Polovina března je v dějinách Československa spojena s čtyřiaosmdesát let starou - ale stále živou - bolestnou zkušeností, které předcházela dohoda mocností v bavorském Mnichově a končila okupací, potažmo válkou do té doby nemyslitelných rozměrů.
Pro republiku, poslední demokratický systém v širokém okolí, znamenala konference Německa, Itálie, Francie a Velké Británie z noci na 30. září 1938 odstoupení území s více než padesáti procenty německého obyvatelstva nacistické třetí říši. Tu noc vznikl a později se vžil termín mnichovská zrada. Do paměti národa byl v tu chvíli vypálen hluboký cejch.
Československo, které dohodu nakonec přijalo, ztratilo přes 40 tisíc čtverečních kilometrů území a téměř pět milionů obyvatel, vesměs německé, ale i polské a maďarské národnosti. S tím zároveň přišlo o možnost se efektivněji bránit velké přesile pomocí důmyslného systému opevnění, které se budovalo ve druhé polovině 30. let.
Připomeňme, že ochota bránit republiku proti předpokládané agresi Německa byla mimořádně vysoká, zejména mezi Čechy. Při všeobecné mobilizaci v září 1938 do pohraničních bunkrů a pevností zamířilo čtvrt milionu záložníků. Ústup bez boje nepřipadal v úvahu, byť dvě třetiny pohraničních bunkrů nebyly vůbec dostavěny a dělostřelecká výzbroj pevností se koncem září teprve vyráběla. Rozhodlo se však jinde. Vojáci museli své pozice opustit a přenechat je Němcům, Maďarům či Polákům.
Opevněné linie nesledovaly pouze hranice s nepřátelským Německem, Rakouskem a Maďarskem, počítalo se i s pásem bunkrů ve vnitrozemí, které měly tvořit záchytné obranné linie při případném prolomení pohraničních opevněných oblastí a ústupu vojska na východ.
Dlouhá řada "řopíků" (název vzniklý ze zkratky Ředitelství opevňovacích prací) protínala Čechy od severu k jihu, přičemž ze západu velkým obloukem obkroužila Prahu. Druhá pevnostní linie měla v podstatě oddělovat Čechy a Moravu a třetí přibližně Moravu a Slovensko. Vybudován byl v letech 1936 až 1938 pouze první zmíněný pás pevnůstek.
Jenom část táhnoucí se mezi Vltavou u Mělníka přes oblast Berounska až na jih ke Slapům - nazývaná Pražská čára - měla 834 bunkrů propojených sítí pěchotních a protitankových překážek, byť ani tato linie nebyla zcela dokončena. Při zářijové mobilizaci byla přitom z velké části vyzbrojena i obsazena vojáky.
Podle webu prazskacara.cz mělo v osmi stovkách betonových bunkrů bránit Pražskou čáru - s hlavní obrannou linií dlouhou přes 100 kilometrů - bezmála pět a půl tisíce mužů. V drtivé většině šlo o pevnůstky vz. 37 se dvěma kulomety a posádkou o sedmi lidech.
Pás "řopíků" zasazených do lesních proláklin, na vrcholech strmých skalnatých masivů, zářezů potoků nebo říčních údolí, byl tak hustý, že jeden kulomet v pevnostní střílně byl umístěn průměrně na každých sedmdesát metrů fronty. Každá taková zbraň, a že jich bylo na Pražské čáře přes 1,5 tisíce, pak měla mít přiděleno deset tisíc nábojů. Kdyby kulometčíci dostali šanci a vystříleli veškerou svěřenou munici, dopadlo by na každý centimetr fronty osm nábojů.
To byla hradba, před níž by tragicky krvácela i sebesilnější armáda. A vůdce třetí říše Adolf Hitler to věděl. Podpisem Mnichovské dohody se mu ulevilo. Československé pohraniční opevnění dobývat nemusel a po obsazení republiky v březnu 1939 se jeho armády vyhnuly i střetu na Pražské čáře a navazujících linií. Existence zdejších betonových bunkrů byla zpečetěna.
Okupační úřady je nechaly zpravidla už v roce 1939 vyhodit do povětří. Zcela oprávněně se totiž obávaly, že by mohly být použity v domácím odboji. A v týlu německých armád by to bylo o to citlivější.
Druhá fáze ničení českého opevnění na Pražské čáře následovala v letech 1942 až 1943, kdy říšský těžký průmysl potřeboval získat nedostatkový materiál. Železné výztuže betonových objektů se hodily. Stovky objektů tak z krajiny zcela zmizely. Připomíná je snad jen prohlubeň v terénu a několik kusů betonu. A někdy ani to ne.
Okupanti ušetřili jen několik málo pevnůstek, které se nacházely příliš blízko domů, mostů, železnice, silnic či sloupů elektrického vedení. A i ty raději uvnitř zasypaly kamením a zalili betonem. Výsledkem je, že se dodnes dochovalo pouhých 38 bunkrů. Jsou mementem na bolestnou noc 30. září 1938. A také na 25 tisíc československých vojáků, kteří padli během 2. světové války a svou obětí stírají klamné zdání o nebojujícím národu. Ostatně mezi evropskými spojeneckými státy (bez např. Rumunska a dalších zemí, které bylo podstatnou část války na straně třetí říše) to byl sedmý nejvyšší počet padlých.
