozvedla první žena, zatímco si odpykával trest za krádeže. V kriminále mu k vrozenému postižení nohou přibyl další handicap - na cirkulárce přišel o prsty na ruce. Po propuštění zamířil do Prahy, kde pak několik let strávil popíjením u hlavního nádraží.
Takový život mu ale nevyhovoval. Z nádraží odešel a snažil se hledat si alespoň brigády. Bydlel pod mostem, v zemljance či ve squatu. Když se přiblížila šedesátka, rozhodl se, že zkusí najít něco stabilnějšího.
Začal pracovat pro Přestupní stanici. Žižkovský second hand, který otevřel loni v dubnu, zaměstnává jako prodavače lidi bez domova a funguje jako odrazový můstek k trvalejší práci. Zitta byl prvním člověkem, kterého sociální podnik zaměstnal. "Jsem rád, že jsem si získal důvěru. Nikdo mi nevěřil. Kradl jsem a lhal. Ale Přestupka mi dala šanci," říká Václav, který zároveň pracuje jako vrátný v nemocnici.
Chvíli bydlel v podnájmu. Když se dal dohromady s Ivanou, přebývali spolu nějaký čas ve stanu nad Prokopským údolím. "Hezké místo jsem našla, viď?" dožaduje se Zittová pochvaly od manžela.
Když už ve stanu nemohla dvojice zůstat, přesunula se na ubytovnu. Společně teď hospodaří zhruba s 20 tisíci korun, 7,5 tisíce padne na nájem za malý pokojík. Nyní Zittovi hledají byt k pronájmu. Nebo chatku. "Tu preferujeme, protože jsme na tento styl života zvyklí. Do deseti tisíc bychom se vešli. Tak kdybyste o něčem věděli…" říká Václav Zitta.
